ECLI:CZ:US:2012:3.US.2019.10.1
sp. zn. III. ÚS 2019/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti Agricultural Research Council s. r. o., sídlem Praha 4, Mařatkova 915/8, zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Legionářů 947/2b, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010 ve věci sp. zn. 25 Cdo 3718/2008 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 11 Co 247/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (dále jen "Protokol") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. 30 C 72/2005 vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil žalované České republice - Ministerstvu financí povinnost zaplatit stěžovatelce částku 4 546 194,50 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; co do částky 17 000 Kč řízení zastavil. K odvolání žalované Městský soud v Praze shora identifikovaným rozsudkem toto rozhodnutí změnil tak, že co do částky 4 375 620 Kč žalobu zamítl a co do částky 145 374,50 Kč s příslušenstvím rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud poté stěžovatelčino dovolání ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl.
Předmětem sporu před obecnými soudy se nestala samotná existence nezákonného rozhodnutí (vydání později zrušených platebních výměrů v souhrnné sumě cca 2 400 000 Kč), nýbrž otázka, zda stát odpovídá toliko za náklady spojené se zrušením těchto rozhodnutí v podobě odměny daňovému poradci (jejíž náhradu obecné soudy stěžovatelce přiznaly) anebo zda odpovídá rovněž za ušlý zisk v důsledku odstoupení britského obchodního partnera od smlouvy o dílo, na jejímž základě měla stěžovatelka jakožto zhotovitel získat částku 94 000 GBP (čehož se domáhala). Objednatel využil ujednání smlouvy o dílo v článku 5.4, dle kterého si strany smlouvy sjednaly dle ustanovení §344 obchodního zákoníku možnost odstoupení od smlouvy "pro případ, že by ekonomická situace kterékoliv smluvní strany neumožňovala splnění účelu smlouvy a realizaci smluvních závazků ze smlouvy vyplývajících".
Stěžovatelka vytýká odvolacímu a dovolacímu soudu, že interpretovaly ve věci rozhodné právní úkony v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, rozhodovaly "čistě právně pozitivisticky" a pro odůvodnění svých závěrů vycházely pouze z jedné věty písemného ujednání, aniž reflektovaly celý smysl, účel, důvody a komplexní znění tohoto právního úkonu. Na rozdíl od názoru odvolacího a dovolacího soudu se stěžovatelka domnívá, že důvody uvedené objednatelem při odstoupení od smlouvy lze podřadit pod důvody uvedené v čl. 5.4 předmětné smlouvy, neboť ve stávající situaci byla v důsledku vydání nezákonných platebních výměrů ve své podstatě předlužena, a tím se dostala do vážných ekonomických problémů předvídaných právě dovolávaným smluvním ujednáním.
V ústavní stížnosti dále brojí proti výroku odvolacího soudu, kterým jí byla uložena povinnost nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 153 057,80 Kč, představující odměnu advokáta, kterého si organizační složka státu zvolila jako zástupce, přestože sama disponuje odborným právním útvarem. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že tuto skutečnost v rámci svého přezkumu přešel zcela bez povšimnutí, ačkoliv v době jeho rozhodování mu již byly známy nálezy Ústavního soudu, vydané až po podání dovolání, které označují takovou praxi za nepřípadnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatelka, dovolávajíc se též ochrany se zřetelem k čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 1 odst. 1 Protokolu, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, v němž tomu odpovídající nárok z odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí uplatnila. Proto nadále nemůže jít než o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelkou odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy); jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a nikterak se nenaznačuje, že byla omezena v možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci - o což jde v dané věci dále - představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Odvolací a dovolací soud aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich interpretačnímu závěru, že stát neodpovídá ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. za ušlý zisk ve výši 94 000 GBP, neboť - souhrnně řečeno - v daném případě došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (vydání platebních výměrů) a vypovězením předmětné smlouvy o dílo, nelze nic zásadního, tj. ústavněprávně relevantního, vytknout. Jestliže tedy odvolací a dovolací soud dospěly k určitému závěru, pak Ústavní soud nemá důvod jej zpochybnit, neboť úroveň neakceptovatelného excesu takový úsudek evidentně nedosahuje, přičemž ani pouhá možnost odchylného hodnocení není prizmatem ústavněprávního přezkumu sama o sobě významná, nemá-li být Ústavní soud pochopen jako další opravná instance v režimu obecného soudnictví.
V tomto kontextu působí nepřehlédnutelně úsudek dovolacího soudu, že rozhodné jsou "skutečné", nikoli "jen hypotetické nemožnosti splnění účelu smlouvy (mohlo dojít k exekuci, popřípadě ke konkursu, ale nedošlo)", že "pohnutku k určitému jednání nelze zaměňovat s příčinou vzniku škody", a konečně, že vzhledem k "časovým souvislostem" se situace stěžovatele od podpisu smlouvy do odstoupení od ní nikterak nezměnila.
Význam tvrzení, prezentovaného rovněž v ústavní stížnosti, že její možnost domáhat se u soudu ve Velké Británii neplatnosti odstoupení od smlouvy jejím smluvním partnerem je pouze iluzorní, potlačuje okolnost, že podle předmětné smlouvy o dílo (čl. 6.1) měly být případné spory řešeny dle práva České republiky u Městského soudu v Praze.
Co do námitek stěžovatelky proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení lze jim sice v obecné rovině přisvědčit, současně však platí, že závěry jí odkazovaných nálezů do projednávané věci přímo nedopadají. Nelze totiž přehlédnout, že danou věc není možno, mj. v důsledku existence mezinárodního prvku, považovat za "běžnou", resp. zcela rutinní (srov. např. mutatis mutandis usnesení sp. zn. II. ÚS 1625/09 a II. ÚS 2257/08 a nález sp. zn. IV. ÚS 2513/09), a o účelnost právního zastoupení advokátem (nepřímo) svědčí i skutečnost, že v odvolacím řízení, v němž se zastupování žalované ujal advokát, byl zvrácen pro žalovanou nepříznivý výsledek řízení před nalézacím soudem. Jisté "kompenzace" se stěžovatelce pak dostalo v dovolacím řízení, jestliže úspěšné žalované již náhrada nákladů řízení přiznána nebyla.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že tak je tomu i v posuzované věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu