ECLI:CZ:US:2012:2.US.57.12.1
sp. zn. II. ÚS 57/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. A., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 19 Co 401/2010-261 ze dne 20. října 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 25. 9. 2001 domáhala finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon"), ve výši 17 000 296 Kč. Tvrdila, že je osobou oprávněnou ve vztahu k domu a pozemku, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Teplicích pro katastrální území Teplice na LV XX. Nárok na finanční náhradu uplatnila stěžovatelka u Ministerstva financí výzvou ze dne 21. 6. 1995 a dále výzvou ze dne 29. 6. 1999. Obvodní soud pro Prahu 2 nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 30 C 250/2001, jímž žalobu zamítl. Tento prvoinstanční rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 335/2004. Oba dva tyto rozsudky byly následně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1556/2005, zrušeny.
O žalobě bylo po kasačním zásahu Nejvyššího soudu rozhodnuto rozsudkem soudu prvé stolice ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 30 C 250/2001 tak, že žalované bylo uloženo, aby stěžovatelce zaplatila částku 214 186,50 Kč. Nalézací soud zároveň zamítl žalobní návrh na zaplacení částky 17 081 813,50 Kč. Pokud šlo o výši požadované náhrady, vyšel ze znaleckého posudku, který ohodnotil nemovitosti ke dni 1. 1. 1950 na základě přepisů účinných k 1. 4.1991 částkou 952 250 Kč.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, č. j. 19 Co 34/2010, byl rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrzen, v zamítavém výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozhodnutí a vrácení věci byl právní názor odvolacího soudu, který spočíval v tom, že stěžovatelka je osobou oprávněnou ve vztahu nejen ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech ve výši jedné ideální čtvrtiny po své matce, nýbrž že je osobou oprávněnou i ve vztahu ke zbývajícím třem čtvrtinám nemovitostí po babičce, dědovi a tetě (sestře matky).
Posléze rozhodl obvodní soud rozsudkem tak, že stěžovatelce přiznal finanční náhradu ve výši 672 478,50 Kč ve formě cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu, a žalobu co do částky 16 439 326 Kč zamítl. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, přičemž oba účastníky zavázal k úhradě znalečného. Soud vyšel z nesporných zjištění, že původními vlastníky nemovitostí byli H. U. (dědeček), C. U. (babička), M. U. (matka) a M. U. (teta). Dále dovodil, že stěžovatelka prokázala existenci restitučního titulu jako přechodu vlastnictví nemovitostí na stát ve smyslu §6 odst. 2 zákona a její nárok ani nezanikl, ani nebyl promlčen. Pokud jde o výši nároku, vyšel soud ze znaleckého posudku Dr. Ing. J. B., který nemovitost ocenil částkou 856 674 Kč. Soud vyhověl žalobě co do částky 642 487,50 Kč za restituční nárok po původních vlastnících.
Městský soud v Praze k odvolání žalované toto prvoinstanční rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 20. října 2010 potvrdil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 50 750 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 20. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 2083/2011, vyhodnotil jako nepřípustné, když neshledal ani existenci otázky zásadního právního významu, ani to, že by obecné soudy řešily danou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Výlučně proti rozsudku odvolacího soudu označenému v záhlaví brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že nemovitosti byly oceněny ve stavu ke dni přechodu věci na stát, tj. k 1. 1. 1950, dle platných předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. na částku 856 674 Kč. Stěžovatelka důrazně namítá, že poskytnutí finanční náhrady až po téměř 12 letech po podání žádosti o finanční náhradu, a tedy až po dvaceti letech od účinnosti zákona, v cenách vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 40/1991 Sb. o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění platném ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., není v souladu se záměrem a účelem zákona.
Stěžovatelka se domnívá, že ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že bude stěžovatelce poskytnuta finanční náhrada ve výši podle předpisů o cenách platných ke dni rozhodování o věci samé. Smyslem této finanční náhrady je prý odčinit újmu, která stěžovatelce vznikla, a to v penězích v určité částce. Podstatou ustanovení §13 odst. 4 věta poslední zákona je dle názoru stěžovatelky upravit způsob určení ceny nemovitostí pro účely mimosoudní rehabilitace. Nemůže však být dle jejího přesvědčení smysl zákona vykládán k tíži stěžovatelky tak, že dané řízení probíhá již déle než 12 let, přičemž začalo probíhat 8 let po účinnosti a platnosti zákona ve vztahu k oceňovacím vyhláškám. Je prý nepochybné, že v době na počátku 90. let byla cenová hladina nemovitostí diametrálně odlišná, než je v současné době. V této souvislosti uvádí i paralelu s vypořádáním společného jmění manželů, kdy pro účely tohoto vypořádání se vychází ze stavu věci v době zániku společného jmění manželů, avšak z její ceny v době vypořádání, což dokládá odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud dotčený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka se svými námitkami snaží dosáhnout revize pravomocného rozsudku soudu prvé stolice ve věci samé, a to pokud jde o samotnou výši přiznané finanční náhrady. Tyto stížní námitky však Ústavní soud nemůže akceptovat, neboť stěžovatelka brojí proti výroku, o jehož věcně správné potvrzení v řízení před Městským soudem v Praze usilovala, přičemž ústavní stížností napadeným rozsudkem tohoto soudu jí bylo zcela vyhověno, když odvolání žalované bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejen že stěžovatelka sama nepodala proti výroku, který jí přiznal nesrovnatelně nižší finanční kompenzaci, než jakou se žalobou domáhala, odvolání, nýbrž i v odvolacím řízení, k němuž došlo jen v důsledku podání odvolacího návrhu vedlejším účastníkem, žádala potvrzení odvoláním dotčeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 jako věcně správného. Proti výši přiznané finanční náhrady brojila teprve v dovolacím řízení. Na tomto místě Ústavní soud poznamenává, že Nejvyšší soud se klíčovou právní otázkou, jejíž řešení bylo pro stanovení výše finanční náhrady podstatné, zabýval, přitom odkázal především na konstantní judikaturu Ústavního soudu i judikaturu svou, neshledal tudíž existenci otázky zásadního právního významu či rozporu s hmotným právem, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Pokud jde o námitky týkající se porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba podotknout, že ani zde stěžovatelka nedoložila vyčerpání všech procesních prostředků, které jí právní řád k ochraně jejího základního práva poskytuje. Jedná se především o stížnost na průtahy řízení dle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn.
Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu