ECLI:CZ:US:2012:2.US.76.12.1
sp. zn. II. ÚS 76/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 7. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 76/12 ve věci ústavní stížnosti J. Č. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1576/2009, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. 27 Co 249/2008, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna strpět rekultivaci pozemku tak, aby předmětný pozemek mohl sloužit svému původnímu účelu - zemědělské výrobě, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1576/2009 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. 27 Co 249/2008 se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně META Servis, s. r. o., (dále jen "vedlejší účastník") domáhala uložení povinnosti stěžovatelce strpět rekultivaci pozemku parc. č. 352 v k. ú. Kosoř, tak, že žalobě bylo vyhověno. Rovněž požaduje zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 3 C 273/2006 a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že vedlejší účastník se původně domáhal po stěžovatelce, která je na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 10. 11. 1994, jímž byla schválena dohoda o vydání pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, vlastnicí parcely č. 352 v k. ú. Kosoř, uzavření nájemní smlouvy k danému pozemku za účelem těžby písku jako nevyhrazeného nerostu a následné rekultivace po úplném vytěžení daného ložiska. Stěžovatelka nesouhlasila s návrhem, neboť jako vlastník pozemku má právo a hodlá uzavřít nájemní smlouvu s jiným subjektem, který po dotěžení písku rekultivaci pozemku provede. Žaloba byla rozsudky nalézacího a odvolacího soudu zamítnuta; k dovolání vedlejšího účastníka byla věc vrácena Nejvyšším soudem k dalšímu řízení. Vedlejší účastník se následně již nedomáhal uzavření nájemní smlouvy, ale pouze provedení rekultivace. Soud prvního stupně opět dospěl k závěru, že není možno uložit danou povinnost strpět rekultivaci bez souhlasu stěžovatelky, jako vlastníka předmětného pozemku, přičemž rozhodnutí správních orgánů ji nemohou ve vlastnickém právu omezit.
Odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil a rozhodl, že žalovaná je povinna strpět rekultivaci tak, aby předmětný pozemek mohl sloužit svému původnímu účelu - zemědělské výrobě. Vycházel ze zjištění, že vedlejší účastník (jeho právní předchůdce) měl podle rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru Praha-západ ze dne 25. 4. 1978 č. j. 328/2-145/78/Kr./Dr. přiznáno právo těžby nerostu - štěrkopísku ve vymezeném dobývacím prostoru, tvořeném i předmětným pozemkem, přičemž měl uloženou povinnost po skončení těžby provést rekultivaci pozemku, na němž těžil. O tomto právu těžby bylo rozhodnuto v době, kdy byl pozemek ve vlastnictví státu a stát, jako vlastník, dal souhlas k těžbě; právo těžby pak přešlo z uživatelského subjektu Pražský průmysl kamene, n. p., Praha, přes Fond národního majetku na nabyvatele privatizovaného majetku K. T. (smlouva ze dne 1. 9. 1997) a dále na základě smlouvy uzavřené s K. T. dne 31. 12. 1997 na vedlejšího účastníka. V době vzniku povinnosti provést rekultivaci pozemku nebyla tato povinnost vázána na souhlas stěžovatelky. Povinnost rekultivace nebyla dosud splněna, nedošlo k jejímu zániku, a tudíž trvá. Povinnost rekultivace přitom má vedlejší účastník, který naposledy těžbu prováděl, jak vyplývá z vydaných rozhodnutí správních orgánů. Z rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ ze dne 6. 2. 1991 č. j. Zem.201/2-453/91-Ča a z rozhodnutí téhož úřadu z 20. 8. 1998 č. j. Zem. 201/2-1622/394/98-Ha, jimiž bylo rozhodnuto o dočasném odnětí pozemku zemědělské výrobě, vyplývá, že tak bylo učiněno za předpokladu následné rekultivace pozemku jako pozemku určeného k zemědělské výrobě. Povinnost rekultivovat pozemek vyplývá i z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 3. 12. 2007, dále i z rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje z 18. 2. 2004 č. j. Žp 48325/02-06 a z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze 7. 3. 2007 č. j. 500/2285/50520/06; jde i o povinnost vyplývající z ustanovení §5 vyhlášky č. 175/1992 Sb., o podmínkách využívání ložisek nevyhrazených nerostů. Dovolací soud posoudil dovolání stěžovatelky jako nedůvodné.
Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, odvolacímu soudu vytýká nepochopení problematiky, v důsledku čehož byly vyvozeny nesprávné závěry a stěžovatelka tak byla omezena ve svém ústavně zaručeném vlastnickém právu, neboť nebylo postupováno podle zákona, nebyla uložena povinnost jen pro daný účel a nebyla poskytnuta náhrada.
Uvádí, že vedlejší účastník se domáhal práva rekultivovat pozemek, který byl vytěžen neoprávněně, přičemž poukazoval na to, že za nesplnění tvrzené povinnosti by mu hrozila značná škoda. Značnou škodu však již vedlejší účastník sám stěžovatelce způsobil tím, že si přisvojil statisícové částky, které do dnešních dnů neoprávněně vybral při nepovolených těžebních a rekultivačních pracích, a to vše bez souhlasu stěžovatelky a bez finančního vyrovnání. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost rekultivovat vznikla v době, kdy stěžovatelka vlastnicí pozemku nebyla, avšak nevzal v úvahu, že stěžovatelka byla pozemku zbavena protiprávně komunistickým režimem.
Stěžovatelka namítá, že odvolací i dovolací soud nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu státní správy ve smyslu upřednostnění rekultivace před těžbou. Na pozemku dosud nedošlo k ukončení těžby a báňský úřad zde registruje ještě asi 160 000 m3 zásob štěrkopísku, který měl být vytěžen (§19 odst. 4 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, v platném znění). Dokud tento písek nebyl vytěžen, neměla na pozemku probíhat jakákoliv rekultivace, neboť tím by došlo ke znehodnocení suroviny, což je v rozporu s požadavky báňského úřadu a v rozporu s báňskými předpisy. Stěžovatelka měla nárok vybrat si subjekt, který vytěžení a následnou rekultivaci pozemku provede.
Odvolací soud ve svém odůvodnění uvádí, že právní předchůdce vedlejšího účastníka, který těžbu prováděl, privatizoval majetek včetně práva na těžbu na pozemcích pískovny Kosoř, tj. na předmětném pozemku. Z žádného rozhodnutí však nevyplývá právo na těžbu na pozemku bez souhlasu stěžovatelky. Naopak jak vyplývá ze sdělení Fondu národního majetku pod č. j. 920/2344/186/98/Ni ze dne 28. 4. 1998, vedlejší účastník, resp. jeho právní předchůdce pouze privatizoval movitý majetek zaniklého státního podniku Pražský průmysl kamene, n. p., nikoliv pozemky, kdy i veškerá práva a povinnosti se týkaly uvedeného movitého majetku, nikoliv pozemků. V pískovně Kosoř se jedná o ložisko nevýhradní, a to je podle zákona součástí pozemku. Pojem "právo na těžbu" v tomto případě nezná ani zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, ani zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů. Citovanou smlouvou mělo dle soudu dojít k převodu práv k vymezenému dobývacímu prostoru a práv k dobývání nevyhrazeného ložiska písku v daném těžebním prostoru, který je tvořen též předmětným pozemkem. Jelikož se jedná o nevýhradní ložisko, pak na něm žádný dobývací prostor stanoven není a ani být nemůže (vyhláška č. 172/1992 Sb., o dobývacích prostorech), neboť dobývací prostor se stanovuje pouze na výhradním ložisku (§25 horního zákona).
Odvolací soud v rozsudku dále uvádí, že "v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník je držitelem oprávnění provádět činnost hornickým způsobem". Držitelem tohoto oprávnění je však celá řada jiných společností, kdy takovéto oprávnění umožňuje tyto činnosti vykonávat za splnění zákonných podmínek. Jednou z hlavních zákonných podmínek je však souhlas stěžovatelky, který vedlejší účastník dodnes nemá a nikdy neměl. Opět zmiňované "právo těžby" v daném prostoru je nesprávně aplikované odvolacím soudem, neboť se jedná o ložisko nevyhrazeného nerostu. Žádné právo těžby tedy v tomto případě nemohlo být převedeno. Při privatizaci nebylo a nemohlo být převedeno žádné právo těžby, protože takové na ložisku nevyhrazeného nerostu ze zákona neexistuje. Povolení těžby si musel nový nabyvatel znovu zajistit a v tomto povolení je mu uložena povinnost vyřešit střety zájmů a získat souhlas majitelů pozemků, na nichž chce těžbu a následnou rekultivaci provádět.
Odvolací soud dále nesprávně zhodnotil porovnání možné škody vzniklé na straně stěžovatelky oproti hypotetické sankci uložené vedlejšímu účastníkovi. Zcela pominul skutečnost, že vedlejší účastník nejen neoprávněně vytěžil a prodal část zásob štěrkopísku, ale podle prokazatelné měřické dokumentace též neoprávněně tento pozemek užíval k provozování skládky jako součásti jemu dosud nepovolené rekultivace, když ke dni 28. 3. 2007 na pozemek navezl 46 392 m3 odpadu, což při ceně 70 Kč za uložený m3 představuje částku 3 247 440 Kč bez DPH. Další rekultivací vedlejší účastník získal další neoprávněné finanční prostředky, které správně náležejí stěžovatelce. V současné době došlo přičiněním vedlejšího účastníka k úplnému zavezení pískovny, čímž mu vznikl díky navážce neoprávněný majetkový prospěch v řádu několika milionů korun, a současně na straně stěžovatelky došlo ke ztrátě v řádu desítek milionů korun, neboť následkem násilně provedené rekultivace není možno již obnovit těžbu dosud nevytěžených zásob štěrkopísku.
Stěžovatelka rovněž vytýká, že odvolací soud z citovaných správních rozhodnutí vyvozoval závěry, které v nich obsaženy nejsou. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 3. 12. 2007 neřeší v žádném případě jakoukoliv povinnost vedlejšího účastníka k dané rekultivaci, pouze se jedná o zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje o udělení souhlasu k provozování zařízení k využívání odpadu vedlejším účastníkem - bez náhrady, neboť se jevilo jako zbytečné. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 18. 2. 2004 č. j. Žp 48325/02-06 (které bylo zrušeno předchozím rozhodnutím Ministerstva životního prostředí bez náhrady, což odvolací i dovolací soud zcela pominuly) obsahuje pouze souhlas k provozování zařízení k využívání odpadu vedlejším účastníkem opět bez jakéhokoliv uložení povinnosti k rekultivaci pozemku. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 7. 3. 2007 č. j. 500/2285/50521/06 naprosto v rozporu s tvrzením odvolacího soudu naopak na straně 3 rozhodnutí konstatuje, že vedlejší účastník nemá k uvedenému pozemku parc. č. 352 žádná práva ani povinnosti stejně jako že se nelze ztotožnit s názorem vedlejšího účastníka, že by stěžovatelka neměla právo nesouhlasit s těžbou a rekultivací. Současně je v daném rozhodnutí jednoznačně uvedeno, že vedlejší účastník nemůže bez souhlasu stěžovatelky jako majitelky pozemku předmětný pozemek vytěžit a následně zrekultivovat. Dále odvolací soud zcela pominul rozhodnutí Obvodního báňského úřadu Kladno č. j. 4536/I/02/810.3/ULL/STŘ ze dne 18. 12. 2002, založené ve spise, dle kterého bylo stanoveno povolení pro vedlejšího účastníka k likvidaci pískovny na sousedních pozemcích, ale současně je jednoznačně stanovena povinnost vedlejšího účastníka, že likvidací nesmí být dotčeny nevytěžené zásoby štěrkopísku ve výši cca 165 000 m3 na pozemku parc. č. 352, kdy likvidace vytěžené části pozemku je podmíněna souhlasem vlastníka tohoto pozemku. Zcela nepřípadný je odkaz odvolacího soudu na §5 vyhlášky č. 175/1992 Sb., neboť dané ustanovení řeší povinnosti těžaře zabezpečení důlního ložiska při přerušení těžby bez jakékoliv zmínky o rekultivaci.
V této části je rozhodnutí odvolacího soudu zcela nepodložené a prakticky nepřezkoumatelné, neboť skutkové zjištění tvrzené odvolacím soudem je v absolutním rozporu se všemi listinnými důkazy založenými ve spise.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se veškerou výše uvedenou argumentací vůbec nezabýval a nijak nepovažoval za nutné řešit její námitky uvedené v dovolání týkající se nesprávné a protiprávní argumentace odvolacího soudu, v jejímž důsledku došlo k porušení ochrany práv stěžovatelky a státní moc nebyla uplatněna způsobem, který zákon stanoví. Dovolací soud se pokusil své rozhodnutí opřít o citaci svého vlastního rozsudku ve stejné věci ze dne 27. 6. 2006, kdy jak vyplývá ze spisu, předmětný pozemek byl odňat ze zemědělského půdního fondu k účelům těžby na dobu od 1. 1. 1990 do 30. 9. 1998, do kdy měl být opětovně rekultivován. Uvedená citace není v žádném případě jakýmkoliv důkazem, o který by bylo možno opřít závěry odvolacího a dovolacího soudu.
Nejvyšší soud i krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Za těchto okolností Ústavní soud nezasílal jejich vyjádření k replice stěžovatelce. Vedlejší účastník se přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2012 postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.
Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ustáleně judikuje, je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ve svých předchozích rozhodnutích pak zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy nesprávného výběru právní normy při konkurenci norem jednoduchého práva, případy nesprávného výběru interpretační alternativy při konkurenci možných alternativ interpretace normy a případy svévolné aplikace jednoduchého práva.
Jak Ústavní soud rovněž opakovaně zdůraznil, jedním z principů představujících součást práva na řádný proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a vylučujících libovůli při rozhodování je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ve své všeobecně dostupné judikatuře také konstatoval, že k porušení práva na spravedlivý proces může dojít i v důsledku nerespektování požadavků na ústavně souladný proces dokazování a hodnocení důkazů a požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, jež má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli.
Ústavní soud má za to, že shora uvedeným kritériím napadená rozhodnutí nevyhovují. Jako opodstatněné shledal právě námitky stěžovatelky týkající se rozporu právních závěrů se skutkovými zjištěními, námitky ohledně nedostatků spočívajících v nesprávném a neúplném dokazování a nedostatečném odůvodnění rozhodnutí rozsudků a dále námitky týkající se nedostatků ze strany dovolacího soudu, který se námitkami uplatněnými v dovolání v podstatě nezabýval.
Předmětem řízení před obecnými soudy bylo posouzení tvrzeného oprávnění vedlejšího účastníka na provedení rekultivace, které se octlo ve střetu se zájmy stěžovatelky vyplývajícími z jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku.
Z obsahu spisu vyplývá, že obecné soudy ve svých předchozích rozhodnutích jednoznačně dospěly k závěru, že vedlejší účastník nemá právo se domáhat uzavření nájemní smlouvy za účelem uskutečnění těžby štěrkopísku na pozemku stěžovatelky, které dovozoval ze správních rozhodnutí, jimiž bylo jeho právním předchůdcům povoleno těžbu na předmětném pozemku provádět a bylo rozhodnuto o dočasném vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu. Obecné soudy tedy dospěly k závěru, že vlastnické právo stěžovatelky, i pokud jde o pozemek, na němž se nachází ložisko nevýhradního nerostu ve smyslu §7 horního zákona, nelze bez jejího souhlasu omezit jen na základě předchozích správních rozhodnutí. Pokud na právní předchůdce vedlejšího účastníka nepřešla práva k pozemku včetně práva na dobývání štěrkopísku, nemohla přejít ani na vedlejšího účastníka. Je přitom nerozhodné, že již v roce 1969 bylo rozhodnuto o povolení těžby v uvedené lokalitě, kdy vlastníkem pozemku byl stát a uživatelem jiný subjekt. Nejvyšší soud sice rozsudky soudu prvního a druhého stupně rozhodnutím ze dne 27. 6. 2006 sp. zn. 28 Cdo 2748/2004 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, ovšem jen z důvodu nezbytnosti doplnit dokazování za účelem zjištění, zda mezi právnickou osobou, která stěžovatelce pozemek vydala, a stěžovatelkou nevznikl (pokud se jednalo o pozemek spadající pod §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) nájemní vztah ze zákona, případně zda nájemní vztah vznikl a byl ukončen.
V navazujícím řízení se po doplnění dokazování dle pokynů Nejvyššího soudu podařilo pouze zjistit, že z dohody o vydání věci není patrno, že by mezi osobou povinnou a oprávněnou byla uzavřena nějaká nájemní smlouva. Vedlejší účastník poté v dalším řízení omezil svůj návrh pouze na uložení povinnosti stěžovatelce strpět na svých pozemcích rekultivaci. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 5. 3. 2008 setrval na stanovisku, že žalobě nelze vyhovět, neboť stěžovatelka má právo se svým majetkem nakládat, přičemž předložená správní rozhodnutí ji nemohou v jejím vlastnickém právu omezit. Dle soudu by bylo kontraproduktivní ukládat stěžovatelce strpět na svém pozemku rekultivaci za situace, kdy má zájem pronajmout pozemek jinému zájemci pro dokončení těžby, který následně rekultivaci provede.
Poté, co se krajský soud bezúspěšně pokusil o smírné vyřešení věci, rozhodl, jak je výše uvedeno. Ústavní soud podotýká, že jak je zřejmé z protokolů o jednání před odvolacím soudem ze dne 3. 7. 2008 a 2. 10. 2008, soud neprováděl dokazování dle §213 o. s. ř. (pouze k návrhu vedlejšího účastníka vyžádal spis Pozemkového úřadu Praha-západ, nicméně opět k návrhu vedlejšího účastníka nebylo dokazování spisem prováděno, neboť ze spisu nebylo možné zjistit žádné rozhodné skutečnosti ve smyslu pokynu Nejvyššího soudu). Krajský soud ve svém rozhodnutí posléze dospěl k novému závěru, dle něhož lze dovozovat povinnost strpět rekultivaci na pozemku stěžovatelky na základě rozhodnutí správních orgánů, která sice byla shledána jako nepostačující pro uložení povinnosti umožnit na jejím pozemku těžbu písku, ale nyní jako dostačující pro uložení povinnosti na tomtéž pozemku strpět jiný zásah. Odvolací soud tak dospěl v podstatě k zcela protichůdnému závěru než ve svém předchozím rozhodnutí, a to aniž by byl vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, případně rozhodoval na základě jiného skutkového stavu.
Dle názoru Ústavního soudu přijaté závěry krajského soudu z odůvodnění jeho rozhodnutí jednoznačně a logicky nevyplývají a učiněná (neúplná) skutková zjištění nejsou v souladu s provedenými důkazy. Není ani zřejmé, že by odvolací soud, který dle svého tvrzení rozhodoval na základě stejných skutkových zjištění, důkazy hodnotil odlišně než ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 15. 7. 2004, nyní hodnotil důkazy ve všech jejich souvislostech a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (krajský soud se zcela nevypořádal s argumentací stěžovatelky uváděnou v jejích podáních, ve vyjádřeních k žalobě k odvolání a k návrhu na smír).
Ústavní soud rovněž připomíná, že právní předchůdce vedlejšího účastníka K. T. v řízení výslovně uvedl, že od roku 1994 až do roku 1997 na pozemku těžil bez souhlasu stěžovatelky. K dohodě mezi nimi nedošlo a je si vědom toho, že pouze na základě splnění povinností vyplývajících z privatizačního projektu neměl právo na pozemku těžit. Od roku 1998 se však na pozemku dle jeho tvrzení netěží, přičemž jej už nelze využít k zemědělským účelům (č. l. 29 spisu). Pokud tedy po privatizaci pískovny (dne 1. 9. 1997) došlo smlouvou ze dne 31. 12. 1997 k převodu práv vztahujících se k pískovně na vedlejšího účastníka, zůstávají pochybnosti, jaké oprávnění vlastně bylo na vedlejšího účastníka převedeno, když těžba nebyla bez souhlasu stěžovatelky možná, čehož si byly smluvní strany vědomy, resp., zda ve vztahu k pozemku stěžovatelky nedošlo pouze k převzetí případné povinnosti provést za převodce rekultivaci (pokud by byla s ohledem na dotěžení štěrkopísku nutná).
Ústavní soud dodává, že jak odvolací soud uvádí, vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, nicméně z porovnání odůvodnění jeho rozhodnutí a důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá, že přihlédl i k důkazům - správním rozhodnutím, které však vůbec nebyly provedeny. Veškeré důkazy, na které se odvolací soud odvolává, přitom nebyly prováděny ani hodnoceny ve vazbě na změnu návrhu, tj. uložení výhradně povinnosti strpět rekultivaci pozemku, aniž by byla tato povinnost vázána na právo těžit na pozemku stěžovatelky štěrkopísek a aniž by došlo k ukončení těžby, jak je v těchto rozhodnutích předpokládáno. Stěžovatelka tak měla ztíženou jak možnost vyvrátit závěry soudu, které jsou dle jejího přesvědčení neúplné nebo ze správních rozhodnutí vůbec nevyplývají, tak reagovat na nové závěry ohledně práva těžby, jeho přechodu, vymezení dobývacího prostoru a na závěry dovozené z dalších správních rozhodnutí.
Ústavní soud má proto za to, že v projednávané věci došlo i v souvislosti s dokazováním a hodnocením důkazů k porušení principů hlavy páté Listiny, jež se promítají do ustanovení občanského soudního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu založené na nedostatečném dokazování a neúplném hodnocení důkazů tak nelze považovat za rozhodnutí přesvědčivé a úplné, přičemž jeho závěry lze hodnotit jako závěry, které jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Dovolací soud se pak námitkami stěžovatelky, přestože směřovaly proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu, v podstatě nezabýval vůbec. Své rozhodnutí založil na zcela formálních obecných formulacích vážících se k jeho předchozí judikatuře, aniž zjišťoval, zda v tomto konkrétním případě právě došlo k situaci předvídané §241a odst. 3 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukaz na právní závěr uvedený v jeho rozhodnutí ze dne 27. 6. 2006 (sp. zn. 28 Cdo 2748/2009), dle něhož: "jak vyplývá ze spisu, předmětný pozemek byl odňat ze zemědělského půdního fondu k účelům těžby na dobu od 1. 1. 1990 do 30. 9. 1998, do kdy měl být opětovně rekultivován", přičemž tímto právním závěrem byl odvolací soud vázán, je zcela nepřípadný. Konstatování, nikoliv závěr, bylo vysloveno v souvislosti s potřebou doplnit dokazování tak, jak je výše uvedeno. Nejvyšší soud se ve svém předchozím rozhodnutí otázkou, zda lze pouze na základě tohoto časově omezeného správního rozhodnutí o vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu, adresovaného jinému subjektu, stanovit stěžovatelce povinnost k rekultivaci, nezabýval (v době rozhodování Nejvyššího soudu ani navíc nedošlo ke změně návrhu, jehož připuštěním musel být nutně modifikován i směr dokazování ve věci). Za nepřípadný je nutné považovat i odkaz na to, že soud není mimo rámec správního rozhodnutí oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. V dané věci nešlo o zkoumání správnosti rozhodnutí správních orgánů, ale o zjištění, zda z věcně správných správních rozhodnutí je možné v kontextu všech okolností dovozovat povinnost stěžovatelky strpět na svém pozemku provedení rekultivace, navíc za situace, kdy dosud nebyla těžba ukončena. Postupem dovolacího soudu tak bylo stěžovatelce upřeno právo na soudní ochranu.
Ústavní soud tedy hodnotí závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu jako závěry, jež jsou výsledkem svévolné aplikace jednoduchého práva. Považuje za nutné zdůraznit, že se jednalo o střet práva vlastníka, který hodlá svobodně naložit se svým pozemkem, na němž se nachází ložisko nevyhrazeného nerostu, jež je dle §7 horního zákona součástí pozemku, s tvrzeným "právem" na provedení rekultivačních prací odvozovaným z povinnosti právního předchůdce rekultivovat jím vytěžený prostor. V daném případě se jedná o specifickou situaci, kdy v restituci byl vydán pozemek, přičemž subjektu odlišnému od vydávající osoby povinné svědčilo právo těžit štěrkopísek s adekvátní povinností pozemek rekultivovat. Uvedenou situaci, ke které došlo i v důsledku společenských změn, a jež není právními předpisy speciálně upravena, je třeba řešit s přihlédnutím ke všem atributům věci, přičemž nelze pominout smysl a význam jednotlivých zvažovaných správních rozhodnutí a zejména poměřovat jejich závaznost (i ve vztahu k stěžovatelce) pro případ rozporu s ústavně chráněným vlastnickým právem.
Dle Ústavního soudu smyslem správních rozhodnutí (z nichž krajský soud odvíjí povinnost stěžovatelky rekultivaci strpět) bylo umožnit příslušným konkrétním organizacím těžit na předmětném pozemku za splnění zákonných podmínek štěrkopísek, přičemž jednou z těchto podmínek byla i rekultivace pozemku po skončení těžby. Po vydání nemovitosti stěžovatelce však byl za situace, kdy stěžovatelka neměla na základě dohody o vydání nemovitosti povinnost uzavřít nájemní smlouvu, základní a prioritní podmínkou pro pokračování v těžbě souhlas stěžovatelky. Těmito správními rozhodnutími tak nemohlo být popřeno právo stěžovatelky s pozemkem svobodně nakládat a zvolit si libovolný subjekt, který dokončí těžbu na jejím pozemku rovněž za splnění zákonných podmínek, tj. rovněž provede případnou rekultivaci. Dle Ústavního soudu je třeba dát za pravdu stěžovatelce v tom, že z uložení povinnosti k rekultivaci vedlejšímu účastníkovi po dokončení těžby nelze dovozovat povinnost stěžovatelky strpět tuto rekultivaci před dokončením těžby. (Ostatně i odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že povinnost rekultivovat pozemek má vedlejší účastník, který těžbu naposledy prováděl. Z obsahu spisu však vyplývá, že vedlejší účastník těžbu neprováděl vůbec a jeho právní předchůdce neoprávněně, bez souhlasu stěžovatelky.) Rekultivaci pozemku je přitom třeba chápat jako povinnost k odstranění či napravení škody, která byla v souvislosti s těžbou na zemědělském pozemku způsobena, v souvislosti s rozhodnutím o dočasném vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu, nikoliv jako právo nakládat s cizím pozemkem bez souhlasu vlastníka, a to způsobem, jenž by ve svém důsledku mohl být zdrojem případného dalšího zisku.
K omezení vlastnického práva stěžovatelky nemůže dojít ani s poukazem na možnou hypotetickou sankci, která by mohla být vedlejšímu účastníkovi uložena za nesplnění podmínky rekultivace, neboť povinnost k rekultivaci byla stanovena až po ukončení těžby štěrkopísku, nikoliv v jejím průběhu. Odpovědnost za neuskutečnění rekultivace by musela být posuzována samostatně, opět v kontextu všech okolností, tedy i případně toho, že stěžovatelka její provedení neumožnila či znemožnila.
Přestože s ohledem na délku trvání sporu patrně došlo již k rekultivaci či zavezení pískovny, jak uvádí stěžovatelka, přičemž Ústavní soud si uvědomuje možnou komplikovanost dalšího řešení, danou specifickými okolnostmi konkrétního případu, tato skutečnost nemůže přispět k rezignaci na zachování práva účastníka řízení na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak již Ústavní soud judikoval, soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Jinými slovy, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. Jde tedy především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná.
Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutích vyslovené právní závěry, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními i v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, vedoucí k porušení principu zákazu libovůle při rozhodování a nedostatky upínající se k důkaznímu procesu, včetně nedodržení zákonných požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí, vyžadovaly kasační zásah Ústavního soudu, neboť vedly k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ústavní stížnosti jako opodstatněné vyhověl a v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadená, ve výroku uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze zrušil.