ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2200.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2200/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Sdružení nájemníků domu Brno, Zahradnická 287/12 , se sídlem Brno-střed – Staré Brno, Zahradnická 12, IČ: 26606097, zastoupeného JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem Brno, Třída kapitána Jaroše 13, proti žalované B. K. , zastoupené JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 224/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 19 Co 356/2007-158, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Bulinského, advokáta se sídlem Brno, Třída kapitána Jaroše 13, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 46 C 224/2004-101, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt č. 1, druhé kategorie, o velikosti 2+1, situovaný v 1. podlaží domu na ulici Zahradnická 12 v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že statutární město Brno jako pronajímatel a tehdejší vlastník předmětného domu a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli ve dnech 7. července 1999 a 14. srpna 2000 smlouvy o nájmu předmětného bytu, a to vždy na dobu určitou od 7. července 1999 do 31. července 2000 (smlouva ze dne 7. července 1999) a od 1. srpna 2000 do 31. července 2002 (smlouva ze dne 14. srpna 2000), že následně dne 15. července 2002 uzavřeli další smlouvu o nájmu bytu (dále jen „Nájemní smlouva“, resp. „Smlouva“) na dobu určitou od 1. srpna 2001 (správně zřejmě od 1. srpna 2002) do 31. července 2004 a že v čl. V. bodu 1. Smlouvy se dohodli, že „v případě řádného plnění povinností nájemce vyplývajících z této smlouvy bude po uplynutí lhůty, na kterou byl nájem sjednán, nájemní smlouva obnovena za týchž podmínek“. Dále zjistil, že v srpnu 2002 nabídlo statutární město Brno předmětný dům k odkoupení žalované (a nájemcům dalších v něm situovaných bytů), že za účelem privatizace domu bylo následně založeno sdružení žalobce (dále též jen „sdružení“), že na základě přihlášky ze dne 9. září 2002 a po zaplacení „zápisného“ v částce 10.000,- Kč se žalovaná stala členkou sdružení, že uhradila členský vklad (podíl) ve sdružení a složila na účet Ing. J. K. (předsedy občanského sdružení) dne 22. května 2003 částku 58.000,- Kč a dne 26. května 2003 dalších 90.000,- Kč a že sdružení je na základě kupní smlouvy ze dne 4. července 2003 současným vlastníkem předmětného domu. Vzal rovněž za prokázáno, že k 30. červnu 2004 neměla žalovaná žádný dluh na nájemném z bytu, že dopisem ze dne 1. července 2004 požádala žalobce o uzavření další smlouvy o nájmu předmětného bytu, že vztahy mezi účastníky řízení byly v té době napjaté a sdružení s ní proto další nájemní smlouvu neuzavřelo a že členství ve sdružení zaniká mimo jiné „skončením nájemního vztahu“ (čl. III. bod 5. písm. e/ stanov Sdružení nájemníků domu Brno, Zahradnická 12). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že nájemní poměr žalované k předmětnému bytu skončil uplynutím sjednané doby nájmu a že od té doby (od 1. srpna 2004) užívá byt bez právního důvodu. Dále rovněž dovodil, že ačkoliv by za této situace připadalo v úvahu vyklizení bytu (podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni ukončení nájemního poměru – dále jen „obč. zák. před novelou“), nelze vlastnickému právu žalobce poskytnout ochranu, neboť jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti konstatoval, že žalovaná jako členka sdružení vynaložila nemalé finanční prostředky, které žalobce využil k zakoupení předmětného domu, a že „kdyby žalovaná do procesu privatizace ( domu ) nebyla přizvána, nemovitost by žalobci prodána nebyla, neboť by nebyly splněny podmínky privatizace, z které je žalovaná postupem žalobce prakticky vyloučena“ . Z tohoto důvodu žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. července 2008, č. j. 19 Co 356/2007-118, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku; rozsudek změnil také v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 25. května 2010, č. j. 26 Cdo 1893/2009-142, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vyšel z ničím nezpochybněného právního názoru, že v daném případě jde – po uplynutí sjednané doby nájmu (od 1. srpna 2004) – o užívání bytu bez právního důvodu, že zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) nepřichází v úvahu (neboť žalovaná si musela být vědoma toho, že šlo o nájemní poměr na dobu určitou, jehož uplynutím zaniklo i její členství ve sdružení) a že – vzhledem k době trvání nájemního poměru a s přihlédnutím k tomu, že žalovaná neměla žádný dluh na nájemném a úhradách za služby poskytované s užíváním bytu a žalobci poskytla pro účely privatizace předmětného bytu nemalé finanční prostředky – by vyklizení bytu bez vázanosti na bytovou náhradu bylo v rozporu s dobrými mravy.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 19 Co 356/2007-158, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; současně uvedený rozsudek změnil v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž právní názor, že nájemní poměr sjednaný na dobu určitou skončil uplynutím sjednané doby (dne 31. července 2004), neboť – z důvodů uvedených v odůvodnění rozsudku – se neobnovil podle ujednání obsaženého v čl. V. bodu 1. Nájemní smlouvy a ani ze zákona (podle §676 odst. 2 obč. zák. před novelou). Dále dovodil, že důvody uváděné žalovanou nejsou dostatečné pro zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Poté uzavřel, že její vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu by však bylo – při vázanosti právním názorem dovolacího soudu – v rozporu s dobrými mravy. S přihlédnutím k uvedenému žalobě vyhověl a vyklizovací povinnost žalované podmínil – z důvodů uvedených v rozsudku – zajištěním náhradního ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; současně dodala, že odvolací soud učinil rovněž neúplná skutková zjištění. V dovolání především namítla, že dovolací soud (a v závislosti na něm i soud odvolací) zásadním způsobem zúžil podstatu celé kauzy a opomněl aspekty, které jsou daleko podstatnější pro spravedlivé rozhodnutí věci, jestliže konstatoval, že „nezpochybňovala zánik nájemního vztahu“ ; v této souvislosti dodala, že „nájemní vztah, potažmo právo bydlení, trvá“ , a soudům vytkla, že nerozlišily pojmy „nájemní vztah“ a „právo bydlení“ . Dále uvedla, že žalobci, který dům získal zvýhodněným způsobem za dumpingovou cenu, avšak v rozporu s tím s ním podniká, byla přesto poskytnuta ochrana tím, že všechny soudy ignorovaly zákon č. 59/2000 Sb., který byl novelizován zákonem č. 215/2004 Sb., a dále „normy EU transformované i do právního řádu ČR“. Podnikání s předmětným domem vyplývá i z toho, že v postupu žalobce nelze spatřovat pouhé opravy domu, byla-li uskutečněna jeho zásadní přestavba spočívající v rozšíření domu o další čtyři byty k pronájmu či k prodeji. V této souvislosti zdůraznila také morální aspekt a uvedla, že se v dobré víře a zcela legálně zúčastnila privatizace předmětného domu tím, že zaplatila částku 160.000,- Kč jako podíl na kupní ceně domu, byla označena za řádného nájemce, který má příslib získat byt do vlastnictví, a žalobce jí svým postupem uvedené právo upřel. Namítla rovněž, že pokud by ji žalobce k privatizaci nepřizval a nenabídl jí členství, nemohl by mu být dům prodán. Poté se vyjádřila k sociálnímu a věkovému složení nájemců bytů v domě a zdůraznila, že privatizace se zúčastnilo – včetně jí samotné – pouze sedm z devíti nájemců, tři z nich jsou osoby staré, které chtějí v domě dožít, a další tři se stali členy vedení; tento stav jím pak umožňuje „nekontrolovatelně profitovat na majetku sdružení“. V této souvislosti zmínila hodnocení způsobu privatizace bytového fondu v České republice orgány Evropské unie, které tuto privatizaci pokládaly za diskriminující ve vztahu k fyzickým osobám. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek, zdůraznil, že nájemní vztah žalované zanikl uplynutím doby, na níž byl sjednán, a navrhl, aby její dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. K opožděně podanému doplňku dovolání datovanému dnem 4. října 2011 dovolací soud nepřihlížel (§240 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Dovolací soud nepřehlédl, že v tomto případě dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – brojí proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení (dále jen „vyklizovací výrok“); proti výroku vztahujícímu se k otázce bytové náhrady její dovolací námitky nesměřují. Za této situace byl dovolací soud oprávněn přezkoumat pouze správnost vyklizovacího výroku. Vzhledem k tomu – stejně jako ve zrušujícím rozsudku – zdůrazňuje, že v soudní praxi není pochyb o tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007). Uvedené platí i ve vztahu k výroku o bytové náhradě, je-li nesprávný vyklizovací výrok, který je dovolací soud oprávněn – jako v posuzovaném případě – přezkoumat.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka uplatnila rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přitom „podstatnou“ se rozumí ta část skutkových zjištění, která jsou právně významná pro právní posouzení konkrétní věci.
Pro posouzení, zda dovolatelce svědčí nájemní právo k předmětnému bytu či zda jde o užívání bytu bez právního důvodu, nemohou být právně významné okolnosti, za nichž žalobce získal předmětný dům, ani okolnosti vztahující se k hospodaření s ním či věková a sociální skladba nájemců, kteří se zúčastnili privatizace. Uvedené okolnosti, a to ani způsob, jakým žalobce nabyl předmětný dům do vlastnictví (otázka privatizace domu včetně zvolené varianty jejího provedení) a jak s ním nakládá (otázka stavebních úprav domu), totiž neměly žádný nepříznivý dopad na nájemní právo dovolatelky k předmětnému bytu; dovolatelka nebyla v jeho realizaci nijak omezována, což ostatně v řízení ani netvrdila. Tyto okolnosti se tedy nemohly nepříznivě dotknout jejího nájemního vztahu a tím spíše nemohou ovlivnit situaci, kdy jí již nesvědčí k bytu žádný užívací titul. I kdyby tedy soudy uvedené okolnosti zjišťovaly, nemohlo by to mít žádný dopad na posouzení otázek nájemního práva dovolatelky k bytu či na užívání bytu bez právního důvodu. Z tohoto pohledu tak nemůže jít o podstatná skutková zjištění ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. a nelze tedy odvolacímu soudu – prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. – úspěšně vytýkat, že uvedené okolnosti nezjišťoval a že jeho skutková zjištění jsou tedy neúplná, jak uvedla dovolatelka. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věc. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud pokládá za správný právní názor, že nájemní poměr sjednaný v daném případě na dobu určitou skončil uplynutím sjednané doby (dne 31. července 2004), neboť – z důvodů uvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na něž dovolací soud pro stručnost odkazuje – se neobnovil podle ujednání obsaženého v čl. V. bodu 1. Nájemní smlouvy a ani ze zákona (podle §676 odst. 2 obč. zák. před novelou). Přitom v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že po uplynutí sjednané doby nájmu a tudíž po skončení nájemního poměru na dobu určitou jde o užívání bytu bez právního důvodu; v takovém případě pak nelze uvažovat ani o tzv. právu na bydlení (ve smyslu §712a obč. zák.), jak se o to pokouší dovolatelka (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/).
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady.
Dovolací soud se i v tomto případě ztotožňuje s názorem, že pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nemají z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. žádný právní význam okolnosti, že dovolatelka byla nájemkyní bytu od roku 1999, že neměla žádný dluh na platbách souvisejících s užíváním bytu, že se stala členkou sdružení, že mu poskytla vedle zápisného a členského vkladu další nezanedbatelné finanční prostředky a že vzhledem k tomu mohla nabýt přesvědčení, že se stane vlastnicí předmětného bytu. Je tomu tak proto, že uvedené okolnosti nemohou nic změnit na tom, že dovolatelce nájemní poměr k bytu již nesvědčí. Přitom musela vědět, že šlo o nájemní poměr na dobu určitou, jehož skončením jí zanikne rovněž členství ve sdružení. Vstoupila-li přes to do sdružení a s vidinou získání bytu do vlastnictví mu poskytla finanční prostředky, lze se ztotožnit s názorem, že šlo pouze a jen o její riziko, zda se uvedený předpoklad (převedení bytu do vlastnictví) naplní před skončením nájemního poměru k bytu a členství ve sdružení. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která nebyly v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. března 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu