ECLI:CZ:US:2012:3.US.1845.12.1
sp. zn. III. ÚS 1845/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky a ústavní stížnosti 1) KLENOTY AURUM, s. r. o. se sídlem v Praze 8, U Libeňského pivovaru 10, a 2) Klenoty aurum a. s., se sídlem v Praze 1, Jindřišská 17, zastoupených JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 17, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 24 C 115/2001 ze dne 17. prosince 2008 a Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 247/2009 ze dne 27. ledna 2011 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3539/2011 ze dne 6. března 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dovolávaje se čl. 4 a 96 odst. 1 Ústavy ČR a její preambule, jakož i čl. 4 odst. 4 Listiny, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tato rozhodnutí byla vydána v dlouholetém řízení o zaplacení částky 9 520 046,- Kč, představující bezdůvodné obohacení a náhradu škody v souvislosti s užíváním nemovitosti žalobce žalovanými stěžovateli, kdy věc byla postupně posuzována opakovaně soudy všech stupňů včetně soudu dovolacího. Jmenovaný soud z důvodů podrobně rozvedených svým v pořadí druhým rozhodnutím v této věci dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu shora označenému, jímž byl v žalobě vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 1 950 581,30 Kč s přísl. a ve výrocích o nákladech řízení potvrzen rozsudek soudu I. stupně v záhlaví označený, jako nepřípustné podle §243b odst. 5, věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V podrobně rozvedených důvodech ústavní stížnosti, formálně splňující zákonem stanovené náležitosti, stěžovatelé po rekapitulaci průběhu dané věci, včetně obsahu postupně vydávaných rozhodnutí, tvrdí porušení shora označených základních práv, přičemž porušení rovnosti účastníků v řízení spatřují v podstatě v tom, že přestože již samotná žaloba proti nim směřující nesplňovala základní náležitosti podání, měl žalobce možnost v řízení pokračovat. K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatelů překvapivým rozhodnutím odvolacího soudu, které, pokud jde o posouzení otázky promlčení nároku žalobce, bylo podle nich vydáno v rozporu s právními závěry soudu dovolacího, vyjádřenými v jeho zrušujícím rozhodnutí ze dne 15. 9. 2010. V uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu také absentuje požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zcela opomenul vyjádřit k právnímu posouzení nároku žaloby za období let 1997 až květen 1999. Nadto stěžovatelé poukazují "i na porušení jejich ústavně zaručených práv postupem soudů z hmotně právního hlediska", přitom v tomto směru popisují vývoj vztahů mezi účastníky s hodnocením chování žalobce jako chování v rozporu s dobrými mravy a s osvědčenými principy právního státu. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhli zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů Ústavní soud nezjistil. Obecné soudy se dané věci náležitě věnovaly a na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vztahující se k posouzení nároku žalobců zčásti jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení a zčásti jako náhradu škody, jakož i ke stěžovateli vznesené námitce promlčení, resp. k nepromlčení nároku žalobce pokud jde o přisouzenou částku. Také soud dovolací, který, jak třeba uvést, svým v pořadí prvým rozhodnutím zrušil rozhodnutí odvolacího soudu pouze zčásti, své druhé, odmítavé usnesení dostatečně zdůvodnil, přitom při objasňování svého závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatelů mj. připomenul, že odvolací soud ve svém přezkumu, zcela v intencích právního názoru vysloveného v rušícím rozsudku dovolacího soudu, se zabýval již pouze nárokem žalobce za období od června 1999 do února 2001, nárok za období předcházející se již předmětem opětovného přezkumu odvolacího soudu nestal, což stěžovatelky v dovolání přehlížely a činí tak v podstatě i nyní v ústavní stížnosti. Již z toho důvodu také nelze přisvědčit jejich námitkám vztahujícím se k rozhodnutí odvolacího soudu a jeho zdůvodnění. Dovolací soud se dále ve svém rozhodnutí obsáhle vyjádřil k námitkám stěžovatelek včetně těch, které se vztahovaly k posouzení jejich námitky promlčení a učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Na vyčerpávající odůvodnění dovolacího soudu tak lze odkázat. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. K výtce stěžovatelů týkající se postupu soudu při odstraňování nedostatků žaloby třeba uvést, že tato otázka v napadených rozhodnutích řešena nebyla, stěžovatelé ji zjevně v posledních opravných prostředcích neuplatnili a Ústavní soud se jí tedy jako nepřípustnou zabývat nemůže. Konečně třeba uvést, že stěžovateli podané hodnocení chování žalobce jako chování v rozporu s dobrými mravy a ve stížnosti rozvedenými zásadami se upíná ke zhodnocení skutkového stavu, obecnými soudy zjištěný skutkový stav však, jak již shora naznačeno, Ústavní soud sám znovu hodnotit, resp. přehodnocovat nemůže.
Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu