ECLI:CZ:US:2012:3.US.1535.12.1
sp. zn. III. ÚS 1535/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele UNEX a. s., se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2011 č. j. 7 Cm 35/2011-162, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2012 č. j. 1 Cmo 14/2012-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil následující.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 5. 2008 č. j. 16 C 23/2008-53, zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Ing. J. M. CSc. o zaplacení 164 566 Kč s příslušenstvím, a k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10. 2008 č. j. 16 Co 209/2008-84, tento rozsudek co do částky 14 566 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 150 000 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobě vyhověl.
Na výzvu stěžovatele z 11. 11. 2008 spojenou s upozorněním, že míní navrhnout nařízení exekuce, mu žalovaný částku 150 000 Kč s příslušenstvím uhradil.
O dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozhodl pozdějším rozsudkem ze dne 28. 2. 2011 č. j. 30 Cdo 1446/2009-135, tak, že rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni, neboť dospěl k závěru, že jde o spor týkající se nároku podle §9 odst. 3 písm. o) o. s. ř., k jehož projednání a rozhodnutí je věcně příslušný krajský soud.
Při následném jednání u krajského soudu dne 30. 11. 2011 vzal stěžovatel žalobu zpět s odůvodněním, že po jejím podání byla povinnost žalovaným v plném rozsahu splněna a vymáhaný dluh tím zanikl.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě rozhodl, že zpětvzetí žaloby není účinné, neboť u žalovaného existují vážné důvody, pro které se zpětvzetím nesouhlasil, jestliže zastavení řízení by zde znamenalo, že právní poměry účastníků zůstanou i nadále sporné.
Stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci též ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil, neboť i podle něj žalovaný tvrdil a prokázal vážné důvody, pro které se zpětvzetím žaloby nesouhlasil. Žalovaný plnil na žalobou uplatněnou pohledávku pouze z důvodu, že mu tuto povinnost ukládalo pravomocné soudní rozhodnutí, aniž však nárok žalobce uznal; bylo-li (posléze) toto rozhodnutí soudu zrušeno, má žalovaný právní i ekonomický zájem na tom, aby v zahájeném řízení bylo pokračováno a otázka právního nároku žalobce se vyřešila, jestliže poskytnuté plnění nelze považovat za splnění dluhu, nýbrž je výrazem podrobení se soudnímu rozhodnutí ("ze strany žalovaného jde tedy o zcela jiné plnění"). Podle odvolacího soudu by bylo proto v rozporu se zásadou hospodárnosti, aby se zastavením řízení vytvořily podmínky pro podání "další" žaloby, jíž by se žalovaný domáhal vydání bezdůvodného obohacení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy interpretovaly §96 o. s. ř. "naprosto protiústavním způsobem" a napadená rozhodnutí "nesou rysy jurisdikční libovůle", když bez ohledu na jeho nepochybné dispoziční právo vzít žalobu zpět rozhodly, že v řízení musí být i proti jeho vůli pokračováno a "to navíc se zcela absurdním a nedostatečným odůvodněním". Napadená rozhodnutí soudů jsou podle něj i v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (kupř. s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, resp. sp. zn. 28 Cdo 3033/2009), neboť právní důvod plnění zrušením pravomocného rozhodnutí neodpadl, ale zůstal zachován, jestliže trval od samého počátku a rozhodnutím soudu byl pouze přezkoumán a deklarován, nikoliv založen. Plnil-li žalovaný v době, kdy mu již svědčilo pravomocné rozhodnutí, jeho pohledávka splněním zanikla; vzal-li za této situace žalobu zpět, nemohl mít vážné důvody k nesouhlasu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1792/99), neboť pokračoval-li by soud (i přesto) v řízení, nemohl by rozhodnout jinak, než žalobu pro zánik dluhu zamítnout.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což zde činí tvrzením, že obecné soudy bez ohledu na jeho dispoziční právo vzít žalobu zpět rozhodly, že v řízení musí být i proti jeho vůli pokračováno, aniž by zde byly vážné důvody žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby.
O nesprávnost ve smyslu "protiústavnosti" jde v obecné rovině (až) tehdy, jestliže obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo způsobem, jenž výrazem flagrantního ignorování kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Ústavní soud je v dané věci tedy postaven toliko před otázku, zda nepřipuštěním zpětvzetí žaloby nastal - takto identifikovaný - stav ústavněprávně relevantního excesu.
Interpretace vážných důvodů nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby (§96 odst. 3 o. s. ř.), která byla v dané věci obecnými soudy užita, reflektuje - jak zdůraznil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 682/2003 - skutečnost, že "občanský soudní řád blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při posuzování vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku; s přihlédnutím k nim je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce pokračovat ve sporu".
V ústavní stížnosti (stejně jako dříve v odvolání) se stěžovatel k otázce, co lze považovat za vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby dovolává především závěru Nejvyššího soudu, vysloveného v usnesení ze dne 16. září 1999 sp. zn. 25 Cdo 1792/99 (in Soudní judikatura č. 5, ročník 2000, pod č. 54), podle nějž "vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby".
K tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 210/2002 (dostupném na www.nalus.cz) tak, že "lze obecně říci, že (tato) právní věta ... vyjadřuje obvykle reálnou situaci. Uvedené však platí zejména v případě, jestliže žalovaný předmětnou pohledávku uhradil dobrovolně a lze proto z jeho konání vyvodit konkludentně projevenou vůli, že svou pohledávku uznává a jako takovou ji plní. ... Vzhledem k tomu, že v předmětné věci bylo plnění pohledávky zajištěno exekucí a stěžovatel s touto pohledávkou nesouhlasil, následně pak bylo meritorní rozhodnutí zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu, měl obecný soud blíže zkoumat, zda jsou dány důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby na straně stěžovatele jako žalovaného. ... Nelze stěžovateli vyčítat, že za dané situace žádal, aby věc byla projednána v tomto řízení a nesouhlasil se zpětvzetím žaloby (§96 odst. 2, 3 o. s. ř.). Takto shledané důvody nesouhlasu potom jsou důvody nepochybně závažnými nejen z hlediska práva jednoduchého, ale představují i právo stěžovatele na soudní ochranu (spravedlivý proces) dle čl. 36 odst. 1 Listiny".
Také podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11 (dostupný na www.nalus.cz, ASPI ID: JUD215306CZ), "je nutno nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby zkoumat s ohledem na jeho skutečný vážný zájem na pokračování soudního řízení, a to i v situaci, kdy uplatňovaná pohledávka byla uspokojena. Konstatování obecného soudu, podle nějž platí, že "vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby", je nedostatečným odůvodněním, neboť nereflektuje skutečné důvody, pro které žalovaný pohledávku splnil".
Je očividné, že uvedená rozhodnutí Ústavního soudu plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, a oponentuře, vznesené proti rozhodnutím obecných soudů stěžovatelem, nesvědčí.
Z těchto názorů (jmenovitě uplatněných ve věci sp. zn. III. ÚS 210/2002) přitom vycházely i obecné soudy ve stěžovatelem kritizovaných rozhodnutích, pročež, není-li důvod se od nich odchýlit, není ani důvod je mít - ve výše uvedeném smyslu - za ústavně nekonformní. Výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění tedy dovodit nelze, což jediné - jak se podává z předchozího - by při ústavněprávním přezkumu mohlo hrát roli.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Není posláním Ústavního soudu, aby předznamenával, jak budou obecné soudy v dalším řízení pokračovat. Lze si však představit, že významný může být důvod zamítnutí žaloby; stane-li se tak na základě úsudku, že pro stěžovatelem nárokované plnění právní důvod od počátku nebyl, bude zřejmě možné uvažovat o následně uplatnitelném nároku žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení (jinak nikoli).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu