ECLI:CZ:US:2012:2.US.93.12.1
sp. zn. II. ÚS 93/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. V. a 2) M. V., obou zastoupených Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 293/2011-144 ze dne 18. října 2011, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti VODOVODY A KANALIZACE Dvůr Králové n. L. spol. s r. o., se sídlem náměstí Denisovo 766, Dvůr Králové nad Labem, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem, se sídlem Pouchovská 1255/109B, Hradec Králové, a 2) Městem Dvůr Králové nad Labem, zastoupeným Mgr. Lubošem Havlem, advokátem advokátní kanceláře Havel, Kuchař, Ryšavá a partneři, s. r. o., se sídlem v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, neboť jím podle jejich názoru mělo dojít k porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 17 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 115 C 166/2010 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník na straně stěžovatelů (tam žalovaných) podal v dané věci žalobu pro zmatečnost, a to z důvodů uvedených v ustanovení §229 odst. 1, písm. f) občanského soudního řádu. A jedním z důvodů, pro který je podávána ústavní stížnost, je porušení práva na zákonného soudce, zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Následně bylo zjištěno, že stěžovatelé podáním doručeným soudu prvního stupně 1. června 2012 vyjádřili skrze svoji obecnou zmocněnkyni souhlas s touto žalobou pro zmatečnost.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("podústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Povinností stěžovatelů je tedy využít - zásadně - i toho opravného prostředku, jímž je v občanskoprávním řízení žaloba pro zmatečnost, upravená v ustanovení §228 a násl. o. s. ř.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li soud projednávající žalobu pro zmatečnost rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
To platí logicky i tehdy, jestliže probíhá řízení o mimořádném opravném prostředku, které vyvolal účastník řízení odlišný od stěžovatelů. Bylo-li totiž takové řízení vyvoláno, není pochyb, že je též ono nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje podanou ústavní stížností.
Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku řízení o žalobě pro zmatečnost", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením řízení o žalobě pro zmatečnost založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení o žalobě pro zmatečnost, je návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.
Tím je výrok usnesení odůvodněn, přičemž lze odkázat i na četná jiná rozhodnutí Ústavního soudu s obdobným závěrem (usnesení sp. zn. IV. ÚS 294/08, sp. zn. I. ÚS 368/04, sp. zn. II. ÚS 1974/07, sp. zn. III. ÚS 2885/09; aj.), jakož i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soffer proti České republice (č. 31419/04 ze dne 8. listopadu 2007).
Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelů tím není dotčena. Bude-li totiž posléze žaloba pro zmatečnost zamítnuta, běží jim nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení. Pakliže na základě podané žaloby pro zmatečnost příslušný soud napadené rozhodnutí zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá.
Nelze ovšem vyloučit, že se v řízení o žalobě pro zmatečnost posléze ukáže, že žaloba nebyla efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že byla objektivně nepřípustná, byla opodstatněně zamítnuta, byla podána z jiných než přípustných důvodů, anebo byla podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným.
Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podaná žaloba pro zmatečnost je způsobilá otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí soudu příslušného k projednání žaloby pro zmatečnost, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírají prostor k meritornímu přezkumu námitky nezákonného soudce, Ústavní soud sám, za situace, kdy tato otázka nebyla pravomocně rozhodnuta obecným soudem v řízení o žalobě pro zmatečnost, posuzovat nemůže.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj