ECLI:CZ:US:2012:3.US.1745.12.1
sp. zn. III. ÚS 1745/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele J. O., zastoupeného Mgr. Veronikou Jermolajevou, advokátkou se sídlem Jasanová 18, 637 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2012 sp. zn. 7 To 67/2012 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2012 sp. zn. 90 T 97/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž tamní soud zamítl jako nedůvodnou jeho stížnost směřující proti (ústavní stížností rovněž napadenému) tamtéž uvedenému usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo podle §72 odst. 1, 3 trestního řádu rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě a podle §71a trestního řádu se zamítá jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu.
Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3, 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Na podporu tohoto tvrzení odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 a IV. ÚS 389/05, dle nichž není možné, aby obecné soudy odůvodňovaly útěkovou vazbu toliko typovou hrozbou vysokého trestu, bez bližší konkretizace hrozící trestní sazby ve výši nejméně od osmi let. Tutéž nekonkrétnost odůvodnění vytýká obecným soudům ve vztahu k vazbě předstižné, opřené o poukaz na skutečnost, že byl v minulosti pro násilnou trestnou činnost stíhán. Stěžovatel rovněž uvedl, že byl rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 1 PP 73/2011 dne 14. července 2011 propuštěn na svobodu, a to za současného dohledu Probační a mediační služby, kdy mu byla stanovena zkušební doba do 14. července 2014. Namítl v této souvislosti, že jmenovaný soud očividně neměl obavy, že bude pokračovat v trestné činnosti nebo uprchne či se bude skrývat. V tom potom shledává divergentnost rozhodování (hodnocení daných poměrů) ze strany obecných soudů, jež je obecně nežádoucí a v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodování. Pro tyto důvody se posléze stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená usnesení nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jak Ústavní soud opakovaně konstatoval, do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10).
Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená rozhodnutí z hlediska ústavněprávního obstojí. Nutno zdůraznit, že z pohledu stěžovatelem citovaných nálezů skutečně konkretizaci hrozící trestní sazby v relaci k důvodu vazby, obsaženému v §67 písm. a) trestního řádu, neobsahují. Nicméně oproti tomu je v nich kladen (alternativně) důraz na to, že stěžovatel se spoluobžalovaným jsou stíháni pro velmi závažnou trestnou činnost, které se měli dopustit dokonce opakovanými útoky během krátkého časového období s tím, že ani jeden z nich neměl předtím zdroj pravidelných příjmů a nebyl ani zaměstnán, přičemž u nich chybí vazba ke konkrétnímu místu a trestná činnost pro ně mohla (takto důvodně) představovat zdroj příjmů k obživě. Ve vztahu ke stěžovateli potom přistupuje fakt, že byl opakovaně soudně trestán nejen pro majetkovou trestnou činnost, ale i násilnou majetkovou trestnou činnost, tj. pro trestný čin loupeže. Zdůrazněna je v této souvislosti i skutečnost, že vykonal i uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody. Tyto úvahy v jejich souhrnu, jež jsou způsobilé založit důvodnou obavu z následků, jimž má útěková vazba čelit, lze podřadit pod výraz (ústavně souladného) nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, když již důvod vazby útěkové je pro výrok napadených rozhodnutí důvodem dostatečným, pročež není zapotřebí se výhradami stěžovatele upínajícími se k ustanovení §67 písm. c) trestního řádu samostatně zabývat. Stěžovatelem namítaný odlišný náhled Okresního soudu Brno-venkov na jeho zmiňované podmíněné propuštění z výkonu trestu na tom nemůže ničeho změnit.
V důsledku toho Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2012
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu