ECLI:CZ:US:2012:3.US.1262.10.1
sp. zn. III. ÚS 1262/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaj Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. V. N., zastoupeného JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 18, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2010 č. j. 3 Ads 94/2009-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 34 Cad 146/2008, jakož i dávkového spisu České správy sociálního zabezpečení č. X, se podává následující.
Rozhodnutím žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 7. 2008, č. X/428, byl stěžovateli dle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, přiznán starobní důchod od 1. 1. 2001 ve výši 3210 Kč, od 1. 1. 2002 ve výši 4018 Kč, od 1. 1. 2003 ve výši 3400 Kč, od 1. 1. 2004 ve výši 2943 Kč, od 1. 1. 2005 ve výši 3117 Kč, od 1. 1. 2006 ve výši 3312 Kč, od 1. 1. 2007 ve výši 2382 Kč a od 1. 1. 2008 (zálohově) ve výši 2382 Kč. V odůvodnění žalovaná uvedla, že pro výši důchodu byla započtena doba pojištění v českém důchodovém pojištění a v důchodovém pojištění před 1. 1. 1993 celkem 15797 dní; ke zhodnocení doby pojištění před 1. 1. 1993 je podle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb., uvedeném v příloze III. Nařízení Rady EHS č. 1408/71 (dále jen "Smlouva") příslušný slovenský nositel pojištění. Z tohoto důvodu přiznala stěžovateli "důchod ve výši rozdílu mezi výší důchodu stanoveného podle českých právních předpisů s přehlédnutím k dobám zabezpečení získaným před 1. 1. 1993 na území tehdejšího Československa a výší slovenského důchodu" s tím, že připojila podrobný výpočet přiznaného důchodu pro období let 2001 - 2008 a uvedla, že "tímto rozhodnutím realizuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008 č. Cad 158/2007"
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 4. 2009 č. j. 34 Cad 146/2008-50, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, s tím, že žaloba je zčásti důvodná, neboť žalovaná do celkové doby pojištěné nezapočetla dobu pojištění od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2001. Vytknuté formální pochybení spočívající v opomenutí zápočtu doby pojištění v trvání 120 dnů v řízení, jež žalovaná připustila, se stalo jediným kasačním důvodem, neboť ostatní věcné námitky stěžovatele ohledně výpočtu a výše přiznaného starobního důchodu soud zhodnotil jako nedůvodné. S podrobným zdůvodněním odmítl zejména námitku 1. chybné aplikace §13 zákona o důchodovém pojištění, 2. vadného výpočtu starobního důchodu zapříčiněného nepřesným sdělením výše důchodu od slovenského nositele pojištění, 3. nesprávného postupu při výpočtu důchodu formou zápočtu slovenského důchodu, 4. stanovení doby počátku důchodového pojištění a nevyloučení doby 19 dnů za rok 1995, 5. že žalovaná při výpočtu jeho dávky nepoužila "originálního výpočtu" podle pokynů krajského soudu, jakož i 6/ námitku trvalé zálohovanosti a opožděné valorizace důchodu.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2010 č. j. 3 Ads 94/2009-85, kasační stížnosti stěžovatele zamítl. V odůvodnění zejména poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008 č. j. 22 Cad 158/2007-212, jehož porušení žalovanou se stěžovatel v řízení výslovně dovolával, s tím, že jím krajský soud "zavázal žalovanou přiznat stěžovateli plný český starobní důchod podle podmínek zákona č. 155/1995 Sb. vzhledem k získané době pojištění na českém území společného československého státu i samostatného českého státu, případně aby rozhodla o zvýšení přiznaného dílčího českého starobního důchodu tak, aby žalobce nebyl krácen ve svém oprávněném důchodovém nároku z titulu aplikace smlouvy, a to po celé období pobírání důchodové dávky"; o samotné metodě výpočtu důchodu tento závazný právní názor však podle soudu ničeho nestanovil. Žalovaná "přistoupila k výpočtu stěžovatelova důchodu jiným způsobem než v předchozích rozhodnutích", neboť v "mezičase" vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí a posléze i žalovaná interní výkladové směrnice, jejichž cílem "bylo přizpůsobit správní praxi žalované právním závěrům dovozeným z judikatury Ústavního soudu". Konkrétně soud poukázal na směrnici ředitelky ČSSZ č. 2/2008 ze dne 1. 4. 2008 "Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisů souvisejících, s přihlédnutím ke Smlouvě mezi ČR a SR a sociálním zabezpečení vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. a k nálezům Ústavního soudu" (dále jen "směrnice"), která konstruuje zvláštní typ důchodové dávky, tzv. "důchod podle výkladu MPSV", a jejímž základním principem je princip prospěchu pojištěnce. Ke směrnici soud uvedl, že "jakkoliv svým obsahem do značné míry supluje chybějící právní úpravu, je v souladu s obecnými požadavky, které ve svých nálezech ve věcech česko-slovenských důchodů vyslovil Ústavní soud", čímž "samotný postup žalované podle této směrnice tedy rozhodně neznamená a priori rozpor se zákonem".
V odůvodnění dále k námitkám stěžovatele (jež kopírovaly námitky již dříve v žalobě uplatněné) rozvedl důvody, pro něž neshledal opodstatněným tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek odůvodnění, a argumentaci, vztahující se k rozhodné otázce výše přiznaného starobního důchodu a metodice jeho výpočtu doplnil o závěry vlastní. Uzavřel, že český starobní důchod byl stěžovateli přiznán důsledně "podle výkladu MPSV", výpočtem, jenž je metodicky konstruován ve stěžovatelův prospěch a jeho postavení zhoršit nemůže. Naopak, umožňuje zhodnocení všech dob pojištění, které stěžovatel získal na území československého a samostatného českého státu, a tím konvenuje právním závěrům, k nimž dospěl ve své judikatuře v obdobných věcech Ústavní soud.
Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud rozhodl o stěžovatelově žalobě přezkoumatelně a rozhodné právní otázky posoudil správně; žalobě bylo vyhověno toliko z důvodu nezapočtení doby pojištění od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2001, což uznala i sama žalovaná, a tato okolnost nebyla spornou ani v řízení o kasační stížnosti. Opodstatněnou neshledal soud ani námitku stěžovatelem ohlášené vady řízení před krajským soudem, založenou tvrzením, že se mu nedostalo možnosti vyslovit při jednání konečný návrh.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s "vyhodnocením kasační stížnosti tak, jak jej provedl NSS", neboť Nejvyšší správní soud nesprávně 1. považuje vypočtenou plnou výši starobního důchodu za plný český starobní důchod, 2. považuje za správné vypočítat od plné výše starobního důchodu celý přiznaný slovenský starobní důchod, "to je slovenský důchod za zcela jiné období", 3. považuje trvale opožděnou valorizaci důchodu za přijatelnou a zákonnou, 4. nepřisvědčil mu ani v jeho názoru, že rozhodnutí žalované mělo obsahovat údaje, z nichž by mohl překontrolovat správnost výpočtu důchodu, 5. dospěl k chybnému závěru, že byl přiznanou výší důchodové dávky žalovanou zvýhodněn a 6. neochránil jeho zákonná a ústavně zaručená práva. Zdůrazňuje, že jeho hlavním požadavkem je přiznání důchodové dávky v takové výši, která mu náleží podle českých právních předpisů a ustálené judikatury Ústavního soudu s tím, že o způsobu řešení jeho důchodové dávky bylo již dříve pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cad 158/2007, jehož aplikace se v tomto soudním řízení domáhá.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že posuzoval postup žalované podle Směrnice č. 2/2008 zejména proto, že tento interní akt představuje formalizovaný výraz správní praxe žalované v návaznosti na nálezy Ústavního soudu ve věci slovenských důchodů, a její vydání bylo logickou reakcí na jimi ustavenou situaci. Citovanou směrnici proto akceptoval jako pramen správní praxe, podle nějž (jako jediného) bylo možno posoudit, zda postup žalované nebyl vůči stěžovateli diskriminační; obdobný postoj k interním normativním správním aktům přitom uplatnil již dříve (viz rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 45/2007, či sp. zn. 4 Ads 121/2006, 4 Ads 77/2008). Současně - s poukazem na právní názor Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 301/05 - se nedomnívá, že by postupem žalované podle této směrnice byl stěžovatel poškozen ve vztahu ke svému "veřejnému subjektivnímu právu na vyrovnávací příspěvek".
Česká správa sociálního zabezpečení v podrobném vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že podle čl. 20 Smlouvy je v případě stěžovatele příslušným k hodnocení doby zabezpečení získané před 31. 12. 1992 slovenský nositel pojištění, neboť v době od 1. 5. 1976 do 30. 11. 1995 pracoval ve Slovenské republice. Při stanovení způsobu výpočtu dorovnání, jeho vyplácení a ročního zúčtování proto vycházela z výkladového pravidla Ústavního soudu, podle něhož má nositel českého důchodového pojištění povinnost zabezpečit pobírání "důchodové dávky" v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů, resp. rozhodnout o dorovnání důchodu pobíraného od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu, přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění. Tento nárok z českého důchodového systému, který vychází toliko z ústavní interpretace Smlouvy, aniž by byl legislativně upraven, nelze podle ní posuzovat "dikcí subjektivního názoru žadatelů na rozsah jejich důchodových nároků, ale musí vycházet z objektivních pravidel". Je proto názoru, že s ohledem na oprávněné nároky dotčených osob i náročnost předmětné agendy zvolila ten optimální způsob výpočtu dorovnání.
Vyjádření Nejvyššího správního soudu i České správy sociálního zabezpečení byla předána stěžovateli; ten k nim již repliku nepřipojil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Co do napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu - vzhledem k jeho obsahu - se klade logicky (a to výlučně) otázka, zda toto rozhodnutí z pohledu výše naznačených hledisek (ústavní konformity) obstojí.
Stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 30 Listiny v prvním plánu směřuje svoji kritiku do řízení správního, v němž svůj nárok na starobní důchod uplatnil, a posléze soudního řízení správního, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno. Setrvává přitom na stanovisku, že mu postupem správního orgánu a poté i soudů bylo upřeno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, neboť v jeho věci uplatněné právní názory a postupy žalované a správních soudů jsou jak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ve věcech "československých důchodů", tak i v rozporu s dřívějším rozhodnutím Krajského soudu v Brně ve věci jeho. Tvrdí proto, že nyní ústavní stížností napadené rozhodnutí trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován Ústavním soudem v obdobných věcech stěžovatelů, jimž byl přiznán starobní důchod s přihlédnutím k čl. 20 Smlouvy.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly žalovanou a správními soudy k otázce způsobu stanovení starobního důchodu stěžovatele, jakož i k postupu při výpočtu v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Je totiž zjevné, že žalovaná při rozhodování o nároku stěžovatele plně respektovala požadavky nediskriminace a rovnosti českých občanů v jejich důchodových nárocích, jestliže přizpůsobila svoji správní praxi právním závěrům, vyplývajícím ze stěžovatelem poukazované judikatury Ústavního soudu (viz Směrnice ředitelky ČSSZ č. 2/2008 ze dne 1. 4. 2008), a na jejím základě vypracovala vlastní metodiku pro výpočet důchodů.
Lze proto ve shodě s oběma správními soudy uzavřít, že způsob, jaký žalovaná zvolila při stanovení starobního důchodu stěžovatele ("ve výši důchodu stanoveného podle českých právních předpisů s přihlédnutím k dobám zabezpečení získaným před 1. 1. 1993 na území tehdejšího Československa a výší slovenského důchodu") - s cílem, aby nebyl krácen ve svém důchodovém nároku z titulu aplikace Smlouvy (viz též rozsudek krajského soudu sp. zn. 22 Cad 158/2007) - respektoval právě tu "judikaturu Ústavního soudu", jejíhož uplatnění se dožadoval.
"Technikálie" vlastního výpočtu důchodu, zejména co do výše "slovenského důchodu", zálohové výplaty důchodu, otázky kurzových rozdílů a opožděné valorizace důchodu, jsou věcí především žalované, resp. před Ústavní soud, pro nedostatek jejich ústavněprávního rozměru, nepatří.
Z hlediska ústavněprávního posouzení je pak rovněž významné, že se oba správní soudy (zejména Nejvyšší správní soud) přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly se stěžejní právní otázkou správnosti zvoleného způsobu stanovení a výpočtu starobního důchodu stěžovatele (kterou stěžovatel klade i v ústavní stížnosti), a jmenovitě podrobně odůvodněnému závěru Nejvyššího správního soudu nelze vytknout ničeho ani v rovině podústavního práva, natožpak v rovině ústavněprávní. Na odůvodnění jeho rozhodnutí , jež je zde očividně úplné a výstižné, proto postačí plně odkázat.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v rozhodnutí jednajících soudů (jmenovitě Nejvyššího správního soudu) byl zahrnut prvek excesivního porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mohl mít za následek relevantní porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost posoudil proto jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stojí za zaznamenání, že bylo lze uvažovat i o silnějším důvodu k odmítnutí ústavní stížnosti a to pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jestliže směřuje proti rozhodnutí kasačního soudu, jímž byl potvrzen zrušující rozsudek krajského soudu. S ohledem na okolnost, že ke zrušení správního rozhodnutí žalované nedošlo z důvodu opodstatněnosti meritorních námitek stěžovatele, ale toliko z důvodu formálního pochybení žalované, jež nebylo a není v řízení sporným, přistoupil Ústavní soud - zcela mimořádně - k přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu z pohledu stížnostních námitek, reagujících na stěžejní právní závěry vyslovené v této věci oběma soudy, resp. na důvody, jež stěžovatele k podání správní žaloby a kasační stížnosti vedly; jiný postup by byl v daných specifických souvislostech této věci spíše formalistickým.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu