ECLI:CZ:US:2012:2.US.64.12.1
sp. zn. II. ÚS 64/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. S., zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2011 č. j. 9 As 42/2011-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský úřad Blovice, odbor správní a vnitřních věcí rozhodnutím ze dne 22. 3. 2010 č. j. MUBlov04383/10/OV/Šab stěžovatele uznal vinným z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. d) a písm. f) bodu 5 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), za což mu uložil pokutu ve výši 25.000,- Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců s účinností ode dne předběžného zadržení řidičského průkazu. Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím ze dne 31. 5. 2010 č. j. DSH/5039/10 zčásti změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. d) a písm. l) zákona o přestupcích, ve zbytku prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího správního orgánu stěžovatel napadl žalobou, kterou Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 2. 2011 č. j. 17 A 47/2010-45 zamítl. Ústavní stížnost směřuje proti shora citovanému rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že podstatou jeho obrany bylo od samého počátku tvrzení, že vozidlo neřídil, a tudíž nebyl povinen se podrobit dechové zkoušce a lékařskému vyšetření, a že již od zahájení správního řízení poukazoval na arogantní jednání policistů provádějících kontrolu a na rozpory v jejich výpovědích. Je přesvědčen, že ve správním řízení nebyla jednoznačně prokázána jeho vina a ani soudy tuto vadu nenapravily. Nesouhlasí s postojem ve věci rozhodujících orgánů, které k výpovědím policistů přistupovaly a priori jako k věrohodným a výpověď jeho manželky považovaly za nevěrohodnou pouze proto, že jde o manželku. Přitom poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 83/2003-63 ze dne 17. 6. 2011, v němž soud hodnotil věrohodnost policistů s přihlédnutím k jejich chování při provádění silniční kontroly a obecně se zabýval otázkou posouzení věrohodnosti policistů. Tvrdí, že v dané věci se Nejvyšší správní soud s věrohodností policistů vypořádal bez jakéhokoliv odůvodnění velmi stručně a vůbec nezohlednil jejich vyhrožování použitím donucovacích prostředků a ponechání stěžovatele ve tmě a mrazu 9 km od jeho chalupy. Namítá, že skutkové závěry, které učinil Nejvyšší správní soud, nevyplývají z provedeného dokazování, a příkladmo uvádí části rozsudku, v nichž měl soud "evidentně úmyslně zkreslovat výsledky dokazování a další rozpor ve výpovědích obou policistů". Má za to, že správní orgány i obecné soudy si z rozporuplných výpovědí policistů vybíraly vždy tu, která se hodí konstrukci, dle níž stěžovatel vozidlo řídil a spáchal přestupek.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad jejich činností, a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování jimi prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele.
Stěžovatel staví svoji ústavní stížnost na výhradách proti hodnocení důkazů provedenému ve věci rozhodujícími orgány, přitom prosazuje svůj vlastní pohled na toto hodnocení a předkládá vlastní verzi skutkového děje. V ústavní stížnosti opakuje totožné námitky, které uplatnil v předchozích opravných prostředcích a jimiž se již soudy obou stupňů zabývaly a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Neuvádí však žádný argument, který by jeho ústavní stížnost posouval do ústavně právní roviny, čímž staví Ústavní soud do pozice další opravné instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Jak již bylo výše naznačeno, do hodnocení důkazů přísluší Ústavnímu soudu zasahovat pouze výjimečně, a to v případě, shledal-li by extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, SbNU, sv. č. 3, nález č. 34, str. 257. Tak tomu ovšem v daném případě není.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč se s hodnocením důkazů ze strany správního orgánu ztotožnil a proč skutková zjištění učiněná ve věci a z nich vyvozené závěry o vině stěžovatele považoval za správné. S výhradami obsaženými v kasační stížnosti, které stěžovatel nyní pouze opakuje v ústavní stížnosti, se rovněž bezezbytku vypořádal, a to s uvedením zcela konkrétních skutečností, které stěžovatelovy výtky vyvracejí. Opětovně a detailně se Nejvyšší správní soud vyjádřil k hodnocení věrohodnosti výpovědí obou vyslechnutých policistů i manželky stěžovatele. Řádně a transparentně odůvodněný závěr o tom, že na základě získaných důkazů bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatel se jednání majícího znaky skutkových podstat předmětných přestupků dopustil, pak nemá Ústavní soud podle své ustálené judikatury důvod zpochybňovat a pro stručnost na napadené rozhodnutí odkazuje.
Nezbývá tedy než uzavřít, že stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny negarantuje právo na úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele, ale sleduje zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tak jako tomu bylo v projednávané věci.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 25. ledna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu