ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.495.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 495/2011 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2012 o dovolání podaném obviněným P. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 61 To 490/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 43/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 33 T 43/2010, byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „ dne 27. 7. 2007 v době kolem 00:40 hodin v P., ul. S., v budově „U“ D. p. h. m. P. při plánované údržbě rozvaděče – sekce nedodržel při komplexní údržbě jedné sekce a z ní napájených elektrických zařízení v elektrické stanici pracovní postup pro zajišťování bezpečnosti pracoviště pro práci vydaný zaměstnavatelem, kdy jako obsluha elektrické stanice metra, měnírny D. K., po vydání příkazu elektrodispečera Z. S. k zajištění pracoviště nepostupoval podle PPZ, konkrétně podle bodu, oddílu, a řádně nezajistil pracoviště pro práci na sekci, neboť neověřil beznapěťový stav na dolních roubíkách skříně vývodů zajišťované sekce a tyto roubíky následně nezkratoval,
vše za situace, kdy spoluobviněný Z. S., dne 27. 7. 2007 v době kolem 00:40 hodin v P., ul. S., v budově „U“ D. p. h. m. P. při plánované údržbě rozvaděče – sekce nedodržel při komplexní údržbě jedné sekce a z ní napájených elektrických zařízení v elektrické stanici pracovní postup pro zajišťování bezpečnosti pracoviště pro práce vydaný zaměstnavatelem pod č. PPZ, konkrétně v části, bodě, kdy jako elektrodispečer D. p. h. m. P., dopravní cesty metra trasy nezajistil dálkové vypnutí distribučního kabelu 22KV ze sousední elektrické stanice DT R. do rozvaděčové skříně a dal příkaz k jejímu zajištění, a za situace, kdy spoluobviněný B. P., jako vedoucí práce se nedostatečně seznámil se stavem zajištění pracoviště, toto pracoviště následně řádně nezkontroloval a nepřesvědčil se o beznapěťovém stavu zajišťovaného zařízení skříně,
přičemž následkem sledu těchto pochybení došlo ke zranění poškozeného J. P., vykonávajícího plánované práce údržby, který při provádění prací na skříni vývodů náhodně zavadil o krycí žaluzii dolních roubíků, tato se odhrnula a došlo k přeskoku vysokého napětí, ačkoliv zajišťované pracoviště mělo být tou dobou bez napětí, v důsledku čehož došlo u J. P. k poranění elektrickým proudem vedoucímu k popálení kůže obličeje, krku a hrudníku, dále kůže a podkoží levé horní končetiny, čímž mu bylo způsobeno vážné poškození důležitého orgánu v podobě hlubokého termického postižení levé horní končetiny s trvalými viditelnými změnami na kůži“. Za to byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 61 To 490/2010, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 1. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.)
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. N. následně dovolání . Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutkový děj zjištěný soudem prvního stupně a akceptovaný soudem odvolacím neodpovídá obsahu provedeného dokazování. Soudy se podle něj nevypořádaly s argumentací obsaženou již v podaném odporu proti trestnímu příkazu. Nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména pak nepřesvědčivé a rozporuplné vyjádření a posudek soudního znalce. Dále jim vytkl, že vůbec nehodnotily otázku případného spoluzavinění poškozeného prokázaným zásahem do bezpečnostních zábran a zároveň prováděním úkonů, které mu nepříslušely. Podle dovolatele nelze přehlížet ani to, že elektrodispečer zjevně porušil své povinnosti tím, že nevypnul do příslušné větve elektřinu a nesledoval stav na monitorech. Přímý nadřízený dovolatele pak řádně nevykonával svou dozorovou povinnost. Soudy ignorovaly i námitku, že v době před nehodou ukazovaly displeje (ukazatele REF) jak na dispečinku, tak na rozvodně, beznapěťový stav. Dále nezohlednily skutečnost, že nehoda byla především důsledkem „širší systémové vady“. Došlo totiž k porušení technologických postupů, neboť v místě nehody byla připuštěna činnost dalšího pracovního kolektivu. Přívod elektřiny přitom nešel vypnout vlivem poruchy na straně jejího dodavatele. Tyto specifické podmínky při práci nikdo nezohlednil a postupovalo se nestandardně. V další části dovolání obviněný podrobně rozebral, jak se postupuje při plánovaných údržbách elektrických zařízení v pražském metru s tím, že pro první den platí, že se roubíky zkratují, a druhý den se pracuje v režimu, kdy se zkratování neprovádí. Práce byly inkriminovaného dne zahájeny v souladu s tímto druhým technologickým postupem a teprve poté, co přišli na místo kabeláři, se operativním rozhodnutím elektrodispečera vše změnilo na technologický postup předešlého (prvního) dne, ovšem s výhradou, že se nebude provádět zkratování. Podle výpovědi svědka J. L. by k takové změně, pokud by nenastoupili kabeláři, nedošlo.
Dovolatel dále poukázal na to, že jako řadový elektrikář plnil své povinnosti podle pokynů nadřízeného. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k řádnému předání pracoviště, nemá toto tvrzení oporu v provedených důkazech. Předání pracoviště totiž ve skutečnosti proběhlo naprosto standardním způsobem, podle předpisů. Navíc k pracovnímu úrazu došlo půl hodiny po předání, což vylučuje zákonem požadovanou příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Jednání dovolatele však především z hlediska zavinění nevykazuje subjektivní stránku přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Soudy v tomto ohledu postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, protože nevzaly v úvahu veškerá tvrzení obhajoby a jí předložené důkazy a otázkou údajné nedbalosti dovolatele se nezabývaly dostatečně důsledně.
Pokud jde o výrok o trestu, dovolatel namítl, že soud prvního stupně při jeho ukládání nevzal v úvahu dopad celého trestního řízení na jeho život, především pak zaměstnání. Účel trestu co do výchovného aspektu je zde negován zjevnou nespravedlností, neboť v případě spoluobviněných Z. S. a J. P. došlo na rozdíl od něj k podmíněnému zastavení trestního stíhání.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí, a pokud nerozhodne podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem ze dne 5. 5. 2011 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný P. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že uplatněnému hmotně právnímu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností postupu obou soudů při hodnocení jednotlivých ve věci provedených důkazů, především pak údajně některých „problematických“ svědeckých výpovědí a rozporuplných závěrů znalce z oboru elektrotechnika – elektronika, a poukazuje na to, že obsah provedených důkazů nebyl interpretován v jeho prospěch, ačkoliv tak soudy s ohledem na zásadu in dubio pro reo učinit měly. Stejně tak - z hlediska uplatněného důvodu dovolání - nelze mít za právně relevantní argumentaci dovolatele, v jejímž rámci poukazuje na spoluzavinění poškozeného J. P. Tato část jeho námitek se totiž ve skutečnosti také týká primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních, byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a při prosazování vlastní verze nehodového děje se domáhal změny (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů .
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti současně respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že se zřetelem k výsledkům dokazování (skutkovým zjištěním) měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně provedl ve věci poměrně rozsáhlé a podrobné dokazování. Ve svém rozsudku se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popíranému nedbalostnímu jednání a jeho příčinné souvislosti s pracovním úrazem poškozeného J. P. za prokázané. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) především doplnil v neveřejném zasedání dokazování o opětovný výslech znalce z oboru elektrotechnika Ing. Bydžovského, CSc. Po takto doplněném dokazování již skutkové závěry soudu prvního stupně považoval za plně dostačující pro rozhodnutí a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnou argumentací obhajoby jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč jí jako zjevně účelové nepřisvědčil. Rovněž on podrobně rozvedl, z jakého důvodu skutkové verzi obviněného (tj. že poškozený prováděl úkony, které mu nepříslušely, prokazatelně zasáhl do bezpečnostních zábran, práce probíhaly v režimu, který nevyžadoval zkratování dolních roubíků skříně vývodů zajišťované sekce, došlo k poruše indikátoru napětí REF, který v době zajištění pracoviště před jeho předáním vykazoval hodnotu nula atd.), která měla zcela vyloučit jeho trestní odpovědnost, neuvěřil (viz str. 3 - 6 usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž - byť jen v obecné rovině - namítl, že vzhledem ke všem namítaným okolnostem nehody nelze dovozovat příčinný vztah mezi jeho jednáním a zaviněným následkem (účinkem) v podobě pracovního úrazu poškozeného.
K opodstatněnosti této části dovolací argumentace obviněného učinil Nejvyšší soud následující závěry:
Trestného činu (přečinu) ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
K posuzovaným otázkám je zapotřebí dále poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 SbRt., R 21/1981 SbRt.). Příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal . Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 SbRt.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou . Při zavinění z nedbalosti (§16 tr. zákoníku) je přitom třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může rozvinout až po zákonem předpokládaný následek (k těmto otázkám rov. přiměřeně např. R 20/1981 SbRt. a R 21/1981 SbRt.).
V daném případě vycházel odvolací soud při rozhodování o řádném opravném prostředku obviněného (dovolatele) ze zjištění, že obviněný dne 27. 7. 2007 při plánované údržbě rozvaděče v pražském metru, na trase – měnírna D. K., nepostupoval jako obsluha elektrické stanice nejen v souladu s pokynem PPZ 4-001-19-12, konkrétně podle bodu 18 oddílu D, ale ani v souladu s pokynem PPZ4-001-11-12, podle něhož se mělo výjimečně vzhledem k neobvyklé situaci na pracovišti postupovat, a řádně nezajistil pracoviště pro práci na sekci tím, že neověřil beznapěťový stav na dolních roubíkách skříně vývodů zajišťované sekce a tyto roubíky následně nezkratoval. Poté, ačkoli věděl, že ve skříni je vysoké napětí, umožnil poškozenému J. P. práci na ní, aniž by mu tuto skutečnost vůbec sdělil. V důsledku toho si pak poškozený, provádějící údržbu skříně v přesvědčení, že v ní není proud, počínal tak, že byl tímto proudem záhy zasažen a v důsledku toho utrpěl vážná zranění popsaná ve výroku rozsudku. Jestliže tedy obviněný (dovolatel) jako osoba zodpovědná za ověření beznapěťového stavu na roubíkách rozvodné skříně zajišťované sekce tyto nezkratoval, ač tak podle jemu známých technologických postupů učinit měl, a umožnil na takto nezajištěném pracovišti práci poškozenému J. P., jednalo se o pochybení, které nepochybně bylo jednou z příčin, a to dostatečně významnou, bez níž by škodlivý následek nenastal. Skutečnost, že ke vzniku následku předpokládaného v trestním zákoně přistoupily i okolnosti další (tj. v rozsudku popsaná pochybení elektrodispečera Z. S. a vedoucího práce B. P.), tak s ohledem na shora rozvedená teoretická východiska (tzv. gradace příčinné souvislosti) nemůže na závěru o trestní odpovědnosti dovolatele ničeho změnit.
Protože obviněný (dovolatel) podle zjištění soudů zároveň jednal se znalostí všech výše uvedených rozhodných skutečností, bylo jej možno činit trestně odpovědným za zavinění z nedbalosti podle §16 tr. zákoníku. Trestným činem (přečinem) ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl proto uznán vinným právem.
Pokud jde o námitky dovolatele vůči druhu a výměře uloženého trestu , Nejvyšší soud připomíná, že tyto lze s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §40, §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že námitku dovolatele, že mu byl uložen trest v rozporu s jeho účelem, pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Tato námitka současně nenaplňuje ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolateli byl ukládán trest za přečin ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do čtyř let nebo trestem peněžitým. Pokud tedy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, navíc s podmíněným odkladem výkonu, jedná se o trest zákonný, a to jak pokud jde o druh, tak výměru.
Protože dovolání obviněného P. N. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler