ECLI:CZ:US:2012:2.US.865.12.1
sp. zn. II. ÚS 865/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. Vratislavem Klimentem se sídlem Přerov, Dr. Skaláka 10, pro příjem pošty Pavelčákova 20, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011 č.j. 6 Tdo 1063/2011-34, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2011 č.j. 2 To 32/2011-830 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 23. 2. 2011 č.j. 28 T 12/2010-741, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když nebyl respektován čl. 40 odst. 2 Listiny, a dále že bylo porušeno i jeho právo zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákona, trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákona, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona, a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 roků a 6 měsíců ve věznici se zvýšenou ostrahou a k náhradě škody.
Skutky, za něž byl stěžovatel odsouzen, spočívaly, stručně řečeno, v tom, že dne 18. 12. 2009 odcizil v Olomouci před domem zaparkovaný automobil zn. Škoda Octavia, čímž jeho majiteli způsobil škodu ve výši 290.000,- Kč, dále téhož dne kolem 3.00 hod., když byl při jízdě s odcizeným osobním automobilem pronásledován autohlídkou Policie ČR ve složení řidič nstržm. J. Š. a velitel pprap. M. D., se náhle otočil do protisměru a poté úmyslně najel na pravou stranu v tu chvíli přijíždějícího policejního vozidla, jehož řidič střetu zabránil strhnutím řízení do levé poloviny vozovky, a konečně téhož dne po 3.00 hod. poté, co nastoupil na místo spolujezdce do osobního automobilu zn. Audi, řízeného T. J., stáhl s sebou do vozidla proti němu důvodně zakročujícího pprap. Policie ČR M. D. v důsledku toho, že ten ho držel zezadu za ramena ve snaze zabránit mu v nastoupení do vozidla a následně zůstal při otevřených pravých dveřích oběma koleny klečet na pravém prahu vozidla s hlavou a trupem ve vozidle před sedadlem spolujezdce a nohami vyčnívajícími ze dveří a levou rukou přitlačenou mezi opěradlem a jeho zády, opakovaně, a to i při rychlosti jízdy vozidla kolem 100-110 km/hod., pprap. M. D. levou rukou jednak bil pěstí do obličeje a jednak se ho snažil z vozidla vytlačit, ačkoliv si musel být vědom toho, že vzhledem k rychlosti jízdy by mohlo dojít v důsledku pádu pprap. M. D. na vozovku či na svodidla vpravo k jeho usmrcení.
Odvolání stěžovatele bylo Vrchním soudem v Olomouci podle §256 tr. řádu zamítnuto. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval svoji verzi obhajoby, v níž tvrdil, že žádným důkazem nebyl usvědčen, že by se dopustil krádeže. Jeho obhajoba prý nebyla vyvrácena a ani skutečnost, že se údajně jeho pachová stopa nalezla na řídící jednotce, není důkazem ke skutkovému závěru, že násilím překonal zámek, že vyměnil originální řídící jednotku, a že se tedy dopustil krádeže. Stěžovatel tvrdí, že neměl být uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, neboť jeho počínání v automobilu v obci Nedvězí nebylo žádným úmyslným útokem na policii. Soudy neuznaly nejen obhajobu, ale ani komplexní výpověď policisty Š., která je v rozporu s výpovědí policisty D. U třetího skutku soud zcela převzal tvrzení poškozeného policisty D. a jeho výpověď v žádném případě kriticky nehodnotil. Stěžovatel tvrdí, že policista zkreslil objektivní popis události, aby zakryl neprofesionalitu svého zákroku a své protiprávní jednání, neboť pokud by bylo prokázáno, že skutek se udál tak, jak popisoval stěžovatel, byl by policista trestně stíhán pro nepřiměřenost zákroku. U poškozeného D. byly v průběhu trestního řízení zjištěny změny ve výpovědi, významné nepřesnosti, přičemž část výpovědi je v rozporu s dalšími provedenými důkazy. Tuto skutečnost však soud bagatelizuje tím, že události probíhaly velmi rychle, v napjaté situaci, ve stresu a bylo by naopak zcela nevěrohodné, pokud by si průběh celého děje svědci pamatovali do všech detailů.
Stěžovatel je názoru, že i kdyby soud odmítl jeho obhajobu a vycházel pouze z výpovědi poškozeného, nebylo užití ustanovení §219 tr. zákona správné a skutek měl být kvalifikován jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Shodně z výpovědi svědka D. a z výpovědi stěžovatele vyplývá, že v autě jednal v silném rozrušení ze strachu ze střelné zbraně, kdy střelami byl zasažen T. J. i stěžovatel. Rovněž znalkyně Dr. J. H. u hlavního líčení uvedla, že stěžovatel i poškozený byli v zátěžové situaci. Stěžovatel má proto za to, že jde o typickou situaci, kdy mělo být užito ustanovení dle §141 odst. 1 tr. zákoníku.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle článku čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud I. stupně vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecné soudy všech stupňů věnovaly souzenému případu dostatečnou pozornost. Jednalo se o zvlášť závažný případ trestné činnosti, a tak k němu bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení i přistupováno. Jak soud nalézací, tak soud odvolací a posléze i soud dovolací reagovaly na všechny námitky obhajoby stěžovatele a dostatečným způsobem se s nimi v napadených rozhodnutích vypořádaly. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné a téměř do detailu rozebral všechny relevantní námitky, které se k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vztahovaly. Zejména se podrobně zabýval námitkou nesprávné kvalifikace skutku, když dle názoru stěžovatele mělo být použito ust. §141 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti Nejvyšší soud správně uvedl na str. 9 napadeného usnesení, že není splněna základní podmínka pro kvalifikaci jako zločinu zabití, neboť jednání stěžovatele nelze zahrnout pod pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli (např. strach, úlek, zmatek), která nemohou mít souvislost s jednáním pachatele, který spáchal trestnou činnost a poté se snaží zabránit svému zadržení. Dovolací soud taktéž podrobně rozebral důvody, proč byl stěžovatel odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 tr. zákona a zda by pro stěžovatele byla výhodnější aplikace nového práva (tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010). Obě tyto námitky dovolací soud s podrobných odůvodněním odmítl a Ústavní soud nemá tedy důvod znovu opakovat již uvedenou argumentaci, kterou považuje za ústavně konformní.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, skutkový stav věci je dostatečně podrobně popsán a důkazy, na základě kterých byl uznán vinným, byly hodnoceny v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů a argumentace ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
Shrnutím shora uvedeného lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu