ECLI:CZ:US:2000:4.US.542.2000
sp. zn. IV. ÚS 542/2000
Usnesení
IV. ÚS 542/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. C., zastoupené JUDr. J. O., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2000, čj. 44 Ca 52/2000-27, a rozhodnutí Okresního úřadu Praha - západ, referátu pozemkového úřadu, ze dne 25.2. 2000, čj. PÚ-R-957/92/II-18/00/RA, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze a Okresního úřadu Praha - západ stěžovatelka uvádí, že oba tyto orgány upřely jejímu právu ochranu, a tak porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka napadla rozhodnutí okresního úřadu ve 3. části výroku, ve které bylo rozhodnuto o nevydání pozemků tam uvedených s ohledem na překážky podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Ve svém rozsudku pak krajský soud uvedl, že předmětné pozemky byly po přechodu na čs. stát zastavěny stavbami, které podle citovaného ustanovení brání jejich zemědělskému nebo lesnímu využití a napadené rozhodnutí potvrdil.
Pochybení okresního úřadu spatřuje stěžovatelka v tom, že při svém rozhodování nevycházel z objektivních důkazů a skutečností, ale pouze z nepodložených dohadů a spekulací. Dále uvádí, že hřiště s oválnou běžeckou dráhou považuje okresní úřad za sportovní zařízení a krajský soud je považuje za součást školy v M. pod B. a nikoliv za sportovní zařízení podle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Oba závěry však podle stěžovatelky nemají oporu v provedeném dokazování. Z charakteru tohoto hřiště, jeho vybavení a použitého stavebního materiálu jednoznačně vyplývá, že je samostatným sportovním zařízením zřízeným následně po dostavbě školy samotné. Bylo povinností zejména okresního úřadu doplnit dokazování výslechem svědků, znaleckým posudkem či jinými vhodnými důkazy, kterými by se jednoznačně prokázalo její tvrzení. Toto hřiště neslouží jen potřebám výuky tělesné výchovy, ale v době mimo vyučování i široké veřejnosti.
Stěžovatelka dále tvrdí, že okresní úřad nesprávně zhodnotil zastavovací plán z roku 1953, č. pl. 50207. Z tohoto plánu samotného vůbec nevyplývá, kdy byl uvedený běžecký ovál s hřišti skutečně zřízen. Jeho závěr, že to bylo společně se stavbou školy před 1. 10. 1976, je pouhým nepodloženým dohadem a nepřípustnou spekulací. Námitky stěžovatelky a další významné skutečnosti, obsažené v opravném prostředku proti rozhodnutí okresního úřadu, krajský soud nevzal v úvahu.
V další části své stížnosti stěžovatelka uvádí, že nevydání dalších pozemků bylo odůvodněno zastavěním komunikacemi, které slouží jako přístupové cesty ke kotelně a jídelně školy. Tento závěr je však, dle jejího názoru, nesprávný. V předchozím řízení poukázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, podle kterého parkoviště představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není z hlediska občanskoprávního stavbou. Tento právní názor Nejvyššího soudu ČR, aplikovatelný i na obě krátké zpevněné přístupové cesty, krajský soud bez jakéhokoliv odůvodnění pominul. Dle názoru stěžovatelky je zřejmé, že skutková zjištění a právní závěry okresního úřadu, stejně jako právní závěry krajského soudu, jsou v extrémním nesouladu se skutečným stavem věcí.
Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že původní rozhodnutí okresního úřadu bylo již jednou krajským soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Při rozhodování o této věci se u okresního úřadu postupně vystřídali tři referenti, kteří vždy zdlouhavě studovali spis a každý z nich prováděl nové místní šetření. Dle názoru stěžovatelky řízení před okresním úřadem, započaté v roce 1992 a skončené v roce 2000, trpělo zbytečnými průtahy porušujícími ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu.
Z obsahu spisu sp. zn. 44 Ca 52/2000 Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že okresní úřad výše uvedeným rozhodnutím podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě 3. částí výroku určil, že stěžovatelka se nestává vlastníkem nemovitostí v katastrálním území M. pod B. označených v této části výroku rozhodnutí podle geometrického plánu č. 1053-10031-98 ze dne 24. 4. 1998, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí. V odůvodnění okresní úřad uvedl, že tyto pozemky jsou zastavěny hřištěm patřícím ke škole, která byla zřízena před 1. 10. 1976, dále parkovištěm a komunikacemi, které slouží jako jediné přístupové cesty ke kotelně školy a k jídelně. Proto dospěl k závěru, že vydání těchto pozemků stěžovatelce brání překážky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) a e) zákona o půdě. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek ke krajskému soudu s poukazem na skutečnost, že běžecký ovál na pozemku parcelní číslo 832/1 - díl "m" a "n" nemá povahu sportovního zařízení ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě a že ze zastavovacího plánu z r. 1953 ještě nevyplývá, že toto hřiště bylo zřízeno se stavbou školy již před 1. 10. 1976. Podle stavu tohoto běžeckého oválu lze usuzovat, že k jeho zřízení došlo až v době po tomto datu. Pozemek parcelní číslo 837/5 - díl "c" a "d" a pozemek parcelní číslo 832/3 zastavěny nejsou, jsou jen pokryty tenkou vrstvou asfaltu. Jde jen o účelovou komunikaci, která není stavbou. Přístup k jídelně je možný i po jiných pozemcích. Rovněž pozemek parcelní číslo 836 není zastavěn. Pokud se v jeho střední části nachází parkoviště, pak takto zpracovaný povrch pozemku není z hlediska občanskoprávního stavbou, a proto lze tento pozemek vydat.
Krajský soud výše uvedeným rozsudkem napadené rozhodnutí okresního úřadu potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem, že tyto pozemky nelze vydat, protože byly po přechodu na stát zastavěny stavbami, které podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě brání jejich zemědělskému využití. Dle názoru krajského soudu je výše zmíněné hřiště součástí školy v M. pod B., a nikoli samostatným sportovním zařízením ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Proto je tento pozemek třeba považovat za zastavěný stavbou školy, která brání zemědělskému nebo lesnímu využití tohoto pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Krajský soud rovněž odmítl názor stěžovatelky, že pozemek, jehož povrch je zpracován jako asfaltová komunikace, nelze považovat za zastavěný, neboť v případě aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je rozhodující posouzení úpravy pozemku z hlediska stavebních předpisů. Podle ustanovení §139b odst. 1 stavebního zákona se za stavby považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání. Za stavby je proto třeba považovat i účelové komunikace, jejichž pojem je upraven v ustanovení §7 zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích. Rovněž parkoviště, které je podle ustanovení §12 odst. 6 citovaného zákona definováno jako stavebně a provozně vymezená plocha místní nebo účelové komunikace anebo samostatná místní nebo účelová komunikace určená ke stání silničního motorového vozidla, je třeba považovat za stavbu. Protože komunikace a parkoviště nejsou žádnou ze staveb vyjmenovaných v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, bylo třeba posoudit, zda uvedené stavby nebrání zemědělskému či lesnímu využití pozemků. V této věci se krajský soud ztotožnil s názorem okresního úřadu, že komunikace a parkoviště takovému využití brání.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nespadá do soustavy obecných soudů. Není tudíž povolán k tomu, aby meritorně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů či jiných státních orgánů a fungoval jako další instance v hierarchii soudní soustavy. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud může na ochranu základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny zasáhnout v tom případě, kdy je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí tyto závěry nevyplývají (viz. např. III. ÚS 84/94 nebo III. ÚS 166/95). Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti vyhovět a rozhodnutí krajského soudu a okresního úřadu zrušit, pokud by dospěl k názoru, že jejich skutková zjištění a právní závěry se nacházejí v extrémním nesouladu. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl.
Stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její ústavní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu je třeba říci, že taková argumentace může mít za následek zrušení napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. K něčemu takovému však podle názoru Ústavního soudu nedošlo. Samotné průtahy v řízení nemohou být důvodem zrušujícího nálezu (viz. III. ÚS 355/97 nebo III. ÚS 70/97).
Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, je třeba uvést následující. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit skutková zjištění ani právní závěry rozhodujícího orgánu učiněná v průběhu řízení. Pokud tedy okresní úřad posoudil hřiště s běžeckou oválnou dráhou jako sportovní zařízení, jehož existence podle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě znemožňuje vydání pozemku, a následně krajský soud přehodnotil tento názor tak, že toto hřiště považuje za součást školy v M. pod B., pak jde v obou případech o právní posouzení určitého faktického stavu. Ani jedno z těchto právních hodnocení není dle názoru Ústavního soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a proto mu nepřísluší tyto právní názory jakkoli přehodnocovat. V obou případech mají tato právní hodnocení za následek nemožnost vydání předmětných pozemků stěžovatelce. Vzhledem k instanční hierarchii rozhodovacích orgánů je třeba vycházet z právního názoru krajského soudu, který hřiště s běžeckou dráhou považuje za součást školy. Tento právní názor není dle názoru Ústavního soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními učiněnými okresním úřadem. Ústavní soud rovněž nesdílí názor stěžovatelky, že by okresní úřad při svém rozhodování vycházel z nepodložených dohadů a spekulací. Sama uvedla, že opakovaně proběhlo místní šetření. Všechny skutečnosti svědčí o tom, že okresní úřad provedl dokazování v dostatečném rozsahu.
Je skutečně pravdou, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku, na který se stěžovatelka odvolává, nepovažuje parkoviště, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, z občanskoprávního hlediska za stavbu. Zde jde však o případ aplikace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V případě zákona o půdě je třeba mít na paměti jeho účel, který se týká zemědělského či lesního využívání půdy. Je nepochybné, že účelová komunikace s asfaltovým povrchem či parkoviště rovněž s tímto povrchem brání zemědělskému nebo lesnímu využití předmětných pozemků. Z tohoto důvodu je podle názoru Ústavního soudu třeba tyto komunikace a parkoviště považovat za stavbu ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, která není ani stavbou movitou, dočasnou, jednoduchou nebo drobnou ani stavbou umístěnou pod povrchem země, a kterou tudíž, na základě tohoto ustanovení, nelze vydat, neboť zcela nepochybně brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku. Navíc tyto účelové komunikace slouží jako přístupové cesty k jídelně a ke kotelně školy a bez možnosti jejich využití by dopravní obsluha těchto školních zařízení byla značně ztížena, ne-li znemožněna.
Ústavní soud ve světle všech výše uvedených skutečností nespatřuje mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obou orgánů, jejichž rozhodnutí ústavní stížnost napadá, extrémní nesoulad. Zároveň Ústavní soud konstatuje, že případné průtahy v řízení před okresním úřadem, které se skutečně mohly vyskytnout, v žádném případě neovlivnily dodržení ústavních principů řádného procesu, a ústavně zakotvená práva stěžovatelky tak nebyla dotčena.
Je třeba rovněž připomenout, že stěžovatelce byla rozhodnutím okresního úřadu vrácena část pozemků v k. ú. M. pod B., o jejichž navrácení žádala, a že za nevydané pozemky jí byla okresním úřadem přiznána náhrada v podobě jiných pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 a §17, případně finanční náhrada ve smyslu ustanovení §16 zákona o půdě. Je proto možné konstatovat, že účel zákona o půdě, spočívající ve zmírnění majetkových křivd, k nimž došlo v období komunistické diktatury, byl naplněn, a to způsobem, který se v nepřiměřené výši nedotýká práv a právem chráněných zájmů třetích osob.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 21. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu