ECLI:CZ:US:2012:3.US.1709.12.1
sp. zn. III. ÚS 1709/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Michalem Stupkou, advokátem se sídlem Praha 4, Družstevní 8/1395, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011 ve věci sp. zn. 1 Ntd 8/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, vydané v jeho trestněprávní věci.
Ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu bylo v trestní věci obžalovaného Ing. J. A. a dalších 51 osob, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 15/2011, rozhodnuto, že místně příslušným k projednání věci je Krajský soud v Českých Budějovicích, neboť ke spáchání nejtěžšího trestného činu mělo dojít mimo jiné i v obvodu tohoto soudu, a podáním obžaloby k němu byla příslušnost založena. Úvahy krajského soudu o vhodnosti delegace ke Krajskému soudu v Hradci Králové nebo Městskému soudu v Praze nebyly vrchním soudem shledány natolik relevantními, aby opodstatňovaly zásah do principu zákonného soudce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nejzávažnějším trestným činem, jejž měli obvinění ředitelé vyšších územně samosprávných celků (zejména pak Ing. Š.) spáchat, bylo zločinné spolčení, k jehož spáchání nedošlo ani z části v okruhu místní příslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích (podle obsahu obžaloby k němu mělo dojít v Praze).
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Zjevně neopodstatněným je rovněž návrh, jímž se stěžovatel domáhá zrušení soudního rozhodnutí, proti němuž dříve směřovaly jiné ústavní stížnosti, příp. i jiných stěžovatelů, jež byly Ústavním soudem již posouzeny, a jako takové odmítnuty.
Významné je, že tak je tomu rovněž v případě projednávané ústavní stížnosti.
Ústavní soud odmítl dne 7. 8. 2012 ústavní stížnosti Ing. V. R. a JUDr. J. H., vedené pod sp. zn. II. ÚS 1181/12 a II. ÚS 1063/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. 1 Ntd 8/2011, vůči němuž (výhradně) brojí i stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti. V odůvodnění uvedených usnesení Ústavní soud mj. konstatoval:
"Ústavní soud neshledal, že by v daném případě byla porušená zákonná pravidla pro stanovení místní příslušnosti soudu, je-li předmětem řízení více skutků, které se staly v obvodu více soudů. Jak si Ústavní soud ověřil, skutek, který je veden v obžalobě podané Krajskému soudu v Českých Budějovicích pod bodem VI. obžaloby a který je kvalifikován mimo jiné též jako trestný čin organizátorství k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, byl přinejmenším zčásti spáchán v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Jak vyplynulo z obsahu listiny založené ve spise Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 15/2011 na č. l. XXXIII/46-47 byla výzva k podání nabídky v užším řízení na veřejnou zakázku "Jindřichův Hradec-plynofikace kotelny" sepsána a podepsána v Českých Budějovicích. Vojenská ubytovací a stavební správa Pardubice po sloučení s Vojenskou ubytovací a stavební správou České Budějovice zahrnovala i agendu na teritoriu Jihočeského kraje a v Českých Budějovicích měla detašované pracoviště. Zde také podle obžaloby byla převzata zadávací dokumentace pro předmětnou zakázku. Lze se proto ztotožnit se závěry Vrchního soudu v Praze, pokud dovodil, že v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k jednáním, jež jsou popsána v obžalobě, a která dle obžaloby v konečném důsledku vedla k naplnění skutkové podstaty trestného činu, jenž je ze zažalovaných skutků nejtěžším trestným činem.
Na určení místní příslušnosti mělo v konečném důsledku vliv i to, že obžaloba byla podána právě ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, ačkoliv místně příslušných soudů bylo více, jak správně podotýká stěžovatel a konstatovaly to i obecné soudy. Nicméně nejde z ústavněprávního pohledu o důsledek aplikace podzákonného předpisu, (...), ale o ústavněprávní kompetenci aktivně legitimovaných orgánů veřejné žaloby zvolit v takové situaci místo soudu. Pokud legitimně příslušným orgánem veřejné žaloby bylo v přípravném řízení Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, tak se nemůže jednat o akt libovůle, když byla obžaloba podána u soudu téhož místa. Při argumentaci efektivností je pak třeba mít na zřeteli, že jde o výklad procesních předpisů a ty mají co do své podstaty formální charakter, který také předurčuje způsob jejich výkladu.
Konečně k delegaci vhodné Ústavní soud v minulosti opakovaně vyložil, že takový postup je nutno chápat jako nestandardní a zcela výjimečný (sp. zn. I. ÚS 1922/09, N 196/54 SbNU 411). Za základní kritérium pro posouzení existence důležitých důvodů pro takový postup bylo shledáno to, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 90/95, N 82/4 SbNU 271), např. pro pochybnost o nestrannosti soudců (sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53). Nelze považovat za rozporné s ústavním pořádkem, když obecný soud v posuzovaném případě nic takového neshledal."
Jelikož třetí senát Ústavního soudu nemá jakýkoli důvod odklonit se od těchto závěrů senátu druhého, je výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti odůvodněn.
Stěžovateli se tedy zásah do jeho ústavně chráněných práv a svobod, garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou, prokázat nepodařilo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Pouze pro úplnost se dodává, že z důvodu procesní ekonomie (a to i v kontextu blížícího se data krajským soudem nařízeného hlavního líčení) nebyl stěžovatel vyzýván k odstranění formální vady ústavní stížnosti, spočívající v absentující kopii rozhodnutí ve smyslu ustanovení §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, jestliže byl k dispozici příslušný spisový materiál.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu