ECLI:CZ:US:2012:3.US.2172.12.1
sp. zn. III. ÚS 2172/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. K., zastoupené JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010 č. j. 19 Co 356/2007-158 a Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012 č. j. 26 Cdo 2200/2011-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady legitimního očekávání, jakož i z důvodu "zneužití vlastnictví v rozporu se zákonem a k její újmě", zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 46 C 224/2004 se podává, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 11. 2010 č. j. 19 Co 356/2007-158 změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2007 č. j. 46 C 224/2004-101 tak, že stěžovatelce (žalované) uložil povinnost vyklidit ve výroku specifikovaný byt ve vlastnictví Sdružení nájemníků domu Brno, Z. (žalobce), a to do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování. Rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka užívá vyklizovaný byt bez právního důvodu, a to od okamžiku uplynutí sjednané doby nájmu mezi ní a právním předchůdcem žalobce (Statutárním městem Brno), od nějž v době trvání nájmu žalobce nabyl dům s předmětným bytem v rámci privatizace bytového fondu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 3. 2012 č. j. 26 Cdo 2200/2011-140 stěžovatelčino dovolání zamítl. Konstatoval, že pro posouzení, zda stěžovatelce svědčí nájemní právo, nemohou být právně významné okolnosti nabytí domu žalobcem, hospodaření s ním ani skladba nájemců, protože neměly nepříznivý dopad na existenci jejího nájemního vztahu. Z hlediska stěžovatelkou dovolávaného ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku nemají význam okolnosti, že byla nájemkyní bytu po dobu pěti let, neměla dluh na nájemném, stala se členkou žalobce a poskytla vedle zápisného nezanedbatelné finanční prostředky. Stěžovatelka musela vědět, že uplynutím doby nájmu skončí její členství u žalobce, a proto jí zatěžovalo riziko, zda se předpoklad převedení bytu žalobcem do jejího vlastnictví naplní před skončením tohoto nájemního poměru.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že jí vzniklo legitimní očekávání na převod bytu do jejího vlastnictví, neboť v inkriminovanou dobu jí svědčilo právo nájmu, stala se členkou žalobce založeného za účelem privatizace domu a zaplatila alikvotní část jeho kupní ceny. Žalobce měl dle jejího názoru povinnost převést byty na oprávněné nájemce, a tato povinnost plynula z jeho stanov i ze zákona, a byla podmínkou privatizace; namísto toho jí však upřel právo na obnovení nájmu, a s dotčeným domem podniká. Vzhledem k tomu, že žalobce dům nabyl za zlomek tržní ceny, šlo o nezákonnou veřejnou podporu v rozporu s právem tuzemským i právem Evropské unie.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo (na tzv. spravedlivý proces) jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, byly jí k dispozici opravné prostředky, které opakovaně i využila, a nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Jelikož stěžovatelce nepříznivý výsledek sporu (o vyklizení bytu) byl založen primárně na posouzení důsledků toho, že její nájemní poměr byl původně založen jako poměr na dobu určitou (která uplynula, a jejímž uplynutím skončil), jde v takto vymezené rovině ústavněprávního přezkumu o posouzení, zda názor, že k obnovení tohoto vztahu opodstatněně nedošlo, jemuž stěžovatelka s odkazem na obsah nájemní smlouvy oponuje, je akceptovatelný či nikoli.
Protože právo nájmu není pod ochranou ústavněprávních norem, může být důvodem zásahu Ústavního soudu nikoli pouhé zjištění, že by obstál i závěr jiný, než ke kterému dospěly v řízení obecné soudy, nýbrž (viz kritéria spravedlivého procesu výše) až spolehlivý úsudek, že ten, který byl fakticky uplatněn, je výrazem skutkového nebo interpretačního excesu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Oproti stěžovatelce je však Ústavní soud mínění, že tyto přísné podmínky v její věci splněny nejsou, v důsledku čehož před ním obstojí i ten rozhodný důsledek, že žalobní nárok na vyklizení předmětného bytu právní základ má; a je zde významné, že obecné soudy neopomenuly se zabývat rovněž protisměrně působícím argumentem dobrých mravů ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., resp. že názor, že jej ve prospěch stěžovatelčiny obrany (na téma "obnovení", resp. další trvání nájmu) užít nelze, smysluplně odůvodnily (nerozhodno, že by Ústavní soud byl spíše nakloněn řešení opačnému).
K rovněž stěžovatelkou dovolávanému principu tzv. legitimního očekávání - který je v ústavněprávní rovině ochrany majetku především ve hře (viz čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) - Ústavní soud opakovaně judikoval (v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva), že jde o pojetí zvláštního očekávání jako majetkového nároku, který byl již individualizován individuálním právním aktem anebo je individualizovatelný přímo na základě právní úpravy [srov. nález ze dne 8. března 2006 sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (N 50/40 SbNU 443, 154/2006 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.), odst. 54]; zajišťuje tedy ochranu majetku, který nebyl zatím do vlastnictví nabyt, ale je zde důvodné a právně založitelné reálné očekávání jeho nabytí. Oproti tomu nezaručuje právo na jeho získání a nelze se ani spravedlivě dožadovat ochrany u majetku, který není ve vlastnictví navrhovatele, jestliže navrhovatel nedisponuje ani legitimním očekáváním jeho nabytí [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2005/09 ze dne 26. 4. 2012, odst. 25].
Odvolací i dovolací soud dospěly k závěru, že legitimní očekávání stěžovatelky na nabytí bytu do vlastnictví (a tím i konstituování dalšího právního důvodu bydlení jako nově nastalé překážky pro jeho vyklizení) nevzniklo, resp. že závazek žalobce převést byt na stěžovatelku nebyl založen zákonem, smluvně ani stanovami žalobce, a tudíž potřebný podklad pro její legitimní očekávání dán nebyl. Jmenovitě odvolací soud tento závěr podrobně odůvodnil, a není dostatečně spolehlivý a silný důvod, aby jej Ústavní soud efektivně zpochybnil. Za určující jest mít pak okolnost, že stěžovatelce nepříznivé posouzení legitimního očekávání na převod bytu do jejího vlastnictví má svůj specifický základ v jejím zvláštním postavení jakožto nositelky toliko práva nájmu sjednaného na dobu určitou (a to i kdyby mělo dojít k jeho "obnovení", resp. "obnovování"). Těmito znaky se přitom věc stěžovatelky odlišuje od věcí posuzovaných Ústavním soudem v nálezech sp. zn. I. ÚS 676/07 ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 123/08 ze dne 12. 8. 2010, jakož i sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011, v nichž existence legitimního očekávání naopak doložena byla.
Patří se dodat, že tím není nikterak dotčeno vypořádání důsledků peněžního vnosu stěžovatelky do majetku žalobce; zde je relevantní, že ani ten povinnost žalobce k převodu bytu do vlastnictví stěžovatelky a její legitimní očekávání takového nabytí bez dalšího nezakládá.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva či vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu