ECLI:CZ:US:2012:3.US.2109.12.1
sp. zn. III. ÚS 2109/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. O., zastoupeného JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojánské nám. 47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 č. j. 21 Cdo 846/2011-157 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2010 č. j. 20 Co 347/2010-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podaným návrhem, který i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť podle jeho názoru jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Rozsudkem ze dne 17. 2. 2010 č. j. 10 C 175/2009-30, Okresní soud v Náchodě zamítl žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelem (v řízení žalobcem) proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2006 č. j. 6 C 104/2006-75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2007 č. j. 20 Co 91/2007-100, neboť usoudil, že uplatněný důvod, že žalovaná L. O. nebyla pasivně legitimovanou v předchozím řízení, způsobilým důvodem zmatečnosti - ve smyslu dovolávaného ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - není.
Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem se s tímto závěrem ztotožnil, a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K tomuto výsledku připojil důvod další, že žaloba pro zmatečnost byla podána opožděně.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že je jako nepřípustné odmítl. Závěr, že okolnost, že účastník řízení není (nebyl) ve sporu věcně legitimován, nezakládá zmatečnostní důvod dle §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., shledal souladným s ustálenou judikaturou, na němž nemá důvod cokoliv měnit. Správným naopak neshledal názor odvolacího soudu, že lhůta pro podání žaloby uplynula již 11. 8. 2007, neboť stěžovatel v této věci podal dovolání, čímž došlo ke stavění lhůty k jejímu podání (§235 odst. 2 o. s. ř.); současně však přisvědčil závěru, že žaloba byla (i za této situace) podána opožděně, neboť usnesení dovolacího soudu nabylo právní moci 17. 9. 2009 a žaloba pro zmatečnost byla podána až dne 22. 12. 2009.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud při posuzování otázky včasnosti podání žaloby pro zmatečnost zcela opomenul §235 odst. 2 o. s. ř.; dovolací soud pak sice okolnost, že bylo podáno dovolání, zohlednil, avšak přesto nesprávně určil, že došlo k marnému uplynutí lhůty pro její podání, vyšel-li z toho, že žaloba pro zmatečnost byla podána až 22. 12. 2009, což je v rozporu s obsahem spisu, jímž lze doložit, že se tak stalo již 1. 10. 2009. Nejvyšší soud podle stěžovatelova názoru "minimálně ve dvou ohledech chyboval", jestliže přehlédl jak skutečné datum podání žaloby pro zmatečnost, tak dále i okolnost, že žalovaná byla v řízení "patrně" zastoupena ustanovenou advokátkou, pročež nebylo na místě rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů (dovolacího) řízení k jejím rukám. V podrobnostech pak stěžovatel předestírá skutkové okolnosti původního majetkového sporu a žádá, aby i k nim Ústavní soud přihlédl.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen; neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
K uvedenému je přiléhavé též připomenout, že ačkoli se aplikované zásady ústavněprávního přezkumu vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
I když je namístě stěžovateli zčásti přisvědčit, jestliže z vyžádaného spisu sp. zn. 10 C 175/2009, resp. sp. zn. 0 Nc 1778/2009 plyne, že žaloba byla vskutku podána již dne 1. 10. 2009, je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že tato okolnost pro výsledek stěžovatelova sporu nebyla určující. Důvod zamítnutí žaloby pro zmatečnost totiž všechny (tři) obecné soudy současně spatřovaly v nedostatku věcném; totiž že stěžovatelem namítaný nedostatek věcné legitimace není zákonným zmatečnostem důvodem. Jelikož se s tím nelze než ztotožnit, jsou další úvahy již logicky nadbytečné; ostatně v tomto kontextu stěžovatel obecným soudům v ústavní stížnosti ani neoponuje.
Určení, k rukám koho platit náhradu nákladů řízení, zásah do práv stěžovatele zjevně nepředstavuje, a podobně platí, že rovněž skutkové okolnosti původního majetkového sporu pro posouzení dané věci nejsou relevantní.
Lze proto shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele doložena nebyla, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu