ECLI:CZ:US:2012:3.US.1012.12.1
sp. zn. III. ÚS 1012/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 6 - Břevnově, Liborova 14, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. 2 T 130/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť jím měla být porušena jeho práva zaručená v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud nejprve posuzoval, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 4. 2011 sp. zn. 2 T 130/2010, stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a podle §24 odst. 1 tr. zákona od potrestání obviněného upustil. Poškozenou odkázal podle §229 odst. 1 tr. řádu s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatelovo odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. 7 To 214/2011, podle §256 tr. řádu zamítl.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2011 č. j. 8 Tdo 1304/2011-32, tak, že zrušil výše specifikovaná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze (§265k odst. 1 tr. řádu), jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. řádu), přičemž Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. řádu).
Obvodní soud pro Prahu 9 - v procesní návaznosti na rozhodnutí dovolacího soudu - ústavní stížností napadeným usnesením trestní stíhání stěžovatele podle §223 odst. 2 tr. řádu za použití §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu zastavil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že důvod zastavení trestního stíhání dle §172 odst. 2 písm. c) ve spojení s §223 odst. 2 trestního řádu pro něj znamená "poškození dobrého jména a občanské bezúhonnosti", a tím i dotčení jeho základních práv a svobod vyplývajících z čl. 10 odst. 1 Listiny. Stěžovatel má za to, že rozhodující soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 jednala "zlovolně" a "zneužila svého postavení k zakrytí zmatečně a nezákonně vedené trestní věci", v níž jej "bez jakékoliv právního základu" uznala vinným "ze spáchání občansky zavrženíhodného jednání podvodu", přičemž posléze - v procesní fázi následující usnesení dovolacího soudu - "ignorovala" právní názor soudců Nejvyššího soudu, resp. závěrečné návrhy státní zástupkyně a obhájce. Stěžovatel konečně dovozuje i to, že jej soud "v rozporu s právním a skutkovým stavem věci de jure uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu".
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1 a §75 odst. 1, 3, 4 zákona o Ústavním soudu dále vyplývá, že ústavní stížnost je procesním prostředkem subsidiárního charakteru, a nastupuje až tehdy, když stěžovatel vyčerpal všechny zákonem procesní prostředky k ochraně svých základních práv a kdy jiné orgány veřejné moci stěžovateli ochranu neposkytly. Procesními prostředky ochrany práv je přitom třeba rozumět nejen prostředky v rámci daného typu řízení (tzv. opravné), nýbrž všechny zákonné (a efektivní) instrumenty, které umožňují zahájit soudní, správní nebo jiné právní řízení, v rámci nichž se lze svých práv domáhat.
V dané věci je podstatou námitek v ústavní stížnosti to, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech, a to samotným vedením trestního stíhání, a že jeho osobu a pověst poškozuje, pakliže trestní stíhání bylo proti němu zastaveno "pouze" podle §172 odst. 2 písm. c) ve spojení s §223 odst. 2 tr. řádu, což mu podle jeho vyjádření neposkytuje dostatečnou satisfakci.
Zde je pak - ve smyslu výše řečeného - podstatné, že ochrana uvedených osobnostních práv je zaručena v čl. 10 odst. 1 Listiny, a podústavní právo disponuje tomu adekvátními prostředky; ty však stěžovatelem vyčerpány nebyly.
Ohledně dalších - materiálně hodnoceno - rovněž namítaných základních práv platí, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, v čem porušení takových práv spatřuje; pouhý poukaz na údajné nerespektování procesně závazného názoru Nejvyššího soudu a "ignorování" závěrečných návrhů státní zástupkyně, resp. obhájce (resp. zmínka o právu na spravedlivý proces) k efektivnímu přezkumu typicky vést nemůže.
K obdobným právním závěrům dospěl Ústavní soud též v jiné skutkově a právně srovnatelné věci, jmenovitě vyjádřeným v usnesení sp. zn. II. ÚS 2558/10 ze dne 2. 9. 2010, na které (obdobně jako kupř. na související usnesení sp. zn. III. ÚS 2539/10, I. ÚS 2544/10, I. ÚS 2547/10, IV. ÚS 2548/10, I. ÚS 2551/10, III. ÚS 2552/10, III. ÚS 2554/10, IV. ÚS 2589/10, III. ÚS 2595/10, II. ÚS 2600/10, I. ÚS 2603, III. ÚS 2608/10, III. ÚS 2759/10, I. ÚS 2760/10, III. ÚS 2761/10, II. ÚS 2762/10, I. ÚS 2768/10 a další) již lze jen odkázat.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jakožto nepřípustné doloženo. Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2012
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj