ECLI:CZ:US:2012:3.US.1589.12.1
sp. zn. III. ÚS 1589/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti "HR a VA s.r.o.", se sídlem v Kardašově Řečici, ul. Míru 235, IČO: 62503171, zastoupené JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem, se sídlem v Třeboni, Březanova 84/I, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4374/2011-361 ze dne 25. ledna 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 606/2009-337 ze dne 30. března 2011 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 529/2004-274 ze dne 28. listopadu 2007, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, a 1) F. V., 2) PhDr. M. S., 3) Ing. L. H., 4) Mgr. J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 27. dubna 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v tom, že obecné soudy v řízení o náhradu škody neprovedly důkaz trestním spisem ve věci obžaloby 1) vedlejšího účastníka, byť to stěžovatelka navrhovala, a dostala se tak do důkazní nouze, jež vyústila v zamítnutí žaloby; toto jednání obecných soudů stěžovatelka hodnotila i jako porušení čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy). Navrhla proto, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil (v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 529/2004-274 ze dne 28. listopadu 2007 toliko výrok II).
II.
3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatelka k návrhu připojila.
4. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235)".
5. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
6. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka žádala obecné soudy, aby uložily 1) vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 3 406 166 Kč, již měl způsobit neodvedením pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, vyměřené penále, dále "defraudací" částky 2 345 750 Kč a zpronevěry nájemného ve výši 1 000 000 Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích došel k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že škodu v částce 3 149 755 Kč měl způsobit právě 1) vedlejší účastník, neboť jednak nebylo zjištěno a prokázáno, že to byl právě on, kdo by částku určenou k odvedení bezdůvodně zadržel, nebo si ji ponechal; k tomuto závěru nevyústilo žádné trestní řízení. Stran účetnictví stěžovatelky, za jehož vedení byl 1) vedlejší účastník odpovědný, bylo znaleckým posudkem v trestním řízení, vedeném před Okresním soudem v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 134/2003 zjištěno, že nebylo vedeno v souladu se zákonnými předpisy, nebylo možné konstatovat, že účetní závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky a z prvotních dokladů nebylo možné provést jakoukoli rekonstrukci účetnictví. Jestliže se tedy stěžovatelka domáhala provedení důkazu "účetnictvím společnosti", pak stěžovatelka neuvedla, co tímto konkrétním důkazem chce prokázat, a neoznačila subjekt, který má důkaz v držení, aby jej soud případně mohl zajistit. Krajský soud v Českých Budějovicích dále shledal, že dlužné pojistné na sociální zabezpečení nebylo zaplaceno, a tedy škoda ještě nevznikla, a proto žalobu v části o 3 149 755 Kč zamítl. Naopak stran vyměřeného penále za neodvedené pojistné ve výši 256 411 Kč shledal nárok odůvodněným, a proto uložil 1) vedlejšímu účastníkovi povinnost tuto částku i s příslušenstvím zaplatit. Jak soud odvolací, tak soud dovolací, se s posouzením věci, jak jej provedl Krajský soud v Českých Budějovicích, v rámci odvolacích a dovolacích námitek a tomu odpovídajícímu rozsahu přezkumu, ztotožnily.
7. Jestliže stěžovatelka namítala, že neprovedením důkazu účetnictvím společnosti (resp. trestním spisem) byla poškozena na svém právu na spravedlivý proces, pak je nutno dodat, že nikoli každý navržený důkaz je soud povinen provést. Provedení navrženého důkazu nesmí být opomenuto tehdy, má-li jím být prokázáno relevantní tvrzení. Musí jít samozřejmě o důkaz způsobilý přispět k objasnění skutkových okolností; ke zjišťování skutkových okolností má taktéž smysl přistoupit jen tehdy, nezjistí-li soud k námitce žalovaného, že nárok byl promlčen a tato námitka nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Protože účetnictví nemělo schopnost resp. povahu pravdivě a úplně vypovědět o finanční situaci společnosti, de iure neexistovalo, a nárok byl ve vztahu k "defraudované částce" a zpronevěřenému nájemnému promlčen, nebyl soud povinen, a ani nemohl, vyjít návrhu stěžovatelky vstříc.
8. Shora uvedeným se Ústavní soud vypořádal s námitkou tzv. opomenutého důkazu, o níž stěžovatelka opřela svoji ústavněprávní argumentaci; nad rámec nosných důvodů se však musí vyjádřit k povaze škody stran neodvedeného pojistného a vyměřeného penále. Dlužné pojistné z povahy věci nemůže být škodou (Krajský soud v Českých Budějovicích nesprávně dovodil, že škodou nebylo jen proto, že ještě nebylo uhrazeno); jde o plnění zákonné povinnosti, kterou je stěžovatelka povinna splnit za každých okolností a chování jednatele obchodní společnosti na ni nemá vliv.
9. Stran vyměřeného penále, k jehož vzniku došlo v důsledku nesplnění zákonné povinnosti řádně a včas odvést pojistné, je však nutné dodat, v duchu dosavadní soudní praxe, že škoda, jejíž náhradu lze požadovat na odpovědném subjektu (jednateli stěžovatelky), nevzniká poškozenému (stěžovatelce) již tím, že vznikla (stala se splatnou) pohledávka věřitele (Okresní správy sociálního zabezpečení v Jindřichově Hradci) vůči němu, nýbrž skutečná škoda (úbytek majetkových hodnot) mu může vzniknout až zaplacením dluhu (srov. R 14/2005). Totéž se týká újmy spočívající např. v zaplacení pokuty. Ani zde nedochází pravomocným uložením platební povinnosti k úbytku majetkových hodnot; k té dochází až faktickým zaplacením. Vznik pohledávky ani její splatnost a dokonce ani soudní vykonatelné rozhodnutí, ukládající povinnost k plnění, není totiž tou skutečností, jež se přímo projeví v majetkovém stavu dlužníka (něco jiného je projev této skutečnosti v jeho účetnictví). Samotná existence pohledávky neznamená skutečnou škodu ani ušlý zisk. Ke vzniku škody, spočívající v platební či jiné povinnosti dlužníka k plnění, dochází teprve tím, že dlužník splní dluh, a pouze v tom rozsahu, v jakém svému věřiteli plnil, mu vzniká újma na majetku, k níž by - nebýt jednání škůdce - nedošlo. Jestliže obecné soudy nezjistily, že vyměřené penále bylo stěžovatelkou skutečně uhrazeno, pak obecné soudy uložily 1) vedlejšímu účastníkovi povinnost k úhradě částky ve výši 256 411 Kč v rozporu se zákonem; toto konstatování však nemá vliv na rozhodnutí o ústavní stížnosti podané stěžovatelkou.
III.
10. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2012
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu