ECLI:CZ:US:2012:3.US.1947.12.1
sp. zn. III. ÚS 1947/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C.-M., zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 740/1, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 3851/2011-233 a Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011 č. j. 24 Co 202/2010-198, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho restituční věci, a to pro porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 90 Ústavy České republiky, článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s příslušnými ustanoveními Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále pro porušení článku 1 a článku 11 Listiny.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 11 C 107/2006 se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2011 č. j. 24 Co 202/2010-198 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2010 č. j. 11 C 107/2006-177 tak, že určil, že stěžovatel a K. C. M. (žalovaní) nejsou spoluvlastníky ve výroku blíže specifikovaných pozemků, na nichž se nachází kolmá parkovací stání oddělená z místní komunikace III. třídy. Vyložil, že parkoviště je dle ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, součástí místní komunikace, která je na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 31 Cdo 691/2005 samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu a stavbou dle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), která představuje překážkou restitučního vydání pozemku, na němž je umístěna.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 3851/2011-233 stěžovatelovo dovolání jako nedůvodné zamítl, neboť odvolací soud vycházel z rozsudku jeho velkého senátu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 31 Cdo 691/2005, "řešícího v podstatě tutéž právní otázku", a tudíž nelze dovodit, že by aplikoval nesprávný právní předpis nebo jej nesprávně vyložil.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává principu priority vydání pozemků při výkladu restitučního zákona, pokud to zákon výslovně nevylučuje; má za to, že ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě by nemělo být interpretováno příliš extenzivně a soudům vytýká, že při aplikaci ustanovení §12 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích nedostatečně zohlednily specifika restitučního řízení, ale pouze vycházely z formálního výkladu veřejnoprávního předpisu. Je přesvědčen, že kolmá parkovací stání nejsou nezbytná k provozu přilehlé místní komunikace (srov. I. ÚS 754/01) a nadto byla vybudována "až mnoho let po uplatnění restitučního nároku a uplynutí lhůty 24. června 1991". Stěžovatel rovněž namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s výjimkami stanovenými v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a institutem tzv. veřejnoprávního věcného břemene užívání komunikace.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo (na tzv. spravedlivý proces) stěžovateli upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu druhého stupně mu byl k dispozici (mimořádný) opravný prostředek, který využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic z řečeného však posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko předkládá Ústavnímu soudu argumenty, které uplatnil již v odvolacím a posléze i dovolacím řízení, s nimiž se tyto soudy vypořádaly způsobem, jenž nevykazuje žádné prvky interpretační svévole. Tím, že stěžovatel vznáší v řízení před Ústavním soudem totožné námitky jako v řízení dovolacím, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, jež mu - jak bylo výše řečeno - nepřísluší.
Již jen nad tento (rozhodný) rámec a stěžovateli na vysvětlenou lze dodat následující.
Stěžovateli je nutno přisvědčit v názoru, že restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje [srov. nález sp. zn. I. ÚS 754/01 ze dne 23. 10. 2003 (N 123/31 SbNU 113), nález sp. zn. II. ÚS 2896/09 ze dne 29. 4. 2010 (N 97/57 SbNU 273), usnesení sp. zn. II. ÚS 1351/10 ze dne 15. 11. 2011, odst. 10].
Zákon o půdě umožňuje za splnění v něm předvídaných podmínek vydání pozemků oprávněným osobám, ustanovení §11 ovšem počítá s výjimkami z tohoto pravidla, existují-li okolnosti, jež jejich vydání brání. Prizmatem hypotézy ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tak nemůže být vydán oprávněné osobě pozemek, jenž a) byl zastavěn nebo b) je nezbytně nutný k provozu stavby postavené na přiléhajícím pozemku. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby [srov. nález I. ÚS 754/01 ze dne 23. 10. 2003 (N 123/31 SbNU 113)].
Obecně lze souhlasit s argumentem, že pojem "stavba" z hlediska občanskoprávního a z hlediska stavebního práva nelze zaměňovat. I z doktríny se podává, že stavebně právní předpisy chápou stavbu dynamicky, tj. již jako činnost směřující k uskutečnění stavebního díla, a naopak pro účely občanského práva je pojem stavba nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1351/10 ze dne 15. 11. 2011, odst. 13).
Místní komunikace může být za určitých okolností samostatnou věcí, tj. stavbou ve smyslu §119 občanského zákoníku, a proto je třeba v praxi v každém individuálním případě zjišťovat, zda tyto požadavky splňuje. Aby komunikace představovala stavbu spojenou se zemí pevným základem, musí být "vymezitelným kusem vnějšího světa", který tvoří samostatnou věc, nikoli součást věci jiné, v daném případě pozemku. O takový vymezitelný "kus vnějšího světa" nemůže jít dle konstantní judikatury tam, kde povrch pozemku byl zpracován navrstvením přírodních stavebních materiálů tak, že nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba, typicky v případech sportovních kurtů a parkovišť vytvořených vrstvením makadamu, živce, antuky apod. (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1351/10 ze dne 15. 11. 2011). Naopak je nepochybné, že účelová komunikace s asfaltovým povrchem či parkoviště rovněž s tímto povrchem brání zemědělskému nebo lesnímu využití předmětných pozemků, a proto je podle názoru Ústavního soudu namístě tyto komunikace a parkoviště za stavbu ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě považovat (srov. sp. zn. IV. ÚS 542/2000 ze dne 21. 11. 2000).
Napadená rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, jež spatřují překážku vydání pozemků, na nichž se nacházelo parkoviště, v okolnosti, že tvoří součást místní komunikace, kterou posoudily jako stavbu ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jsou tedy v duchu citované judikatury obhajitelná.
Ve vztahu k stěžovatelově námitce zastavění sporných pozemků teprve po rozhodném datu je nutné uvést tolik, že ji stěžovatel uplatnil poprvé až v posuzované ústavní stížnosti, ač ji mohl a měl vznést již v řízení dovolacím; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367)].
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva či vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu