ECLI:CZ:US:2012:3.US.2125.12.1
sp. zn. III. ÚS 2125/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem 671 77 Branišovice 101, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2012 č. j. 28 Cdo 2806/2011-153, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2011 č. j. 15 Co 538/2010-125 ve znění opravného usnesení ze dne 3. června 2011, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. září 2010 č. j. 10 C 287/2007-88, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadá usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku ad I rozsudku odvolacího soudu a proti těm výrokům odvolacího soudu a soudu prvního stupně, kterými nebylo vyhověno jejímu žalobnímu návrhu. Podle názoru stěžovatelky jimi byla porušena základní práva a svobody podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka polemizuje s právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho usnesení. K podstatě sporu vedeného stěžovatelkou proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 179 329,- Kč s příslušenstvím, požadovaných z titulu odpovědnosti státu za výkon veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., uvádí, že v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 K 217/98 byly již žalovanou konstatovány průtahy, tedy nesprávný úřední postup státního orgánu podle ustanovení §13 citovaného zákona. Průtahy trvaly po dobu deseti let, v nichž probíhalo konkursní řízení (1997 - 2007). V důsledku údajně nedostatečné dohledové funkce konkursního soudu ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 328/1991 Sb. byla stěžovatelce způsobena škoda. Stát údajně neplnil svoji povinnost také tím, že nezabránil povinné osobě - ZD Staré Místo (dále jen "úpadkyně"), aby "zmařila vypořádání nároků oprávněných osob dle transformačního zákona", neboť povinná osoba svůj majetek neoprávněně převáděla na další právnické osoby, které si k tomuto účelu sama zakládala.
Stěžovatelka poukazuje na údajně nejednotnou judikaturu soudů týkající se charakteru majetkových podílů z transformace družstev, a na údajně nesprávnou aplikaci zákona při posuzování otázky nesprávného úředního postupu podle zákona č. 328/1991 Sb. Podle názoru stěžovatelky nebylo možné do majetkové podstaty úpadkyně zahrnout veškerý majetek, tedy i nároky oprávněných osob podle transformačního zákona. V průběhu konkursního řízení byla stěžovatelka údajně zbavena svých vlastnických práv, neboť i když svůj nevypořádaný majetkový podíl do konkursního řízení přihlásila jako pohledávku, nemohla již být po jeho skončení uspokojena v plné výši, ale jen její poměrnou částí.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 9. 2010 č. j. 10 C 287/2007-88 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 20 000,- Kč (výrok I), ohledně částky 159 329,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Stěžovatelka se předmětnou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit na náhradu nemajetkové újmy částku 100 000,- Kč a na náhradu škody částku 79 329,- Kč s příslušenstvím. Tato škoda jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem v konkursním řízení sp. zn. 35 K 217/98 zahájeném v roce 1998 resp. usnesením soudu o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně v roce 1999.
Nevypořádaný majetkový podíl stěžovatelky v družstvu činil 79 498,- Kč, ten však mohla čerpat nejdříve v roce 1999, přičemž z této částky jí bylo vyplaceno 4 111,- Kč a 2 561,- Kč. Žalovaná poté, co stěžovatelka u ní uplatnila předmětný nárok, konstatovala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, požadavek na náhradu škody shledala nedůvodným.
Podle zjištění nalézacího soudu, největší majetkové přesuny v družstvu nastaly v roce 1993 - 94 v důsledku restitučních a transformačních zákonů, přičemž úpadkyně po vydání majetku hospodařícím restituentům v roce 1996 již žádnou zemědělskou činnost neprovozovala.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pouhé konstatování porušení práva není dostačující a při současné aplikaci konstantní judikatury Městského soudu v Praze stěžovatelce přiznal jako přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy částku 20 000,- Kč.
V případě uplatněné náhrady škody dospěl soud prvního stupně k závěru, že neexistuje příčinná souvislost mezi jejím údajným vznikem a zjištěným nesprávným úředním postupem, neboť stěžovatelce bylo známo již v roce 1997, že úpadkyně je předlužena a nesprávný úřední postup tak lze vztáhnout až k zahájení konkursního řízení. Samotné konkursní řízení nemohlo být příčinou zmenšení majetku stěžovatelky resp. nenaplnění předpokladu o jeho zvětšení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2011 č. j. 15 Co 538/2010-125 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil, v zamítavém výroku ve věci samé ho změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 80 000,- Kč (výrok I). Tímto rozhodnutím tak zcela vyhověl žalobnímu návrhu stěžovatelky ohledně výše náhrady imateriální újmy.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 4. 2012 č. j. 28 Cdo 2806/2011-153 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, přičemž s odkazem na svoji ustálenou judikaturu konstatoval, že rozšiřovat odpovědnosti státu, reprezentovaného konkursním soudem, za průběh a výsledek konkursního řízení nelze, neboť taková odpovědnost, s některými jím specifikovanými výjimkami ve smyslu §12 zákona č. 328/1991 Sb., jednoznačně spočívá na správci konkursní podstaty.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti trvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoli tedy jen "běžné" zákonnosti, a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Může tak činit jen tehdy, pokud současně shledá porušení některého základního práva nebo svobody. Jedním z předpokladů zásahu Ústavního soudu je pak svévole při aplikaci právní normy (např. nerespektování kogentní normy) anebo taková její interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
V případě napadených rozhodnutí Ústavní soud taková extrémní pochybení, která by odůvodňovala jeho zásah, neshledal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy řádně zjistily skutkový stav projednávané věci, na skutková zjištění aplikovaly právní normu způsobem, kterému nelze vytknout svévoli. Soud prvního stupně a zejména pak odvolací soud se pro účely přiměřeného zadostiučinění zabývaly jednotlivými hodnotícími kritérii předvídanými v ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), které promítly do svých závěrů. Toto rozhodnutí se opírá o judikaturu ESLP a je logicky a srozumitelně odůvodněno. Po změně části zamítavého výroku odvolacím soudem bylo návrhu stěžovatelky zcela vyhověno, takže v tomto smyslu žádné porušení základního práva nebo svobody stěžovatelky konstatováno být nemůže.
Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky týkající se nevyhovění žalobě stěžovatelky v té její části, kterou se domáhala náhrady škody ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Tato škoda měla stěžovatelce vzniknout v důsledku dosud nezaplaceného transformačního majetkového podílu úpadkyně, sníženého o výplatu částky 6 672,- Kč z konkursu a navýšenou o 15 % ročně do roku 2007, kdy jí měl být majetkový podíl vyplacen, na celkovou částku 79 329,- Kč. Vznik škody stěžovatelka odvíjí jak od údajně nedostatečné dohledové činnosti soudu nad správcem konkursní podstaty úpadkyně (ještě ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 328/1991 Sb.), ale dovozuje ji rovněž z nečinnosti státu, který včas a účinně úpadkyni nezamezil v zakládání právnických osob, na které byl údajně neoprávněně převáděn majetek úpadkyně.
Lze konstatovat, že obecné soudy při svém posouzení vycházely z ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž podle odstavce 2 citovaného ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž nesprávným úředním postupem byla způsobena škoda. Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. tedy zakládá odpovědnost státu za současného splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Všechny tyto předpoklady musí být splněny současně (viz usnesení ze dne 1. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 65/05, ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3187/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy se v projednávané věci zabývaly posouzením otázky, zda a do jaké míry mohlo dojít ke vzniku tvrzené škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Jak zdůraznil dovolací soud, neschopnost úpadkyně dostát svým finančním závazkům byla zřejmá již před podáním návrhu na prohlášení konkursu. Dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí také s odkazem na svoji platnou judikaturu v této otázce zdůraznil, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup by bylo možné dovodit v projednávané věci jen v souvislosti s výkonem dohlížecí funkce soudu nad správcem konkursní podstaty (ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 328/1991 Sb.). V jakých případech lze dospět k závěru o naplnění tohoto předpokladu odpovědnosti státu, dovolací soud ilustroval na dílčích činnostech konkursního soudu.
Jestliže i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu obecně platí, že za nesprávný výkon funkce správce konkursní podstaty odpovídá tento správce samostatně, nelze ani v této věci příčinnou souvislost mezi vznikem škody a činností konkursního soudu dovodit.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva a svobody. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu