ECLI:CZ:US:2012:3.US.1824.12.1
sp. zn. III. ÚS 1824/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného prof. JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem, DrSc., advokátem v Praze 6, Zavadilova 1888/22, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. října 2010 sp. zn. 33 T 43/2010, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2011 sp. zn. 61 To 490/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012 č. j. 3 Tdo 495/2011-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. z."), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl dle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. z. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, které Městský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 20. 1. 2011. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2012. Jednalo se stručně řečeno o skutek ze dne 27. 7. 2007, kdy stěžovatel jako obsluha elektrické stanice metra C nedodržel při údržbě rozvaděče a elektrických zařízení zaměstnavatelem vydaný pracovní postup při zajišťování bezpečnosti pracoviště, v důsledku čehož došlo ke zranění poškozeného.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především nedostatečné zjištění skutkového stavu a neobjektivní hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy byly shledány pouze okolnosti v jeho neprospěch s cílem jeho postihu a bez snahy o objektivitu. Dále namítá porušení zásady rovnosti všech účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. V důsledku průtahů v řízení mělo dojít též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl řadu výhrad týkajících se úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, které ovšem neobsahují žádnou ústavněprávní argumentaci.
Ústavní soud především konstatuje, že již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených obecnými soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je jeho opětovná polemika s rozhodnutími obecných soudů o jeho vině.
Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení pak přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které tento pak znovu předložil v ústavní stížnosti. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a není třeba znovu opakovat argumenty, vztahující se k námitkám stěžovatele.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené průtahy řízení, porušující čl. 38 odst. 2 Listiny, k tomu nelze než poznamenat, že stěžovatel se měl domáhat odstranění údajných průtahů adekvátními prostředky nápravy ještě v průběhu řízení před obecnými soudy, nikoliv až po jeho pravomocném skončení.
Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatele neshledal. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu