ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.77.2008:63
sp. zn. 4 Ads 77/2008 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně: Mgr. A. M., zast. JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D, advokátem, se sídlem Bašty 8,
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2008, č. j. 41 Cad
183/2007 - 30,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2008, č. j. 41 Cad 183/2007 – 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 10. 2007, č . j. OSZ-7-29-/OM-Kv-2007, zamítl žalovaný
odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra
č. j. OSZ-130617-11/VD-Ši-2007, ze dne 17. 7. 2007. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl,
že orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra vydal výše uvedené rozhodnutí,
kterým byl žalobkyni podle čl. 46 Nařízení Rady (EEC) č. 1408/71 o aplikaci soustav sociálního
zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky
pohybující se v rámci společenství (dále též jen Nařízení), podle ustanovení §29, §32 odst. 2,
§33, §34 a §61 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů a na základě čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou
o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb., přiznán od 2. 1. 2006 dílčí starobní důchod. Měsíční
výše dílčí procentní výměry starobního důchodu činila ke dni přiznání 2126 Kč měsíčně, měsíční
výše dílčí základní výměry starobního důchodu 425 Kč. Celková výše díl čího starobního důchodu
ke dni přiznání činí 2551 Kč měsíčně. Od 1. 1. 2007 byla Nařízením vlády č. 461/2006 Sb.
zvýšena procentní výměra důchodu o 5,6 %, tj. o 120 Kč, na 2246 Kč měsíčně a základní výměra
důchodu o 29 Kč na 454 Kč měsíčně. Celková výše dílčího starobního důchodu činí 2700 Kč
měsíčně.
Žalovaný dále uvedl, že celková doba pojištění podle doložených dokladů v České
republice a Slovenské republice činí 38 roků a 57 dnů. Protože doba pojištění v České republice
nedosahuje minimální doby pojištění 25 let ve smyslu ustanovení §29 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb., bylo nutné při přiznání důchodu postupovat podle komunitárního práva,
a to čl. 46 odst. 2 Nařízení. Za českou dobu pojištění se považuje pouze doba od 1. 8. 1994
do 1. 1. 2006. Zbývající prokázané doby se považují za doby zabezpečení Slovenské republiky
(čl. 20 odst. 1 smlouvy č. 228/1993 Sb.). Pro teoretickou výši důchodu byly započteny doby
pojištění v délce 35 roků a 211 dnů od ukončení povinné školní docházky do vzniku nároku
na starobní důchod, tj. od 1. 9. 1963 do 30. 9. 2003. Doba od 1. 10. 2003 do 1. 1. 2006 je dobou
výdělečné činnosti po vzniku nároku na starobní důchod, za kterou se zvyšuje procentní výměra
starobního důchodu po odečtu dnů neschopnosti ke službě (celkem 741 dnů). Teoretická výše
procentní výměry starobního důchodu činí za každý celý rok zhodnocené doby pojištění získané
do vzniku nároku na starobní důchod 1,5 % výpočtového základu, tj. 52,5 % výpočtového
základu.
Osobní vyměřovací základ ve výši 16 771 Kč byl zjištěn z rozhodného období za roky
1986 až 2005 a byl upraven podle ustanovení §15 zák. č. 155/1995 Sb. na částku 11 402 Kč.
Výpočtový základ činí 11 402 Kč. Teoretická výše procentní výměry starobního důchodu
se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu a činí 5987 Kč. Celkové zvýšení za další práci
po vzniku nároku na starobní důchod, tj. za 720 dnů (8 x 90 dnů), činí 20 % výpočtového
základu, tj. 1369 Kč. Teoretická výše procentní výměry důchodu činí celkem 7356 Kč. Teoretická
výše základní výměry důchodu činí 1470 Kč. Z teoretické výše základní a procentní výměry
důchodu byla orgánem sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra podle čl. 46 odst. 2 písm. b)
Nařízení určena skutečná výše dávky, která od 1. 1. 2007 činí 2700 Kč měsíčně (dílčí procentn í
výměra starobního důchodu 2126 Kč a dílčí základní výměra starobního důchodu 425 Kč
měsíčně). Skutečná výše českého dílčího starobního důchodu byla stanovena podle poměru délky
dob českého důchodového pojištění k celkové délce dob pojištění v České repub lice
a ve Slovenské republice, tj. koeficientem 0,2889.
Článek 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním
zabezpečení je součástí přílohy č. III. Nařízení, jehož aplikace má přednost před aplikací
vnitrostátního národního práva a je výjimkou ze zásady rovnosti zacházení uvedenou v čl. 3
odst. 3 Nařízení, platí podle čl. 7 odst. 2 písm. c) tohoto Nařízení. Precedenční postup
podle nálezu Ústavního soudu III. ÚS 252/04, ze dne 25. 1. 2005, nemůže být aplikován
do doby, než budou v návaznosti na završení soudního přezkoumání příslušného rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení v této věci gestorem právní úpravy upřesněny a metodicky
sjednoceny podrobnosti jeho realizace. Starobní důchody nemohou být přiznávány na základě
nálezu Ústavního soudu, ale podle zákona o důchodovém pojištění, do kterého budou
promítnuty požadavky Ústavního soudu směřující k odstranění žalobkyní namítané diskriminace.
Nařízení, zejména jeho článek 48, nebylo v tomto řízení opomenuto, neboť žádost
byla k dalšímu řízení o starobní důchod v originále předána ústředí Sociální pojišťovny
v Bratislavě ve Slovenské republice. Orgánem sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra České
republiky nemůže být podle českého práva přiznán pouze jediný celkový starob ní důchod.
Takový postup nepředpokládá ani uváděný nález Ústavního soudu.
V podané žalobě žalobkyně uvedla, že od 1. 9. 1991 do 30. 11. 1992 (do 31. 12. 1992
dle Rozkazu č. 268 ze dne 11. 11. 1992) byla ve služebním poměru u Federálního ministerstva
vnitra, pracoviště jazykového institutu v Bratislavě. Zdůraznila, že její služební poměr
u Federálního ministerstva vnitra podle Rozkazu č. 268 trval do 31. 12. 1992 a zanikl v důsledku
rozpadu společného státu. V roce 1994 se přestěhovala do Brna, požádala o trvalý pobyt a dne
6. 6. 1994 jí bylo uděleno české občanství. Po dosažení důchodového věku (1. 10. 2003)
v červenci 2006 požádala o přiznání starobního důchodu od 2. 1. 2006. Domnívala se, že jí celý
starobní důchod bude přiznán a vyplácen orgánem sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra
ČR. Poté, co se dozvěděla, že jí bude přiznán dílčí starobní důchod, podala dne 4. 6. 2007 žádost,
aby v jejím případě bylo postupováno v souladu s nálezy Ústavního soudu, podle nichž je postup
podle čl. 20 Smlouvy diskriminační.
Žalobkyně se dále dovolávala rozsudku Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Ads 15/2003 a sp. zn. 6 Ads 53/2003, kde byla respektována zásada uvedená v čl. 5
Evropské prozatímní úmluvy, podle něhož ustanovení této dohody neomezují ustanovení
žádných vnitrostátních zákonů, mezinárodních smluv, které jsou pro oprávněné osoby
příznivější. Nařízení neřeší otázku nároků odvozených dob zaměstnání v jednom státě,
který se poté rozdělil, a aplikace jeho článku 94 upravující možnost počítání důchodu
není v jejím případě možná, a není myslitelná diskriminující úprava, která by vedla ke snížení
nároků odvozených z dob zaměstnání ve „vlastním“ státě. Žalobkyně dále popsala zásady
a principy, z nichž vycházel nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 a nál ez
II. ÚS 405/2002. Namítala dále, že při vyřizování její žádosti byl opomenut čl. 48 Nařízení Rady
EEC 574/72, podle něhož „...... poté, co dostala (prošetřující instituce) všechna rozhodnutí,
prošetřující instituce je sdělí žadateli v jeho jazyku formou souhrnného oznámení, ke kterému
budou připojena výše uvedená rozhodnutí. Lhůty stanovené pro odvolání začnou běžet
pouze od data, kdy žadatel obdrží souhrnné oznámení“.
Žalobkyně žádala, aby její případ byl řešen nikoliv co by všeobecný, ale jako konkré tní
a hodný zřetele v souladu s nálezy Ústavního soudu. Navrhovala, aby napadené rozhodnutí
bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 3. 2008, č. j. 41 Cad 183/2007 – 30, napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a přiznal žalobkyni náklady řízení
ve výši 1904 Kč. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky není sporu o tom,
že žalobkyně žije na území České republiky a je státní občankou České republiky. Soud p oukázal
na nález I. ÚS 4/2006 ze dne 20. 3. 2007 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 3 Ads 2/2003, ze dne 24. 10. 2007 a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v rozporu se zákonem. Postavil se na stanovisko, že případ
žalobkyně je totožný s případem žalobkyně A. W., který byl řešen nálezem Pl. ÚS 4/06
pouze s tím rozdílem, že žalobkyně nepožadovala přiznání předčasného starobního důchodu
podle §31 zák. č. 155/1995 Sb., ale starobního důchodu podle §29 téhož zákona. Soud
poté citoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 2/2003. Uzavřel,
že žalovaný je vázán právním názorem soudem vysloveným, a to citací rozsudku Nejvyššího
správního soudu v Brně č. j. 3 Ads 2/2003 – 218.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalovaný (dále též jen stěžovatel),
a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále též jen s. ř. s.) ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že soud zrušil napadené
rozhodnutí odvolacího orgánu žalovaného pro nezákonnost, přičemž v podstatě odkázal na nález
Ústavního soudu Pl. ÚS 4/06 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 2/2003 – 18
(správně 218), v případě žalobkyně A. W., který podle kra jského soudu je v podstatě totožný
s případem žalobkyně Mgr. A. M.. Žalovaný je toho názoru, že oba uvedené případy nejsou
totožné a že případ žalobkyně vůbec nelze srovnávat s případem uváděné žalobkyně A. W.
Žalobkyně a kasační stěžovatelka A. W., která neprokázala žádnou dobu pojištění v České
republice, usilovala o získání vyrovnávacího přídavku k důchodu přiznaného slovenským
nositelem pojištění, neboť jí výše důchodu pobíraného od slovenského nositele pojištění
nepostačovala ke krytí nákladů v České republice. Nejvyšší správní soud a Ústavní soud
tento případ precedenčně vyřešily. Žalobkyně v nyní posuzované věci prokázala jak doby
pojištění Slovenské republiky, tak doby pojištění České republiky, a byl jí vypočten český dílčí
starobní důchod postupem uvedeným v čl. 46 odst. 2 Nařízení, neboť podmínky nároku
na důchod vyžadované předpisem České republiky ohledně získání nároku na dávky starobního
důchodu jsou splněny jen po aplikaci čl. 45 Nařízení. Ke dni zániku Československé federace
žalobkyně neprokázala alespoň 25 let doby pojištění nezbytné pro získání nároku na starobní
důchod v České republice bez přihlédnutí k důchodovému věku.
Nezákonnost rozsudku Krajského soudu v Brně spočívá podle stěžovatele v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel za nezákonnou považuje
zejména soudem zpochybněnou aplikaci komunitárního práva, konkrétně zejména čl. 46 Nařízení
a přílohy č. III. citovaného komunitárního nařízení, podle které je součástí komunitárního práva
čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení. Právní
názor Ústavního soudu na výpočet důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém
pojištění, podle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním
zabezpečení a podle platného komunitárního práva byl v případě žalobkyně Krajským soudem
v Brně zkreslen.
Stěžovatel dále uvedl, že již v nálezu Ústavního soudu III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005,
týkajícího se stěžovatelky A. W. je uvedena představa Ús tavního soudu o postupu při přiznávání
důchodů v obdobných případech tak, že pokud občan splňuje všechny zákonné podmínky
pro vznik nároku na důchod i bez existence citované Smlouvy a tento nárok by byl vyšší
než nárok podle citované Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění,
aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku
podle vnitrostátních předpisů a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní
strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů, přičemž bude respektovat částku
důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo
k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu přiznaných ze stejného důvodu
od dvou různých nositelů pojištění. Pokud by takový koncept měl být uplatněn v případě
žalobkyně, byl by za použití komunitárního práva včetně čl. 20 cit. Smlouvy a §29
zák. č. 155/1995 Sb. přiznán český dílčí starobní důchod, poté za srovnatelných podmínek
slovenský dílčí starobní důchod a až poté v České republice „vyrovnávací přídavek“,
jenž byl Ústavním soudem posuzován v případě žalobkyně A. W., jehož výše by představovala
rozdíl mezi částkou součtu českého dílčího starobního důchodu a slovenského dílčího starobního
důchodu a částkou důchodu teoreticky vypočtenou podle českých právních předpisů,
avšak se zápočtem doby pojištění do konce roku 1992 jako české doby pojištění.
Jinak by totiž došlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu přiznaných ze stejného
důvodu od dvou různých nositelů pojištění, což by bylo v rozporu se závazným právním
názorem Ústavního soudu.
Žalovaný dál uvedl, že žalobkyni může být vyhověno až v jiném správním řízení
před orgánem sociálního zabezpečení žalovaného, a to po zjištění výše dílčího starobního
důchodu přiznaného slovenským nositelem pojištění. Stěžovatel trval na tom, že žalobkyni
byl dne 17. 7. 2007 přiznán dílčí starobní důchod od 2. 1. 2006 (vznik nároku již 1. 10. 2003)
ve správné výši a podle platných českých i komunitárních předpisů, přitom je b rána v úvahu
i okolnost, že žalobkyně je občankou České republiky. Argumentace krajského soudu
v odůvodnění rozsudku o porovnávání neexistujícího českého předčasného starobního důchodu
se slovenským důchodem, který ještě nebyl vůbec přiznán, s konkrétní situací žalobkyně Mgr. A.
M. nesouvisí. Tento rozsudek není vlastně vůbec konkrétně zdůvodněn a není v něm obsažen
právní názor Krajského soudu v Brně na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí orgánu
sociálního zabezpečení žalovaného. Tento rozsudek Krajské ho soudu v Brně se vůbec nezabývá
vztahem českého a komunitárního práva v řízení o starobní důchod žalobkyně. Stěžovatel
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje s právním
posouzením Krajského soudu v Brně a navrhovala, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud postupoval v dané věci podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.
Podle citovaného ustanovení je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí
bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že žalobkyně se narodila dne
1. 10. 1947 a vychovala 3 děti. V době od 1. 9. 1991 do 30. 11. 1992 pracovala v Jazykovém
institutu Ministerstva vnitra ČR v Bratislavě. Rozkazem ze dne 11. 11. 1992 č. 268
byl sice se žalobkyní ukončen služební poměr k 31. 12. 1992, ale ke skončení služebního poměru
fakticky došlo již dne 30. 11. 1992 na základě dohody podle §17 odst. 2 zákona č. 334/1991 Sb.
Od 1. 12. 1992 do 31. 11. 1994 pracovala žalobkyně u Akademie policejního sboru v Bratislavě.
Od 1. 8. 1994 do 28. 2. 1995 byla vedena na Úřadu práce v Brně, poté by la zaměstnána
od 1. 3. 1995 do 31. 5. 1995 u BVV v Brně, od 7. 6. 1995 do 14. 6. 1996 byla vedena na Úřadu
práce Brno – město, a od 15. 6. 1996 do 31. 12. 2006 byla zaměstnána u Ministerstva vnitra ČR.
Ke dni 31. 12. 1992 bydlela žalobkyně ve Slovenské rep ublice a pracovala u zaměstnavatele
se sídlem na Slovensku. Žalobkyně podala žádost o starobní důchod dne 7. 7. 2006 s tím,
aby jí byl přiznán od 2. 1. 2006. Nárok na starobní důchod žalobkyni vznikl dne 1. 10. 2003.
Rozhodnutími správních orgánů byl žalobkyni přiznán dílčí starobní důchod od 2. 1. 2006.
Rozhodnutí obou správních orgánů bylo vydáno na základě článku 46 Nařízení Rady č. 1408/71,
dále podle ustanovení §29, §32 odst. 2, §33, §34 a §61 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.,
a dále na základě článku 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou
o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouvy“).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů, neboť byla-li by tato námitka důvodná, již tato okolnost
by musela vést ke zrušení napadeného rozsudku, přičemž nutno dodat, že k nepřezkoumatelnosti
rozsudku pro nedostatek důvodů přihlíží Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti.
Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný
pod č. 85 ve svazku č. 8 ve Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a další nálezy),
jedním z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu
(článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článek 1 Ústavy) a vylučujících libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudu své rozsudky odůvodnit (ve správním soudnictví
viz ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku
libovůle a způsobem porušujícím ustavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, žalobkyni vznikl nárok na starobní důchod dne
1. 10. 2003. Žalobkyně podala žádost o tento důchod dne 7. 7. 2006 s tím, aby jí byl přiznán
od 2. 1. 2006. Žalovaný správní orgán vydal ve věci rozhodnutí dne 16. 10. 2007, tedy v době
po 1. 5. 2004, tedy po vstupu České republiky do Evropské unie, kdy bylo třeba na posuzovanou
věc aplikovat Nařízení Rady č. 1408/71, o uplatňování systému sociálního zabezpečení
na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci společenství (dále jen „Nařízení 1408“)
a prováděcí nařízení 574/72. Předmětem přezkumné soudní činnosti krajského soudu
tedy mělo být posouzení, zda stěžovatel aplikoval řádně příslušná ustanovení těchto nařízení.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud tomuto požadavku nedostál.
Předně nutno uvést, že žalobkyně již v bodu 6 žaloby namítala, že při vyřizování
její žádosti bylo zcela opomenuto Nařízení Rady č. 574/72, konkrétně čl. 48 vztahující
se na prošetřování nároku na dávky.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že Nařízení č. 574/72 určuje, ve kterém státě
má být žádost o dávku podána. Podle článku 36 tohoto Nařízení by měla být místem podání
žádosti instituce v místě bydliště žadatele. Instituce určená jako příslušná k převzetí žádosti
je tzv. prošetřující institucí. Instituce je po celou dobu řízení o dávce určitým základním styčným
orgánem. Po obdržení žádosti zašle prošetřující instituce její kopii spolu s přehledem dob
pojištění získaných podle právních předpisů, které provádí, institucím ostatních členských států,
v nichž byla dotčená osoba pojištěna (tzv. dožádaným institucím). Dožádané instituce potom
prošetřující instituci zašlou prostřednictvím E formulářů přehledy o dobách pojištění zí skaných
v jejich členských státech a zároveň jí sdělí své případné rozhodnutí o dávce, pokud bylo nějaké
učiněno. Poté, co tímto způsobem prošetřující instituce obdrží všechny přehledy dob pojištění,
zašle její shrnutí všem dožádaným institucím. Dožádané instituce jakmile obdrží tento přehled,
mohou určit teoretickou i dílčí výši dávky. O výsledcích řízení o dávkách informují dožádané
instituce prošetřující instituci. Ta nakonec podle článku 48 Nařízení 574/72 vydá tzv. souhrnné
rozhodnutí, které je shrnutím rozhodnutí všech institucí, které rozhodly o nárocích dotčené
osoby na důchodovou dávku.
Krajský soud se měl tedy nejprve vypořádat s touto námitkou žalobkyně
a teprve po jejím posouzení se měl případně zabývat meritem posuzované věci.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu dále vyplývá, že na posuzovaný případ použil
odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci č. j. 3 Ads 2/2003 – 218, s tím,
že tam posuzovaný případ je v podstatě totožný s nyní projednávanou věcí. Napadené
rozhodnutí žalovaného považoval za nezákonné, aniž by současně vymezil, z jakých důvodů.
Stejně tak není zcela srozumitelný závazný právní názor vyslovený soudem v napadeném
rozsudku, neboť není vůbec konkretizován na posuzovanou věc. Se stěžovatelem je proto nutno
souhlasit v tom, že argumentace krajského soudu o porovnání neexistujícího českého
předčasného starobního důchodu se slovenským důchodem, který nebyl ještě přiznán,
s konkrétní situací žalobkyně v posuzované věci nesouvisejí. Lze souhlasit dále i s tím,
že rozsudek není konkrétně odůvodněn a není v něm obsažen právní názor krajského soudu
na zákonnost napadeného rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení žalovaného. Rozsudek
se rovněž nezabývá vztahem českého a komunitárního práva. Za dané situace nelze uzavřít j inak,
že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud však nesdílí ani názor žalovaného uvedených v odůvodnění
jeho rozhodnutí, v němž uvádí, že „precedenční postup podle nálezu Ústavního soudu III. ÚS 252/04
ze dne 25. 1. 2005 nemůže být aplikován do doby, než budou v návaznosti na završení soudního přezkoumání
příslušného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v této věci gestorem právní úpravy upřesněny
a metodicky sjednoceny podrobnosti jeho realizace. Starobní důchody nemohou být přiznávány na základě nálezu
Ústavního soudu, ale podle zákona o důchodovém pojištění, do kterého budou promítnuty požadavky Ústavního
soudu směřující k odstranění Vámi uvedené diskriminace.“
Předně je nutno uvést, že podle článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky, vykonatelná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Ústavní soud opakovaně
zdůrazňuje povinnost vyplývající pro soudy z článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky,
tj. povinnosti obecných soudů rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným v nálezech
Ústavního soudu, a to jak v rovině závaznosti kasační, tak v rovině závaznosti precedenční.
Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007, uvedl, že „existuje
několik možných postojů, které mohou soudy zaujmout ve vztahu k „precedenčním“ judikátům Ústavního soudu.
Lze je roztřídit za použití pojmu „reflektovat“ (srov. nález III. ÚS 252/04); rozsudek obecné ho soudu
buď reflektuje, nebo nereflektuje ústavně právní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu. Reflektovat znamená,
že obecný soud rozhodl na základě ústavních principů prohlášených Ústavním soudem v jeho nálezech
a navíc je aplikoval rozumně, přičemž aplikovat rozumně neznamená ani otrocké opakování, ani bezduché
kopírování názoru Ústavního soudu. „Reflektovat“ (a nebo respektovat) ústavně právní výklad Ústavního soudu
znamená následovat ho ve skutkově podobných případech, anebo přednést seriózní argu menty, které vedou
k závěru, že vzhledem k relevantním skutkovým rozdílům není vhodné aplikovat již vyslovený princip
v tomto dalším případě. Na druhé straně „nereflektovat“ (a nebo nerespektovat) znamená, že obecný soud ratio
decidendi nálezu Ústavního soudu jako východisko pro vlastní rozhodování neužil. Nereflektování ústavně
právních výkladů Ústavního soudu může nabývat různé podoby závisející na okolnostech případů a postoji,
který obecný soud zaujme k nálezům Ústavního soudu. V nálezu III. ÚS 252/04 Ústavní soud zcela zřetelně
vyslovil, že pokud nejsou přítomny zcela specifické okolnosti, představuje nereflektování ústavně právních výkladů
Ústavního soudu obecným soudem naprosto nepřijatelný postoj znamenající porušení článku 89 odst. 2 Ústavy.“
Nejvyšší správní soud k výše uvedenému uvádí, že pokud krajský soud hodlal vycházet
z rozsudku Nejvyššího správního soudu v jiné jeho věci, měl především vymezit,
zda nyní posuzovaná věc je skutkově a právně obdobná s věcí Nejvyššího správního soudu
vedenou pod sp. zn. 2 Ads 2/2003 v souvislosti s nálezy Ústavního soudu III. ÚS 252/04
a Pl. ÚS 4/06. Ve výše uvedených nálezech se Ústavní soud zabýval případem stěžovatelky,
která veškerou dobu pojištění do 28. 7. 1996 získala na území Slovenské republiky. Ke dn i podání
žádosti o starobní důchod od Sociální pojišťovny Slovenské republiky, tj. ke dni 9. 8. 1996,
měla trvalý pobyt na území Slovenské republiky a rovněž slovenské státní občanství.
Rozhodnutím Sociální pojišťovny Slovenské republiky ze dne 19. 8. 1996 byl stěžovatelce
přiznán starobní důchod (výhradně podle vnitrostátních slovenských předpisů bez použití
Smlouvy). Po přiznání důchodu přesídlila stěžovatelka za manželem do České republiky a dne
10. 6. 1998 jí bylo uděleno státní občanství České republik y. V říjnu 1996 a listopadu 1998
požádala stěžovatelka o přiznání vyrovnávacího příspěvku z českého důchodového pojištění
ke svému slovenskému starobnímu důchodu, obě její žádosti však byly zamítnuty. Ústavní soud
opětovně konstatoval, že rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci,
podle níž zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu
je „zaměstnání v cizině“, nutno mít za diskriminující. Dále vyslovil, že Nařízení Rady (EHS)
1408/71 nemá vliv na povinnosti vyplývající z ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení
uvedené v příloze II. Pro posouzení důchodového nároku stěžovatelky je významná okolnost,
že tato je občankou České republiky, a že je nerozhodné, kdy se jí stala. Stěžovatelkou uplatněný
(zvláštní) důchodový nárok je nezbytné odvíjet (v režimu již dříve dovozeného „dorovnání“
ve vztahu k důchodu pobíranému od nositele slovenského pojištění) od výše starobního důchodu
podle českých předpisů, odpovídajícího zohlednění dob zabezpečení (pojištění) získaných
za existence společného státu (aniž by bylo jakkoliv přihlíženo k dobám následným,
již slovenským), a to samozřejmě za předpokladu, že ostatní podmínky vzniku nároku na starobní
důchod byly splněny.
Tento nález se vyjadřoval k posouzení a výpočtu výše dávky před přijetím
ústavního zákona č. 395/2001 Sb., i před 1. 5. 2004. V napadeném rozsudku krajského soudu
však není obsažena úvaha, v čem spatřuje soud skutkovou a právní podobnost
tohoto velmi specifického případu s projednávanou věcí. Soud se omezil na konstatování,
že nyní projednávaná věc je v podstatě totožná s věcí stěžovatelky A. W., avšak vůbec neuvedl,
v čem tuto totožnost spatřuje. Měl-li Krajský soud v Brně za to, že zmíněný nález je možno
či dokonce nutno při rozhodování o nároku žalobkyně na starobní důchod použít, měl provést
jeho interpretaci a následně vyložit, co konkrétně z nálezu pro řešení projednávané věci vyplývá
a v jakém rozsahu, a z jakých důvodů jsou zde vyslovené teze platné i po změně právní úpravy.
I bez zřetele k výše uvedenému Nejvyšší správní soud poukazuje na nový nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009, jímž byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 3. 2007, č. j. 3 Ads 21/2006 – 44 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
14. 12. 2005, č. j. 41 Cad 124/2005 – 22. Závěry učiněné Ústavním soudem v tomto nálezu
se totiž vztahují k rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vydaného již za účinnosti
Nařízení 1408/71.
Pro informaci žalovaného je pak nutno dále uvést, že Česká správa sociálního
zabezpečení reagovala na nálezy Ústavního soudu ve věcech tzv. „česko -slovenských důchodů“
vydáním meritorních směrnic ředitelky ČSSZ č. 1/2008, 2/2008 a 3/2008, v nichž nálezy
Ústavního soudu zohledňuje.
Z posuzované věci je však nutno uzavřít, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
je z výše popsaných důvodů nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §109 odst. 3 téhož zákona. Nejvyššímu správnímu soudu
proto nezbylo, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V novém rozsudku se tedy bude muset soud zabývat zákonností postupu předcházejícího
vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, konkrétně otázkou, zda žalovaný dostál ustanovení
článku 48 Nařízení č. 574/72, a teprve poté případně Nařízením č. 1408/71 a zákonem
č. 155/1995 Sb., a to i z pohledu nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1375/07.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu