ECLI:CZ:US:2012:3.US.1390.12.1
sp. zn. III. ÚS 1390/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012 č. j. 29 Cdo 4118/2011-178, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2011 č. j. 7 Cmo 357/2010-125 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2010 č. j. 43 Cm 114/2008-77, za účasti vedlejší účastnice řízení LYCKEBY AMYLEX, a. s., IČ 49790340, se sídlem v Horažďovicích, Strakonická 946, zastoupené JUDr. Jaroslavem Šímou, CSc., advokátem v Plzni, Purkyňova 43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 13. 4. 2012, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a rovněž práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel byl menšinovým akcionářem vedlejšího účastníka řízení. Vedlejší účastník svolal na 4. 7. 2008 valnou hromadu, na níž bylo podle ustanovení §183i a násl. obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, rozhodnuto o přechodu akcií vedlejšího účastníka, jež byly ve vlastnictví ostatních akcionářů, na hlavního akcionáře. Stěžovatel měl za to, že došlo k porušení norem obchodního zákoníku a předmětné usnesení valné hromady tak mělo být prohlášeno za neplatné. Z tohoto důvodu je napadl před Krajským soudem v Plzni. Ten však návrh stěžovatele zamítl usnesením ze dne 17. 6. 2010 č. j. 43 Cm 114/2008-77, jelikož neshledal neplatnost předmětného rozhodnutí valné hromady ze žádného z důvodů, které uváděl stěžovatel ve svém návrhu.
Stěžovatel podal proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni odvolání, neboť byl přesvědčen, že soud prvního stupně věc neprávně právně posoudil a rovněž neúplně zjistil skutkový stav věci. Vrchní soud v Praze však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil svým usnesením ze dne 13. 5. 2011 č. j. 7 Cmo 357/2010-125.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, protože se domníval, že se v řízení vyskytlo několik otázek zásadního právního významu. Nicméně Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl usnesením ze dne 25. 1. 2012 č. j. 29 Cdo 4118/2011-178 jako nepřípustné.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu je ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména ve skutečnosti, že obecné soudy aplikovaly právní úpravu, v níž absentoval dohled České národní banky nad procesem squeeze-out, což dle jeho přesvědčení zakládá rozpor s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Dále namítal porušení svých ústavních práv tím, že v daném případě došlo k reálnému zneužití většiny hlasů ve společnosti (vedlejší účastnicí řízení) ze strany hlavního akcionáře ve smyslu ustanovení §56a obchodního zákoníku. Stěžovatel zároveň vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení i vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Plzni uvedl, že z napadených rozhodnutí nevyplývá nic, co by svědčilo o porušení ústavních práv stěžovatele. Soud prvního stupně dále souhlasil, aby bylo upuštěno od případného ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na důvody uvedené ve svém napadeném usnesení, s nimiž se i nadále ztotožňuje. Předmětnou ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou. Odvolací soud také souhlasil s upuštěním od ústního jednání ve věci.
Nejvyšší soud sdělil, že právní úprava, jejíž protiústavnost stěžovatel napadá, byla Ústavním soudem shledána ústavně konformní, což také Nejvyšší soud i Ústavní soud reflektovaly v řadě svých dalších rozhodnutí. Námitkami, směřujícími proti interpretaci a aplikaci ustanovení §56a obchodního zákoníku, stěžovatel podle názoru Nejvyššího soudu pouze polemizuje s výkladem podústavního práva, což může představovat zásah do některého z ústavně garantovaných práv a svobod jen stěží. Nejvyšší soud současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastnice, LYCKEBY AMYLEX, a. s., odkázala na napadené usnesení dovolacího soudu, jež považuje za přesvědčivě odůvodněné a zcela v souladu s právními normami i konstantní judikaturou. K zásahu do základních práv a svobod stěžovatele tedy podle jejího názoru v předmětné věci nedošlo. Vedlejší účastnice rovněž souhlasila, aby bylo upuštěno od případného ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tudíž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základních práv či svobod, zaručených ústavním pořádkem (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel již v minulosti vedl několik typově velmi podobných sporů, kterými se opakovaně zabývaly jak obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, tak i Ústavní soud, jenž v jejich postupu neshledal nic protiústavního (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1260/10, IV. ÚS 1494/10 a IV. ÚS 617/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že jde ze strany stěžovatele o opakovanou polemiku s právními závěry obecných soudů i soudu Ústavního, odkazuje Ústavní soud stěžovatele například na svoje výše citované rozhodnutí IV. ÚS 1260/10, z něhož mj. vyplývá, že závěry obecných soudů ohledně nuceného výkupu cenných papírů (resp. valné hromady, v rámci níž k němu dochází) považuje za ústavně konformní.
Ve vztahu k nálezu sp. zn. I. ÚS 1768/09 (dostupnému na http://nalus.usoud.cz), na němž je argumentace v ústavní stížnosti založena, Ústavní soud odkazuje stěžovatele na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž se plně ztotožňuje. První senát omezil dopady uvedeného nálezu výhradně na právní úpravu ve znění účinném před novelou, provedenou zákonem č. 377/2005 Sb., obchodní zákoník, v příslušném znění, však není pro předmětný případ relevantní, a tudíž nález sp. zn. I. ÚS 1768/09 nelze aplikovat.
Za důvodné nelze považovat ani námitky stěžovatele, týkající se údajného porušení zákazu zneužití většinového postavení hlavního akcionáře vedlejší účastnice řízení ve smyslu ustanovení §56a obchodního zákoníku. Touto problematikou se Ústavní soud již zabýval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) a dospěl k závěru, že pokud hlavní akcionář využije možnosti nuceného výkupu akcií, kterou mu zákon poskytuje, chová se dovoleně a svého práva nezneužívá. Předmětná tvrzení stěžovatele tak představují pouhé vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů, čímž ovšem zcela postrádají ústavněprávní rozměr.
Závěrem lze konstatovat, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze označit jako svévolná či excesivní a jimi provedenou interpretaci podústavního práva lze tudíž považovat za ústavně konformní. Obecné soudy svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatele, jejichž porušení se v ústavní stížnosti dovolával.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu