ECLI:CZ:US:2012:2.US.766.12.1
sp. zn. II. ÚS 766/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti O.PO.RA, odborové organizace se sídlem Bouzov 8, 783 25 Bouzov, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Blanická 19, 772 00 Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 11 A 344/2011 - 28 ze dne 2. února 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala soudní ochrany před nečinností některého ze žalovaných správních úřadů spočívající v tom, že žádný ze žalovaných správních úřadů nerozhodl o její stížnosti ze dne 3. 10. 2011 ohledně nedodržení zákonné lhůty pro vyřízení její žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
Ve věci samé jednáno nebylo. Dne 2. 1. 2012 vzala stěžovatelka prostřednictvím své zástupkyně žalobu v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že po podání žaloby dne 21. 11. 2011 jí bylo dne 23. 12. 2011 doručeno rozhodnutí druhého žalovaného, byť toto rozhodnutí je datováno stejným dnem, jako je den podání žaloby, tj. dnem 21. 11. 2011. Městský soud proto s odkazem na §37 odst. 4 a §47 písm. a) soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") řízení zastavil (výrok I). O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §60 odst. 3 věta prvá s. ř. s. (výrok II), neboť neshledal předpoklady pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovatelce, a sice v důsledku chování žalovaného správního úřadu. Z obsahu spisového materiálu dle soudu vyplývá, že stěžovatelka podala žalobu dne 21. 11. 2011, téhož dne vydal druhý žalovaný rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí žádosti stěžovatelky o poskytnutí informací. Byť bylo toto rozhodnutí stěžovatelce doručeno až po zahájení soudního řízení, soud uvedené skutečnosti neshledal důvodnými pro závěr o tom, že jí náleží právo účelně vynaložených nákladů řízení. Uvedený závěr je dle městského soudu podpořen rovněž skutečností, že veškeré prokazatelné náklady řízení, tj. zaplacený soudní poplatek z podané žaloby i náklady právního zastoupení stěžovatelky jí vznikly až po vydání předmětného rozhodnutí, neboť v době podání žaloby stěžovatelka zastoupena nebyla a soudní poplatek uhradila až na základě výzvy soudu. Tyto skutečnosti dle soudu nasvědčují závěru, že v této věci se nejedná o účelně vynaložené náklady řízení, k jejichž úhradě by byl spravedlivě povinen kterýkoli ze žalovaných.
O návrhu žalobce na vrácení zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby v částce 2 000 Kč rozhodl soud podle ustanovení §10 odstavec 3 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném ode dne 1. 8. 2011, podle něhož soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Soud podle tohoto ustanovení rozhodl o vrácení zaplaceného poplatku pouze ve výši 1 000 Kč (výrok III), když soudní poplatek z podané žaloby na ochranu proti nečinnosti činil v době zahájení soudního řízení, tedy po novele zákona o soudních poplatcích, částku 2 000 Kč.
Proti výrokům II a III správního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které vyjádřila přesvědčení, že uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze rozhodl ve výrocích II a III zcela překvapivě, v rozporu s explicitním zněním zákona tvrzením prokazatelně nepravdivých skutečností, v rozporu se správní judikaturou, na kterou stěžovatelka odkazovala, v rozporu s judikaturou týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle zák. č. 82/1998 Sb., stanovující obecnou odpovědnost za nesprávný úřední postup ve smyslu ust. §13 odst. 1 věty druhé, podle níž je nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě nesprávným úředním postupem v rozporu s principem nemo turpitudinem alegare potest, kdy vadně jednajícímu žalovanému 2 soud poskytl "nezákonnou ochranu", zcela proti zásadám odpovědnosti za vadný výkon veřejné moci. Soud dle stěžovatelky porušil princip rovnosti účastníků řízení, účelově a zjevně s cílem způsobit stěžovatelce újmu dezinterpretoval obsah správního spisu a dopustil se excesu spočívajícího v tvrzení prokazatelné nepravdy, kteréžto námitky stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Na její závěr navrhla, aby Ústavní soud usnesení městského soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ústavní soud zastává názor, že rozhodování o nákladech řízení je výhradně doménou obecných soudů. Podrobit přezkumu je oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Městský soud v Praze vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
K námitkám stěžovatelky, že tvrzení soudu o tom, že žalovaný správní úřad vydal požadované rozhodnutí v den podání žaloby, je nesprávné, neboť vydáním rozhodnutí se dle správního řádu rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle §19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám, Ústavní soud podotýká, že městský soud nezachází v naříkaném rozhodnutí s pojmem "vydání rozhodnutí" podle legální definice obsažené ve správním řádu, tedy má na mysli samotné vyhotovení rozhodnutí bez dalších procesních kroků. Takovou interpretaci ostatně podporuje celkový kontext odůvodnění stěžovaného usnesení městského soudu. V této souvislosti nelze rovněž přehlédnout, že se jedná o námitku, jíž se stěžovatelka snaží zpochybnit ústavní konformitu ústavní stížností dotčených výroků nadmíru formalistickým způsobem, který Ústavní soud ve své judikatuře neakceptuje. Ostatně o postoji stěžovatelky k Městskému soudu v Praze vypovídá i způsob, jakým stěžovatelka své výhrady proti přezkoumávanému usnesení formuluje, druhdy napadá Městský soud v Praze nevybíravým způsobem (srov. výrazy "de facto žalobkyni podvedl, neboť navodil situaci s cílem poškodit stěžovatelku v jejích právech - viz bod 2.6 ústavní stížnosti, "vědomě dezinterpretoval průběh řízení i za cenu tvrzení prokazatelných nepravd a konal s úmyslem přivodit stěžovatelce újmu" - viz bod 2.7 apod.). Takto expresívně koncipované výtky jsou ryze subjektivní a Ústavní soud je nemůže přijmout za relevantní právní argumentaci, natož argumentaci ústavněprávní.
Ve světle řečeného byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu