ECLI:CZ:US:2012:3.US.1787.10.1
sp. zn. III. ÚS 1787/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele McKinsey & Company, Inc. Czech Republic, se sídlem 2711 Centerville Road Suite 400, Wilmington, Delaware 19808, Spojené státy americké, podnikající v ČR prostřednictvím své organizační složky McKinsey & Company, Inc. Czech Republic - organizační složka, se sídlem Na Rybníčku 5, 120 00 Praha 2, IČ: 61383023, právně zastoupeného JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D. advokátem AK se sídlem Karlovo náměstí 10, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2007 č. j. 8 Afs 36/2005-79, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 8 Ca 319/2007-96, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 1. dubna 2003 č. j. FŘ- 11404/12/02 a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 2 ze dne 4. července 2002 č. j. 97857/02/002514/7517, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Městského soudu v Praze, 3) Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a 4) Finančního úřadu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. června 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 22. června 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2007 č. j. 8 Afs 36/2005 - 79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 8 Ca 319/2007-96, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 1. dubna 2003 č. j. FŘ - 11404/12/02, jakož i dodatečného platebního výměru Finančního úřadu pro Prahu 2 ze dne 4. července 2002 č. j. 97857/02/002514/7517, a to pro porušení článku 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 5 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Prahu 2 (dále též "správce daně") dodatečným platebním výměrem ze dne 4. července 2002 č. j. 97857/02/002514/7517 stanovil základ daně z příjmů stěžovatele (ust. §20 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o daních z příjmů"), za zdaňovací období roku 1998 částkou 96 194 000,- Kč, daň ze základu daně částkou 33 667 900,- Kč, a doměřil stěžovateli daň ve výši 23 328 550,- Kč (ust. §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o správě daní a poplatků").
Stěžovatel napadl dodatečný platební výměr odvoláním, které Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 1. dubna 2003 č. j. 11404/12/02 zamítlo. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu napadl stěžovatel správní žalobou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. prosince 2004 č. j. 8 Ca 135/2003-36 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu k dalšímu řízení.
Na základě kasační stížnosti podané Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. září 2007 č. j. 8 Afs 36/2005 - 79 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2004 č. j. 8 Ca 135/2003-36 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze po té rozsudkem ze dne 31. března 2010 č. j. 8 Ca 319/2007 - 96 žalobu stěžovatele zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správce daně zahájil daňovou kontrolu až po uplynutí prekluzivní lhůty a bez udání důvodů. Dále stěžovatel namítá, že mu správce daně neumožnil seznámit se se zprávou o kontrole. Správce daně podle stěžovatele nesplnil povinnost řádně zjistit skutkový stav a neunesl důkazní břemeno. Stěžovatel dále namítá, že správní orgány i soudy se nezabývaly jeho námitkami a Městský soud v Praze svůj rozsudek neoprávněně vydal bez nařízení ústního jednání. Správce daně, namítá stěžovatel, nesplnil povinnost vyhotovovat protokoly o ústních jednáních a konečně stěžovatel namítá, že správce daně uložil stěžovateli povinnost na základě opatření Federálního ministerstva financí ze dne 15. července 1992 č. j. V/20100/92, kterým se stanoví účetní osnova a postupy účtování pro podnikatele, které není právním předpisem.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a zejména do procesu hodnocení provedených důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje tytéž námitky, jaké uplatnil již v předchozích řízeních, se kterými se přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem vypořádal především Nejvyšší správní soud. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Ústavní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že Městský soud v Praze se nezabýval jeho námitkami. V souzené věci rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem po té, co Nejvyšší správní soud zrušil jeho předchozí rozsudek v předmětné věci. Napadené rozhodnutí vydal Městský soud v Praze, jsa vázán závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v předmětné věci. Nelze mu proto z tohoto pohledu nic vytknout, jestliže po podrobné rekapitulaci předchozího průběhu řízení a po podrobném rozboru právní argumentace Nejvyššího správního soudu ve vztahu k námitkám stěžovatele Městský soud v Praze na právní závěry Nejvyššího správního soudu pro stručnost již jen odkázal.
V uvedeném kasačním rozhodnutí se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval námitkami stěžovatele, že správce daně zahájil daňovou kontrolu bez udání důvodů, že správce daně nesplnil povinnost vyhotovovat protokoly o ústních jednáních správce, že správce daně neumožnil stěžovateli seznámit se se zprávou o kontrole a podrobně vysvětlil, proč stěžovatel na svých právech nebyl zkrácen. Správně přitom Nejvyšší správní soud poukázal na to, že i když došlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, bylo nutno zkoumat, zda mohlo toto pochybení mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud se vyjádřil i k otázce účetnictví vedeného stěžovatelem. V podrobnostech proto Ústavní soud na vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
K námitce stěžovatele, že správce daně zahájil daňovou kontrolu bez udání důvodů, poukazuje Ústavní soud na to, k otázce ústavně konformní interpretace ust. §16 zákona o správě daní a poplatků přijalo plénum Ústavního soudu dne 8. listopadu 2011 podle ust. §23 zákona o Ústavním soudu pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) stanovisko, v němž se konstatuje:
"Daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně v průběhu daňového řízení se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních institutů, tedy i při provádění daňové kontroly, postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce. Za porušení těchto principů a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny nelze považovat bez dalšího postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu ve smyslu §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost."
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správce daně nesepisoval v průběhu daňové kontroly protokoly o ústním jednání a neumožnil stěžovateli seznámit se se zprávou o kontrole, resp. že stěžovateli nebyla správcem daně poskytnuta lhůta pro seznámení se se zprávou o daňové kontrole před jejím projednáním dne 26. června 2002. Z přiloženého spisového materiálu ani z ústavní stížnosti nevyplývá, jaké důsledky podle stěžovatele mělo mít uvedené pochybení správce daně na zákonnost, resp. na ústavnost rozhodnutí správce daně ve věci samé.
K námitce stěžovatele, že Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez nařízení jednání, Ústavní soud uvádí následující skutečnosti: V přípise, který byl stěžovateli doručen dne 26. října 2007, Městský soud v Praze poučil stěžovatele o možnosti soudu dle ust. §51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") rozhodnout o věci samé bez nařízení jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Současně soud stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě dvou týdnů soudu sdělil, zda souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Na tento přípis reagovala právní zástupkyně stěžovatele přípisem ze dne 9. listopadu 2007 Městskému soudu v Praze doručeným dne 12. listopadu 2007, ve kterém mimo jiné uvedla, že navrhuje, aby ve věci bylo nařízeno ústní jednání, a to s ohledem na zcela odlišná stanoviska obou účastníků; dále uvedla, že dospěje-li nicméně soud k závěru, že konání ústního jednání není nutné k řádnému objasnění věci, je žalobce srozuměn s tím, že ve věci bude rozhodnuto bez nařízení ústního jednání (č. l. 93).
K námitce stěžovatele, že správce daně zahájil daňovou kontrolu až po uplynutí prekluzivní lhůty, je nutno konstatovat, že stěžovatel danou námitku v průběhu soudního (a ani daňového) řízení vůbec neuplatnil, a učinil tak poprvé až v ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci tak o ní nepojednávají, a tudíž je Ústavní soud nemůže posuzovat z hlediska dodržení principů ústavnosti rozhodování v předcházejícím řízení. Neslučovalo by se ani s postavením tohoto soudu v ústavním systému a s ním souvisejícím vztahem k ostatním orgánům veřejné moci, aby v pozici vůbec prvního orgánu zkoumal jednak skutkové otázky (zejména jde-li o okolnosti provázející daňovou kontrolu) a jednak řešil (primárně) otázky výkladu tzv. jednoduchého práva (tj. zákona o správě daní a poplatků) a jeho aplikace na konkrétní případ (viz shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 762/09).
V usnesení sp. zn. III. ÚS 762/09 Ústavní soud konstatoval, že i na daný okruh případů, kdy stěžovatel uplatnil námitku prekluze až v ústavní stížnosti, dopadá princip subsidiarity ústavní stížnosti. Námitky, které mohly (měly) být uplatněny v předchozích právních řízeních, nelze uplatňovat až v řízení o ústavní stížnosti, přičemž ústavní stížnost je v dané části třeba pokládat ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za nepřípustnou (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 886/09 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1785/10).
V předmětné věci stěžovatel námitku prekluze poprvé uplatnil až v ústavní stížnosti. Jak je zřejmé ze shora předeslaných kompetencí, Ústavní soud se jako orgán ochrany ústavnosti při přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí nezaměřuje na přezkum tzv. jednoduchého práva. Je především na každém účastníkovi řízení, aby dbal o ochranu svých práv a včas využil všech dostupných procesních prostředků; "nedůslednost" účastníka řízení při ochraně jeho práv v řízení u obecných soudů nelze řešit až prostřednictvím ústavní stížnosti, která má pouze subsidiární povahu. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud námitku stěžovatele, dle níž správce daně doměřil daň, ačkoliv nárok již byl prekludován, neshledává relevantní.
Totéž platí ohledně námitky stěžovatele, že správce daně uložil stěžovateli povinnost na základě opatření Federálního ministerstva financí ze dne 15. července 1992 č. j. V/20100/92, kterým se stanoví účetní osnova a postupy účtování pro podnikatele.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu