ECLI:CZ:US:2012:3.US.2116.11.1
sp. zn. III. ÚS 2116/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 51 T 61/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. 5 To 240/2010 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 3. 2011 č. j. 3 Tdo 1618/2010-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 7. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy nerespektovaly jeho základní práva (na spravedlivý proces) garantovaná v čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že porušily jeho základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny.
Jak patrno z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 51 T 61/2009, napadeným rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "tr. z.") a přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 4 let, dále pak byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 250 000 Kč, a to při současném stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu 4 let. Ke stěžovatelovu odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu, načež uznal stěžovatele vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. z. a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, dále pak stěžovateli uložil jednak peněžitý trest ve výši 60 000 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jednak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu čtyř let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle městského soudu dopustil tím, že jako soudní exekutor (dále též jen "exekutor"), pověřený provedením exekuce proti povinnému a současně poškozenému J. B. (dále jen "poškozený") na vymožení částky 364 683 Kč, měl - po částečném zastavení této exekuce co do částky 307 553 Kč - povinnost poškozenému vrátit částku vymoženou nad rámec exekučního titulu, ovšem v sídle exekutorského úřadu poškozenému navrhl, že mu ji vrátí tak, že si z pro něj připravených 200 000 Kč ponechá částku 45 000 Kč, představující soudem přiznané náklady exekuce ve výši 14 375 Kč a část stěžovatelem původně vyčíslené odměny ve výši 73 919,30 Kč, zbytek finančních prostředků pak vrátí poškozenému po vzájemné dohodě dodatečně, a že pokud na to poškozený nepřistoupí, peníze mu nevyplatí a záležitost zůstane neuzavřená na neurčito, načež poškozenému vyplatil částku 169 375 Kč, kdy na výdajový doklad uvedl částku 200 000 Kč. Jinak řečeno, stěžovatel se provinil tím, že zadržoval finanční prostředky, které v rámci exekuce vymohl, avšak které náležely poškozenému, a jejich vrácení podmiňoval souhlasem poškozeného se zaplacením nákladů exekuce, resp. odměny exekutora ve vyšší částce, než mu po právu náleželo. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soud mu přiznal pouze 14 375,20 Kč, a neoprávněně ho tak zkrátil o odměnu ve výši cca 60 000 Kč. Ohledně uhrazení této částky vznikl mezi ním a poškozeným spor, přičemž na jednání dne 27. 7. 2007, které vyvolal poškozený, mu stěžovatel dle svých slov sdělil, že se bude domáhat svého nároku na odměnu v zákonné výši opravnými prostředky, a proto věc zůstane otevřená, a že je připraven ke smírnému řešení spočívajícímu v přijetí poloviny částky, tj. cca 30 000 Kč. Poškozený bez jeho vědomí toto jednání nahrál, přičemž z nahrávky byly v trestním řízení citovány účelově vytržené části. Stěžovatel poukazuje mj. na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a nálezy 27. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 363/06 a ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. II. ÚS 150/04, dle níž má exekutor postavení účastníka řízení v té části exekučního řízení, v níž je soudem rozhodováno o jeho nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů, a vyvozuje, že pokud jsou náklady exekuce jeho soukromoprávní pohledávkou, nemůže být zároveň v postavení orgánu veřejné moci (veřejného činitele). Dále stěžovatel poukazuje na rovnost účastníků soukromoprávního vztahu s tím, že byl oprávněn s poškozeným jednat a uzavřít s ním dohodu o výši a o způsobu uspokojení jeho soukromoprávní pohledávky - nákladů exekuce. Uzavřená dohoda se neodchylovala od zákona ani exekučního tarifu, od něho se naopak odchylovalo rozhodnutí soudu, jenž prý jeho náklady exekuce nepřípustně zkrátil. Mělo tak jít o jednání o mimosoudním uspokojení soukromoprávního nároku stěžovatele coby podnikatele, o dohodu o jeho výši, nikoliv o otázku jeho vymáhání. Pokud za této situace nalézací a odvolací soud posoudily jeho jednání jako jednání veřejného činitele a následně jako trestný čin, pak pochybily. Jako trestný čin nelze posoudit ani zadržování vymoženého plnění, neboť z provedených důkazů vyplývá, že vyplacení vymoženého plnění bránilo to, že soud i přes jeho urgence vyznačoval doložky právní moci opožděně a že nebylo rozhodnuto o výši nákladů exekuce s konečnou platností, protože podal proti rozhodnutí soudu dovolání. Doložka právní moci usnesení o částečném zastavení exekuce byla soudem vyznačena až dne 26. 6. 2006 a toto usnesení mu bylo doručeno s vyznačenou doložkou o dva dny později, doložka právní moci na údajně sporném usnesení ze dne 14. 12. 2006 o nákladech exekuce byla vyznačena soudem dne 28. 2. 2007, uvedené usnesení s vyznačenou doložkou bylo doručeno dne 2. 3. 2007. Z těchto údajů má plynout, že poškozenému nezadržoval přeplatek po nepřiměřenou dobu a že i přes probíhající řízení o dovolání a při vědomí toho, že o nákladech exekuce může být znovu rozhodováno v souvislosti s jejím zastavením, byl ochoten se dohodnout o výši nákladů mimosoudně.
Stěžovatel dále tvrdí, že trestní řízení probíhalo nestandardně, zčásti dokonce "mimoprocesním způsobem". Předně poznamenává, že obecné soudy vycházely při rozhodování o vině ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha ze dne 30. 10. 2007, který se zabýval zvukovým záznamem pořízeným poškozeným na schůzce s ním dne 27. 7. 2007, nikoliv ale záznamem celým, a to ve všech jeho souvislostech. Především pak upozorňuje, že k předmětnému skutku došlo dne 27. 7. 2007, a proto nemohly být zahájeny úkony trestního řízení již dne 15. 3. 2007, jak plyne z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 2. 2008; pokud k zahájení úkonů trestního stíhání došlo dne 30. 10. 2007, jak rovněž plyne ze zmíněného usnesení, k podání znaleckého posudku Kriminalistickým ústavem Praha došlo nejen před zahájením trestního stíhání, přestože se nejednalo o neodkladný ani neopakovatelný úkon a přestože pro posouzení věci ho nebylo třeba, ale i před zahájením úkonů trestního řízení. Jde tak o důkaz opatřený "mimoprocesním způsobem", resp. v rozporu se zákonem, a soud k němu nesmí přihlížet. Kromě toho počáteční úkony trestního řízení, včetně zásadního úkonu - vyžádání znaleckého posudku, prováděl místně nepříslušný policejní orgán. Dále pak byl vyloučen z práva na obhajobu, neboť byl-li znalecký posudek vyžádán před zahájením trestního stíhání, nemohl vznášet námitky ve smyslu §105 odst. 3 tr. ř. Stěžovatel namítá též, že v usnesení o zahájení trestního stíhání ani ve výrokové části obžaloby nebylo z hlediska popisu skutku uvedeno nic, čím by mělo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku, a proto nedošlo k řádnému zahájení jeho trestního stíhání. S tím má souviset i další vada spočívající v tom, že byl odňat svému soudci. V řízení před soudem prvního stupně - při nezměněné právní kvalifikaci - střídavě rozhodoval samosoudce a senát. Nejprve nesprávně samosoudce obvodního soudu vydal trestní příkaz, po nařízení hlavního líčení o věci jednal a rozhodoval senát. Stěžovatel namítá rovněž to, že odvolací soud si nepovšiml rozporu mezi výrokem rozsudku soudu prvního stupně a jeho odůvodněním, pokud jde o odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř. Stěžovatel upozorňuje na údajně účelovou kvalifikaci v obžalobě, v jejímž důsledku namísto samosoudce rozhodoval senát, čímž byl odňat svému soudci. Uvedená vada mohla ovlivnit průběh a výsledek řízení, a to v podstatě proto, že přísedící se v dané věci - s ohledem na její právní složitost - nemohli orientovat. Vůči postupu dovolacího soudu stěžovatel namítá, že se měl obrátit na Ústavní soud s návrhem na zrušení §265a odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť toto ustanovení je protiústavní, protože dostatečně nechrání jeho právo na zákonného soudce. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že si nárokoval pouze to, co mu po právu náleželo, vytýká Nejvyššímu soudu, že poukázal na závaznost rozhodnutí o nákladech řízení, upozorňuje taktéž na další vývoj daného exekučního řízení, načež vyvozuje, že nejednal v úmyslu získat neoprávněný prospěch.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
První, a možno říci i stěžejní stěžovatelova námitka spočívá v tom, že nebyl při jednání, které je mu kladeno za vinu, v postavení veřejného činitele, a tudíž se nemohl dopustit ani trestného činu podle §158 tr. z. Tento argument stěžovatel uplatnil v rámci své obhajoby jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím i dovolacím, všechny tyto soudy se jím zabývaly a řádně se s ním vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obvodní soud poměrně stručně, nicméně výstižně konstatoval, že stěžovatel zneužil situace, kdy disponoval částkou, kterou měl vrátit poškozenému a kterou získal právě (jen) díky svému postavení soudního exekutora coby veřejného činitele, a její vydání podmiňoval zaplacením odměny, jež mu dle jeho představ měla být, avšak nebyla, exekučním soudem přiznána.
Velmi podrobně se pak danou otázkou zabýval městský soud na základě stěžovatelem podaného odvolání, přičemž se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal i se související argumentací, kterou stěžovatel znovu předestřel v ústavní stížnosti. V prvé řadě uvedený soud zdůvodnil, z jakého důvodu nakládání s částkou 307 553 Kč spadalo do výkonu činnosti exekutora z pověření soudu. V tomto bodě poukázal mj. na to, jakým způsobem se zmíněná částka dostala do stěžovatelovy dispozice, tedy v souvislosti se soudem nařízenou exekucí (na tom dle názoru Ústavního soudu nic nemění, že poškozený uhradil exekuovanou částku "dobrovolně"). Současně městský soud - s řádným odůvodněním - odmítl stěžovatelovo tvrzení, že nevěděl, zda je vůbec oprávněn se zmíněnou částkou 307 553 Kč disponovat (s tímto závěrem ostatně plně koresponduje stěžovatelova "ochota" částku vyplatit, ovšem až po "sražení" jím požadované odměny). Městský soud dále poukázal na to, že stěžovatel bezprávně zadržoval částku, která byla značná, a to jak v absolutním měřítku, tak v porovnání s jím požadovanou odměnou, a to po dlouhou dobu. Ústavní soud se musí zastavit u stěžovatelova tvrzení, že exekuční soud vyznačil doložku právní moci mj. na klíčových usneseních o (částečném) zastavení exekuce a o nákladech exekuce se zpožděním, a tedy že předmětnou částku nezadržoval nepřiměřeně dlouhou dobu. Jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, prvně uvedené usnesení s doložkou právní moci mu bylo doručeno 28. 6. 2006 a druhé pak dne 2. 3. 2007, přesto však daný přeplatek dále zadržoval ještě několik měsíců (a patrně by jej zadržoval dále, pokud by poškozený nepřistoupil na jeho podmínky). V tomto ohledu tak nemůže Ústavní soud městskému soudu nic vytknout.
Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že podal proti usnesení exekučnímu soudu o nákladech exekuce dovolání, a tedy že otázka výše nákladů exekuce nebyla dosud "uzavřena", již městský soud (a to v souvislosti s námitkou nenaplnění materiální stránky daného trestného činu, resp. zásady ultima ratio) upozornil na logický rozpor ve stěžovatelově obhajobě, když uvedl, že stěžovatel mohl, byl-li natolik přesvědčen o oprávněnosti jím uplatňovaného nároku, vrátit alespoň zbytek zadržované částky. Možno dodat, že stěžovatel jako osoba práva znalá, zvláště pak práva exekučního, si musel být vědom své povinnosti respektovat pravomocné rozhodnutí exekučního soudu o nákladech exekuce (ať již měl názor na jeho správnost jakýkoliv), rovněž tak si lze stěží představit, že by stěžovatel nevěděl, že jím podané "dovolání" Nejvyšší soud vůbec nemůže projednat (pro absenci funkční příslušnosti) a že tak nemůže učinit ani jiný soud, a tudíž se Ústavnímu soudu jeví tento stěžovatelův krok jako účelový, plně zapadající do kontextu jeho celkového postupu. Městský soud taktéž poukázal na to, že stěžovatel celou věc "dotáhl až do konce", kdy poškozenému vrátil jeho finanční prostředky snížené o požadovanou částku cca 30 000 Kč, a to způsobem implikujícím daňový únik. Následně zhodnotil předmětné jednání stěžovatele z hlediska jeho trestní odpovědnosti, přičemž Ústavní soud na daném závěru nejen že neshledal nic protiústavního, ale s jeho právními (i etickými) úvahami, včetně úvah o další možné trestněprávní kvalifikaci, se plně ztotožňuje. Otázkou, zda stěžovatel byl v postavení veřejného činitele, se zabýval taktéž dovolací soud. Tento soud (v principu) konstatoval, že i dispozici s výtěžkem exekuce nutno zahrnout pod výkon exekuční činnosti, při níž je stěžovatel coby soudní exekutor ve výsadním postavení. Závěrem Ústavní soud musí odmítnout argument, že stěžovatel nemůže být současně účastníkem soukromoprávního vztahu, resp. podnikatelem (jak postavení soudního exekutora charakterizoval Ústavní soud ve stěžovatelem zmíněných nálezech a stanovisku) a současně nositelem veřejné moci. Platí totiž právě opačná teze. Soudní exekutor je ve dvojím postavení - je sice podnikatelem, avšak rovněž osobou nadanou pravomocí ("provádět výkon exekučních titulů"), a proto při tzv. exekuční činnosti je i v pozici veřejného činitele. Pokud Ústavní soud poukazoval - nutno zdůraznit v jiných souvislostech - právě na prvně uvedené postavení soudního exekutora, nikterak tím nemínil zpochybnit či popřít jeho roli veřejného činitele.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá procesní vady, příp. vyslovuje nesouhlas s hodnocením důkazů, resp. důkazu znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu Praha ze dne 30. 8. 2007 tak, jak bylo ze strany obecných soudů provedeno. V tomto rámci stěžovatel především namítá tzv. nepoužitelnost zmíněného důkazu, protože byl pořízen "mimoprocesním způsobem", a v této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že "nezjistil žádné podstatné vady řízení". Jak ale Ústavní soud zjistil z trestního spisu, stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím danou námitku vůbec neuplatnil. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není další instancí v systému obecné justice, v principu mu nenáleží, aby sám, a to namísto obecných soudů - hodnotil provedený důkaz (zde pak z hlediska jejich zákonnosti), jak stěžovatel v podstatě požaduje. Nutno vzít sice v úvahu povinnost odvolacího soudu přihlédnout k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, mají-li vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání (§254 odst. 1 tr. ř.), současně ale platí, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (nikoliv zákonnosti), a tudíž jen v těchto mezích je oprávněn (a povinen) postup odvolacího soudu přezkoumávat; zásah tak připadá v úvahu za situace, kdy odvolací soud zásadním (svévolným) způsobem výše uvedenou povinnost poruší, zejména pak tím, že přehlédne vady nebo odmítne přihlédnout k vadám, které mají dopady v rovině ústavně zaručených základních práv či svobod. Nic takového však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
Jestliže stěžovatel namítal, že k přibrání znaleckého ústavu došlo ještě před zahájením úkonů trestního řízení, nelze mu přisvědčit. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení je datován dnem 15. 3. 2007, přičemž důvodem jeho provedení byla skutečnost (skutková okolnost), že stěžovatel neoprávněně zadržuje poškozenému finanční prostředky. Další záznam, který byl učiněn dne 30. 10. 2007, lze pokládat za (toliko) doplnění předchozího záznamu, neboť v něm uvedená skutková okolnost, tedy že stěžovatel podmiňoval vyplacení zadržovaných finančních prostředků zaplacením své odměny, navazovala na skutkovou okolnost výše zmíněnou (tedy nucení poškozeného k dohodě a vyplacení snížené částky). Možno doplnit, že stěžovatel, jak lze vyvodit z ústavní stížnosti, zřejmě přehlíží, že úkony trestního řízení se nezahajují pro skutek, ale pro skutkové okolnosti, (pouze) nasvědčující spáchání trestního činu.
Pakliže stěžovatel poukazuje na to, že u přibrání znalce, resp. u podání znaleckého posudku nešlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 3 a 4 tr. ř., nutno vzít v úvahu ustanovení §158 odst. 3 písm. b) tr. ř., které opravňuje policejní orgán vyžadovat znalecké posudky, je-li to pro posouzení věci třeba. Naplnění dané podmínky stěžovatel sice v ústavní stížnosti zpochybňuje, ovšem s ohledem na to, že otázka autenticity zvukové nahrávky a ostatně i otázka jejího samotného obsahu (vzhledem k patrně malé srozumitelnosti) mohla být podstatnou již z hlediska samotného zahájení trestního stíhání, neboť šlo - vedle výpovědi poškozeného - o klíčový důkaz, nelze konstatovat, že by policejní orgán zjevně vybočil ze zákonných mezí. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítá, že byl daným postupem zkrácen na svých právech zakotvených v §105 odst. 3 tr. ř., tak tomu ale není. Stěžovatel své námitky ve smyslu citovaného ustanovení mohl uplatnit kdykoliv v dalším průběhu trestního řízení, jak ostatně již konstatoval Nejvyšší soud, přičemž o nedůvodnosti tohoto bodu ústavní stížnosti svědčí i to, že stěžovatel žádné výhrady proti znaleckému posudku v řízení před obecnými soudy nevznesl, tedy až na tu, že účelově obsahuje přepis jen části rozhovoru. Ani zde není možno stěžovatelovu námitku považovat za důvodnou, neboť i kdyby tomu tak bylo (o čemž má Ústavní soud pochybnosti), stěžovatel na svých právech nijak zkrácen nebyl, protože celá nahrávka byla součástí trestního spisu a také byla přehrána při hlavním líčení. Stěžovatel rovněž namítl, že "v počátku" úkony trestního řízení prováděl (místně) nepříslušný policejní orgán. Nehledě na to, že tato příslušnost není zákonem a ani jiným právním předpisem stanovena, sám stěžovatel uznává, že vlastní vyšetřování prováděl policejní orgán k tomu příslušný. Naopak v ústavní stížnosti už není objasněno, co mělo bránit policejnímu orgánu, u něhož zřejmě poškozený podal trestní oznámení, provést tzv. prověřování tohoto oznámení, a ani to, jaké by tato možná vada měla mít dopady do jeho ústavně zaručených základních práv či svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž brojí proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a to z toho důvodu, že v popisu skutku nebylo obsaženo nic, co by svědčilo o spáchání trestného činu braní úplatku, resp. že v něm nebyla vyjádřena subjektivní stránka daného trestného činu. Nutno v prvé řadě konstatovat, že stěžovatel měl možnost se proti usnesení o zahájení trestního stíhání bránit stížností a kromě toho navíc mohl tuto námitku uplatnit v průběhu soudního řízení, což se nestalo. Není ani zřejmé, v jakém ohledu měl pochybit odvolací soud, pokud těmto údajným vadám nevěnoval pozornost. Stěžovatel pro trestný čin přijímání úplatku nebyl (pravomocně) odsouzen, kdy rozsudek obvodního soudu, kterým byl stěžovatel uznán vinným daným trestným činem, městský soud "bez náhrady" zrušil. Možno na doplnění podotknout, že stěžovatelem zmiňované nálezy Ústavního soudu byly vysloveny v jiné procesní situaci (ústavní stížnost směřovala proti vazebním rozhodnutím a potažmo sdělení obvinění). Tvrdí-li stěžovatel zjevnou "účelovost" dané právní kvalifikace v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě, nelze této námitce přisvědčit, a to již vzhledem k samotnému průběhu řízení, kdy ji jako správnou shledal i soud prvního stupně. Pokud stěžovatel tímto způsobem naznačuje, že jeho věc byla "zmanipulována" (a to postupně policejním orgánem, státním zástupcem a soudem prvního stupně), lze si položit otázku důvodu (smyslu) této manipulace (a její "reálnosti" vůbec), přičemž ústavní stížnost odpověď na tuto otázku vůbec nedává; eventualita, že by se Ústavnímu soudu samotnému daná kvalifikace jevila jako "nepříliš správná", je v tomto ohledu irelevantní. Pokud za této situace vydal trestní příkaz samosoudce, došlo v daném řízení sice k procesnímu pochybení, z ústavní stížnosti však není patrno, jaký mělo vliv na stěžovatelova práva, a není to zřejmé ani Ústavnímu soudu, vezme-li v úvahu, že stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odpor, a tudíž došlo k jeho zrušení. Protože Ústavní soud neshledal opodstatněnou námitku porušení práva na zákonného soudce, nezabýval se ani otázkou ústavnosti ustanovení §265a odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť by to v posuzované věci nemělo žádný význam. Jde-li o stěžovatelovu námitku obsaženou v závěru ústavní stížnosti, tj. že neměl v úmyslu získat neoprávněný prospěch, Ústavní soud odkazuje na závěry odvolacího a dovolacího soudu i závěry své, jak jsou uvedeny výše, a dodává, že pokud se věcně zabýval otázkou "oprávněnosti" nároku, který stěžovatel výše popsaným způsobem "uplatňoval", činil tak jen formou obiter dictum, kdy předtím správně uvedl, že (správnost) rozhodnutí soudu o nákladech exekuce není oprávněn přezkoumávat.
Stěžovatel také zmiňuje, že mu další průběh exekučního řízení v tomto směru "dal za pravdu". Tato námitka není relevantní. Jedná se totiž o nové skutečnosti, které nebyly soudu známy a které by tak mohly být důvodem pro povolení obnovy řízení. Jak je patrno z trestního spisu, stěžovatel zmíněný návrh podal, vyhověno mu však nebylo, přičemž proti příslušným rozhodnutím může stěžovatel podat (samostatnou) ústavní stížnost. Poukazuje-li stěžovatel na absenci adhezního výroku, již Nejvyšší soud konstatoval, že tato námitka nebyla v odvolacím řízení vznesena a ani nebyla stěžovatelem řádně uplatněna v dovolání. Stěžovatel v tomto ohledu řádně nevyčerpal daný procesní prostředek, kterým eventuálně mohl chránit svá práva, a tak Ústavní soud tuto námitku odmítl jako nepřípustnou. K tomu možno doplnit, že absence daného výroku nemá žádné dopady na ostatní výroky obsažené v rozsudku městského soudu (tj. o vině a trestu), přičemž dané pochybení by se mohlo dotýkat právní pozice poškozeného, jemuž mohl být, avšak nebyl přiznán nárok na náhradu škody (a to asi jen teoreticky, neboť jak plyne z rozsudku soudu prvního stupně, stěžovatel neoprávněně získanou částku poškozenému vrátil).
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu