ECLI:CZ:US:2012:2.US.657.12.1
sp. zn. II. ÚS 657/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti O. P., zastoupeného JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem Prostorná 4, Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2011 sp. zn. 17 Co 232/2011 výroku II., III., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny zrušil v záhlaví označené rozhodnutí vydané v jeho věci o výživu zletilého dítěte.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatel napadá výrok II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně (17 Co 232/2011-86), kterým byl k odvolání povinného Ing. M. P. i stěžovatele změněn rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. března 2011 (8 C 351/2010-51). Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovaný je dle výroku II. povinen zaplatit stěžovateli na dlužném výživném za období od 1. září 2009 do 30. listopadu 2011 částku 115 000 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku a dle výroku III. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že odvolací soud měl při rozhodování o nákladech řízení přihlédnout k objektivním okolnostem sporu, a to k zdravotnímu stavu stěžovatele, a k tomu, že otec dobrovolně neplatil ničeho na výživu syna. Stěžovatel měl mít k dispozici výživné po celou dobu studia na střední škole, aby se mohl připravovat na budoucí povolání.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že chybně aplikoval ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., a své rozhodnutí nepřesvědčivě odůvodnil tím, že oba účastníci řízení byli částečně úspěšní. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč odvolací soud použil ustanovení §150 o. s. ř., tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel poukázal na to, že po skončení střední školy pokračuje v denním studiu na jazykové škole a poukázal na svoje výrazné zdravotní problémy. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, aby si vynaložené náklady řízení nesl ze svého, když není výdělečně činný a řádně studuje. Také považuje za nepřiměřené a vybočující z mezí ústavnosti prodloužení lhůty na zaplacení dlužného výživného do 6 měsíců od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (II. ÚS 198/07) a navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení ve výroku II. a III. zrušil.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává - de facto pouze porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí (výroky I., IV., V.), dokazování doplnil k návrhu účastníků zprávami o jejich aktuálních osobních a majetkových poměrech, a poté dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele ani žalovaného nejsou důvodná.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že vyživovací povinnost žalovaného vůči stěžovateli trvá (§85 odst. 1 zákona o rodině), neboť stěžovatel se soustavným studiem připravuje na budoucí povolání, a není tak schopen sám se živit. Odvolací soud považuje námitky žalovaného za nepřiléhavé, neboť dokazováním bylo zjištěno, že prodloužená doba studia na střední škole byla zapříčiněna nepříznivým zdravotním stavem stěžovatele a nyní je studentem denního pomaturitního studia na jazykové škole, což lze považovat za soustavnou přípravu na budoucí povolání. Odvolací soud vzal v úvahu vysoké příjmy žalovaného v rozhodném období i značné náklady stěžovatele spojené s jeho středoškolským studiem a současným studiem na jazykové škole a stěžovateli přiznal výživné (7 000 Kč měsíčně) i přesto, že má další vyživovací povinnost k dceři M. Dále vzal odvolací soud v úvahu pokles příjmů žalovaného a měsíční výživné pro období od 1. ledna 2010 snížil na částku (4 500 Kč), která je přiměřená jak odůvodněným potřebám stěžovatele i možnostem žalovaného. Dále odvolací soud zohlednil pokles příjmů žalovaného v roce 2011 a výživné od 1. ledna 2011 stanovil do budoucna ve výši 3 000 Kč, kdy návrh stěžovatele co do částky 1 500 Kč zamítl jako nedůvodný. Výživné bylo stěžovateli v souladu s ustanovením §98 odst. 1 zákona o rodině přiznáno zpětně a to s přihlédnutím k tomu, že žalovaný stěžovateli na jeho výživu ničeho nepřispíval. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně i co do doby, kterou žalovanému určil na úhradu dlužného výživného 115 000 Kč a lhůtu prodloužil do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí. Odvolací soud rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení obou stupňů a vzal v úvahu, že oba účastníci byli částečně úspěšní, i když stěžovatel v převážné výši. S ohledem na charakter řízení a příbuzenský vztah syna a otce odvolací soud využil ustanovení §150 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Odvolacímu soudu se jevilo jako spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl vynaložené náklady řízení ze svého.
Ústavní soud dodává, že lze přisvědčit závěrům odvolacího soudu, že se jedná o poměrně vysokou částku, a proto žalovanému poskytl lhůtu k tomu, aby uspořádal svoje poměry tak, aby byl schopen řádně uhradit dlužné výživné i běžné výživné ke stěžovateli a dceři M. S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu se zákonem, kdy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a řádně a ústavně konformním způsobem své rozhodnutí odůvodnil (§157, §169 o. s. ř.), a ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nelze napadenému usnesení odvolacího soudu nic vytknout. Právo na spravedlivý proces je v zásadě garance spravedlivého soudního řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní (o což zde, vzhledem k výše řečenému, nejde), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Oproti očekáváním stěžovatele však interpretační závěry odvolacího soudu, jež byly v odůvodnění napadeného usnesení uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze, neboť jsou v kontextu projednávané věci racionální a srozumitelné (v tom smyslu, že je lze v obecné rovině zastávat). Požadavek na řádné a vyčerpávající zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci je jednou ze základních podmínek ústavně konformního rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 60/01 ze dne 28. srpna 2001 (N 127/23 SbNU 227, nález sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. dubna 2011).
Nelze dovodit výkladový exces (objektivní) nepředvídatelnosti vydaného rozhodnutí, případně absenci řádného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu odvolacím soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo. Z tohoto pohledu je potom třeba vnímat ústavní stížnost v části týkající se samotných nákladů jen jako polemiku s nepřiznáním nákladů řízení a aplikací §150 o. s. ř.
Za této situace nelze napadené rozhodnutí považovat za protizákonné, natožpak rozporné s ústavními předpisy a ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva dle čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že zamítnutím návrhu na přiznání nákladů právního zastoupení bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Ani odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu není případný, neboť na věc stěžovatele nedopadá a vychází ze zcela rozdílné procesní situace.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2012
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu