ECLI:CZ:US:2012:2.US.911.12.1
sp. zn. II. ÚS 911/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. T., zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem O. Lysohorského 702, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího soudu, č. j. 30 Cdo 3936/2010-174 ze dne 15. prosince 2011, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 543/2009-146 ze dne 4. prosince 2009, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě, č. j. 57 C 70/2008-112 ze dne 28. ledna 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ustanovení čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě shora označeným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi, České republice jako žalované, povinnost zaplatit stěžovateli částku 335 020 Kč s příslušenstvím, do částky 1 664 980 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se podanou žalobou domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřeně dlouhým řízením, vedeným pod sp. zn. 31 C 45/99 u Okresního soudu v Ostravě.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel zahájil dne 22. 1. 1999 u Okresního soudu v Ostravě řízení, vedené pod sp. zn. 31 C 45/99, jehož předmětem bylo odškodnění za nezákonnou vazbu. Ve věci rozhodoval třikrát soud prvního stupně, stejně tak odvolací soud. Konečný rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 4. 5. 2007. Žalovaná stěžovateli na základě jeho žádosti mimosoudně vyplatila částku 77 000 Kč jako přiměřené odškodnění nemajetkové újmy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení ve smyslu ust. §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též "OdpŠk"). Za celkovou délku řízení označil období od podání žaloby do vydání konečného rozhodnutí, tj. 8 let, 3 měsíce a 12 dní. Provedl výpočet přiměřeného zadostiučinění, přičemž vycházel ze základní částky 1 200 EUR za rok trvání řízení. Výslednou částku upravil dle kritérií §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, zejména přihlédl ke složitosti řízení (provádělo se dokazování v zahraničí), řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, složitost řízení shledal i po stránce právní. Jednání stěžovatele v průběhu řízení nehodnotil negativně (naopak v průběhu řízení podal stížnost na postup soudu), význam řízení pro stěžovatele posoudil jako extrémně vysoký.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 335 020 Kč s příslušenstvím, tak, že ohledně částky 47 740 Kč s příslušenstvím jej potvrdil a ohledně částky 287 280 Kč s příslušenstvím jej změnil a žalobu zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Dospěl však k odlišnému závěru ohledně stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Vycházel ze základní částky 15 000 Kč za každý rok trvání řízení v celkové délce osmi let a tří měsíců. Výslednou částku dále upravil dle kritérií zmíněného ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk, zejména s ohledem na to, že se jednalo o věc skutkově i právně složitou (bylo prováděno obsáhlé dokazování i v zahraničí). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně při výpočtu odškodnění nesprávně přihlédl k okolnostem týkajícím se nezákonné vazby (po výkonu vazby stěžovatel nemohl pracovat v zahraničí, měl v důsledku vazby psychické a finanční problémy), neboť se jedná o skutečnosti významné pro posouzení žalobního nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě, a nejsou relevantní pro toto řízení, ve kterém je posuzován nesprávný úřední postup. Doplnil, že výše odškodnění nemajetkové újmy, která stěžovateli vznikla nesprávným úředním postupem, odpovídá účelu právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb. a že se jedná především o kompenzační prostředek, jenž v sobě obsahuje také složku sankční za porušení práva. Nepochybně má také význam motivační a preventivní, vzbuzovat zájem státu na tom, aby soudní řízení netrvala nepřiměřeně dlouho.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, a sice v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 287 280 Kč s příslušenstvím, kterou soud prvního stupně žalobci původně přiznal a odvolací soud změnil, a do částky 1 664 980 Kč s příslušenstvím, ohledně níž odvolací soud zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud podané dovolání zčásti zamítl jako nedůvodné (pokud jde o zamítnutí žaloby co do částky 287 280 Kč odvolacím soudem), zčásti jej odmítl jako nepřípustné (pokud jde o potvrzení zamítavého výroku nalézacího soudu co do částky 1 664 980 Kč).
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že Nejvyšší soud nevzal do úvahy judikaturu ESD, když prý usoudil, že institut tzv. "punitive nebo exémplarty damages", nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, kterého se stěžovatel svým požadavkem dovolával, nemá oporu v českém právním řádu. Stěžovatel trvá na tom, že přiznané zadostiučinění má mít tři funkce a to funkci kompenzační, motivační a sankční, a to s ohledem na aplikaci práva Evropských společenství, přičemž příkladmo ukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. března 2006 ve věci stížnosti č. 64890/01 "Apicella proti Itálii". Částka přiznané náhrady stěžovateli za průtahy řízení prý nezahrnuje všechny tyto složky. Dle názoru stěžovatele obecné soudy nepřihlédly k podstatným skutečnostem, které jsou pro přiznání odškodnění za průtahy řízení klíčové - tedy opomenuly vyhodnotit a kvantifikovat složky přiznaného zadostiučinění v části motivační a sankční. Kompenzační složku odškodnění pak vyhodnotily obecné soudy nesprávně. Stěžovatel tyto své výhrady podrobněji rozvedl.
Stěžovatel dále brojí proti rozhodnutím obecných soudů nepřiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení ani v jednom řízení na základě jejich úvahy, že žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná. S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí, neboť má za to, že žaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění závisí výhradně na právním posouzení konkrétním soudem v rámci konkrétního řízení, a bez ohledu na žalovanou částku není tedy předem odvoditelná a předvídatelná konkrétní výše této náhrady. Soud má možnost bez ohledu na žalovanou sumu přiznat třeba jen zanedbatelnou část, případně nepřiznat nic. Stěžovatel se domnívá, že bez ohledu na žalovanou částku výši náhrady a to, zda bude přiznána, tvoří a specifikuje až konkrétní soud. Pokud tedy obecné soudy konstatovaly, že náhrada přiměřeného zadostiučinění stěžovateli náleží, neboť byl poškozen na svých právech, pak je dle jeho názoru nesprávné postupovat tak, že stěžovateli nenáleží náhrada nákladů řízení, neboť de facto byl se svou žalobou úspěšný - obecné soudy konstatovaly porušení práva, stěžovateli vyhověly a současně přiznaly náhradu dle své úvahy. Z toho je dle stěžovatele možno vyvozovat, že sám byl v žalobě úspěšný a náhrada nákladů řízení mu tedy přísluší.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba podotknout, že hodnocení průtahů soudního řízení se týká těch soudních řízení, jejichž posuzování bylo předmětem řízení, v němž byly vydány soudní akty napadené touto ústavní stížností, kteréžto námitky tudíž nejsou projednatelné ve vztahu k nyní naříkaným rozhodnutím, které vzešly z řízení, jehož nepřiměřenou délku stěžovatel nijak nerozporuje. Nadto by zde i bylo nutno doložit vyčerpání všech relevantních procesních prostředků, které se stěžovateli v právním řádu České republiky nabízejí, zvláště pak stížnost na průtahy řízení dle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn.
Brojí-li pak stěžovatel proti nepřiměřeně nízké náhradě nemajetkové újmy, žádá tím Ústavní soud, aby přezkoumal otázku, která náleží do výlučné pravomoci soudů obecných, tedy kterou není Ústavní soud příslušný projednat a rozhodnout. Ústavní soud není oprávněn náhradu nemajetkové újmy určovat nebo přiznaný nárok měnit dle vlastních závěrů, neboť k tomuto výsledku lze dospět toliko v rámci soudnictví obecného. Ústavní soud je proto pouze oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s přiznáním či nepřiznáním požadované náhrady nemajetkové újmy byly dodrženy ústavní limity, anebo zda v důsledku svévole nedošlo k přiznání částky v extrémně nepřiměřené výši. O to se však v dané věci nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvého i druhého stupně plyne, že se oba soudy zabývaly nárokem stěžovatele dosti podrobně. Soud prvé stolice vyšel z bohatého důkazního materiálu, náležitě objasnil, která zákonná ustanovení, jakož i judikaturu, včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva, na daný skutkový stav aplikoval (viz zejm. str. 8 - 9 rozsudku nalézacího soudu). Takový způsob rozhodování nepovažuje Ústavní soud za svévolný.
Pokud jde o postup odvolacího soudu, ten zejména odůvodnil, proč právě takovou výši přiměřeného zadostiučinění zvolil, když vyšel jak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tak i judikatury Nejvyššího soudu. Zejména osvětlil, že z této judikatury také vyplývá i skutečnost, že se může jednat o náhradu nižší, než k jaké by sám dospěl Evropský soud pro lidská práva. S tím dle závěru soudu druhé stolice koresponduje i závěr, vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1145/2009. Z těchto důvodů na rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, který na své judikatuře setrval (přičemž tato judikatura odráží poměrně pestrou rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva), tak není možné hledět jako na projevy svévole.
Ústavní soud dále ve vztahu k námitkám stěžovatele stran nákladových výroků pokládá za potřebné konstatovat, že odvolací soud zřetelně vysvětlil, a to opět s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, proč v daném případě je třeba vycházet ze zásady úspěchu ve věci, což odvolací soud blíže specifikoval nemožností uplatnění §136 v posuzovaném případě. Nelze totiž přehlédnout, že větší část žalované částky nebyla přiznána ani co do základu. Takovou explikaci proto nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu