ECLI:CZ:US:2012:3.US.283.12.2
sp. zn. III. ÚS 283/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky G. M. G., zastoupené JUDr. Mario Hartmannem, advokátem v Kozmicích, Pod Lipami 324/13, proti rozhodnutí Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky ze dne 25. listopadu 2011 o přemístění stěžovatelky do Věznice Světlá nad Sázavou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 1. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky (dále jen "VS ČR"), na jehož základě byla (trvale) přemístěna do Věznice Světlá nad Sázavou. Dále se domáhala toho, aby Ústavní soud vyslovil, že zásahem Generálního ředitelství VS ČR došlo k porušení jejích základních práv, a aby Generálnímu ředitelství VS ČR zakázal, jde-li o její trvalé přemístění do jiné věznice, v tomto porušování pokračovat, a také aby rozhodl, že se stěžovatelka přemisťuje do Vazební věznice Ostrava.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. uvádí, že o rozhodnutí o přemístění byla informována dne 30. 11. 2011, přemístěna byla dne 1. 12. 2011, a to z bezpečnostních důvodů. Tyto důvody stěžovatelka zpochybňuje a dále tvrdí, že přemístění bylo provedeno v rozporu s §10 odst. 2 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, v důsledku čehož došlo k průtahům v soudním řízení o její žádosti o přeřazení do věznice s dozorem. Vzniklými průtahy měla být stěžovatelce způsobena újma, kromě toho přemístěním konkrétně do Věznice Světlá nad Sázavou jí prý vznikla rovněž vážná újma na psychickém zdraví, neboť situace v této věznici je pro ni ještě nebezpečnější. Generální ředitelství VS ČR ji mělo zkrátit na jejích subjektivních právech, neboť napadené rozhodnutí je vadné, resp. nezákonné, a to pro rozpor s výše citovaným ustanovením, protože VS ČR bylo známo, že je vedeno řízení o jejím přeřazení do věznice s dozorem. V důsledku toho došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadené rozhodnutí nebylo odůvodněno řádně, neboť bezpečnostní důvody nejsou důvodem vyčerpávajícím. Navíc bylo odůvodněno jen ústně, v písemné podobě je VS ČR totiž odmítá vydat. Dále stěžovatelka poukazuje na ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež měla být také (patrně) porušena, a tvrdí, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím konečným a že se proto musí obrátit na Ústavní soud.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Generálního ředitelství VS ČR k ústavní stížnosti. Ze sdělení ředitele Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava vyplynulo, že dne 21. 11. 2011 bylo zpracováno stanovisko k přemístění stěžovatelky ze závažných bezpečnostních důvodů, konkrétně proto, že hrozilo napadení stěžovatelky, neboť v prostorách věznice mělo proběhnout dne 29. 11. 2011 soudní jednání o žalobě podané stěžovatelkou proti ostatním odsouzeným. Přemístění pak schválilo Generální ředitelství VS ČR dne 25. 11. 2011 s tím, že k němu dojde po skončení soudního jednání. Dále v něm byla zaslána pouze kopie formuláře k přemístění, a to z důvodu, že originál byl zaslán Nejvyššímu správnímu soudu v Brně k probíhajícímu řízení vedenému pod sp. zn. 5 As 102/2012 ve věci stěžovatelčiny žaloby proti rozhodnutí ředitele Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava ze dne 29. 11. 2011 "vydat podnět k přemístění stěžovatelky do Věznice Světlá nad Sázavou". Závěrem se v tomto vyjádření uvádí, že stěžovatelka byla dne 14. 2. 2012 rozhodnutím Městského soudu v Brně podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud zaslal stěžovatelce vyjádření k případné replice. V ní stěžovatelka uvedla, že trvá na tom, že k přemístění nebyl natolik závažný důvod, aby bylo mařeno řízení o její přeřazení do věznice s mírnějším režimem.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1749/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), a to v souvislosti s ústavní stížností směřující proti rozhodnutí Generálního ředitelství VS ČR, kterým nebylo vyhověno žádosti odsouzeného o přemístění do jiné věznice, mj. uvedl, že "právní řád nekonstituuje právní nárok na umístění do odsouzeným požadované věznice v rámci soudem určeného typu a není zakotveno ani žádné řízení, které by umožňovalo přezkoumat postup a rozhodnutí orgánů [VS ČR] v tomto ohledu. Není ani zakotvena povinnost Generálního ředitelství [VS ČR] sdělit, jakým způsobem byla vyhodnocena kritéria pro umístění odsouzeného, např. při sdělování rozhodnutí o umístění do konkrétní věznice podle §7 odst. 2 vyhlášky č. 345/1999 Sb. Stížnosti a žádosti odsouzeného k uplatnění práv podle §34 téže vyhlášky přitom rozhodně nelze považovat za procesní prostředky ve smyslu čl. 36 odst. 1 nebo 2 Listiny. To lze do určité míry považovat za deficit, protože ani odsouzený nepozbývá v době výkonu trestu odnětí svobody zcela práv, která je třeba ctít podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky." Uvedeným deficitem se však Ústavní soud blíže nezabýval, neboť neshledal v postupu VS ČR žádné pochybení.
I když stížnost či žádost ve smyslu §34 citované vyhlášky nelze dle názoru Ústavního soudu považovat za procesní prostředek podle čl. 36 odst. 1 nebo 2 Listiny, není obviněný bez právní ochrany. V tomto ohledu lze poukázat na (pozdější) rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012 č. j. 9 Aps 1/2011-93 (dostupný na http://www.nssoud.cz), vydaný ve věci kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým byla odmítnuta žaloba odsouzeného proti rozhodnutí náměstka generálního ředitele VS ČR o jeho zařazení do oddělení se zesíleným stavebně-technickým zabezpečením s tím, že nejde o rozhodnutí podle §65 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud řešil otázku žalobní legitimace ve správním soudnictví, přičemž s poukazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008 č. j. 8 As 47/2005-86 (publikované pod č. 1764/2009 Sb. NSS) mj. konstatoval, že ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími ve smyslu posledně citovaného ustanovení; pro posouzení, zda rozhodnutí podléhá přezkumu ve správním soudnictví, je podstatné, zda jím bylo - v materiálním slova smyslu - zasaženo do právní sféry žalobce. Pokud právní povaha daného úkonu vůbec nepřipouští, aby jím byla dotčena právní sféra, nejde o rozhodnutí, a žaloba je proti němu nepřípustná. V případě, že dopad takového úkonu do právní sféry nastat může, bude nutno v řízení o žalobě zkoumat a v rámci meritorního přezkumu žaloby prověřit, zda nastalo či nenastalo tvrzené krácení na právech, resp. v právní sféře přímo či v důsledku takového úkonu správního orgánu. Při meritorním přezkumu se pak již neposuzuje obecná povaha rozhodnutí, ale konkrétní okolnosti případu, kdy soud přezkoumává, zda v posuzované věci došlo či nedošlo ke zkrácení na právech. Městskému soudu v této souvislosti Nejvyšší správní soud vytknul, že žalobu odmítl, aniž by jeho rozhodnutí obsahovalo úvahy podstatné pro závěr, že úkon žalovaného není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a uložil mu, aby se zabýval otázkou, zda úkon žalovaného se dotýká právní sféry odsouzeného s tím, že musí reflektovat právní povahu uvedeného úkonu, při jejímž zhodnocení se musí vypořádat s řadou konkrétních, v rozsudku dále rozvedených skutečností. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku reagoval rovněž na to, že odsouzený v žalobě uplatnil eventuální petit - pro případ, že by městský soud napadený úkon nekvalifikoval jako rozhodnutí, požadoval, aby podanou žalobu soud posoudil jako žalobu proti nezákonnému zásahu správního orgánu ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. - a že městský soud takovou žalobu posoudil jako nepřípustnou ve smyslu §85 s. ř. s., neboť měl za to, že zde existuje právní prostředek ochrany v podobě dozoru státního zástupce nad výkonem trestu odnětí svobody. Současně uvedl, že žaloba proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu, a proto je třeba vyřešit nejprve otázku přípustnosti žaloby proti zmíněnému rozhodnutí.
Výše uvedené závěry mají význam i z hlediska nyní posuzované ústavní stížnosti. Především je třeba poukázat na to, že Nejvyšší správní soud nezpochybnil pravomoc (správních) soudů rozhodovat o žalobě podané v obdobné věci, tj. o žalobě proti rozhodnutí Generálního ředitelství VS ČR o přeřazení odsouzeného do oddělení se zesíleným stavebně-technickým zabezpečením (§8 odst. 3 vyhlášky č. 345/1999 Sb., ve znění vyhlášky č. 378/2004 Sb.). Lze tak vycházet z toho, že pokud by stěžovatelka podala žalobu k příslušnému správnímu soudu, bylo by i v její věci povinností tohoto soudu v prvé řadě posoudit, zda předmětný úkon VS ČR je schopen dotknout se její právní sféry, a tedy zda (vůbec) představuje rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., podléhající přezkumu ve správním soudnictví, v kladném případě pak i to, zda skutečně nastalo tvrzené zkrácení na stěžovatelčiných právech. Vzhledem k výše uvedenému mohou v nyní posuzované věci nastat dvě základní situace - buď se ústavní stížností napadené rozhodnutí VS ČR dotýká stěžovatelčiny právní sféry (a eventuálně také zakládá porušení jejích práv, včetně porušení ústavně zaručených základních práv a svobod) nebo nikoliv. V prvním případě se stěžovatelka může (mohla) bránit správní žalobou a eventuálně kasační stížností, a teprve poté se obrátit na Ústavní soud, aby přezkoumal ústavní konformitu závěrů obecných soudů, k nimž v uvedených otázkách dospěly. Pro tento případ je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jak patrno z vyjádření VS ČR, stěžovatelka tak i učinila, byť se tak stalo zřejmě "jen" ve vztahu k podnětu ředitele Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava k přemístění stěžovatelky. Z uvedeného především plyne, že stěžovatelka si této možnosti ohledně ochrany svých práv byla vědoma. Ve druhém případě, tedy pokud by napadené rozhodnutí nezasahovalo do právní sféry stěžovatelky, by bylo sice možno pokládat ústavní stížnost z hlediska výše citovaného ustanovení za přípustnou, neboť by zmíněná správní žaloba, resp. na ni navazující kasační stížnost, nepředstavovala poslední procesní prostředek ve smyslu posledně citovaného ustanovení. Současně by ji však bylo třeba považovat [pokud by se rovnou nejednalo o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] za zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť předpokladem porušení ústavně zaručených základních práv a svobod musí být skutečnost, že rozhodnutí orgánu veřejné moci je vůbec způsobilé dotknout se právní sféry (údajně) dotčeného subjektu. Jak je ale z výše uvedeného zřejmé, řešení otázky právní povahy napadeného rozhodnutí nemá žádný vliv na otázku "projednatelnosti" souzené ústavní stížnosti, a tudíž není třeba ji v daném okamžiku řešit, resp. Ústavní soud se ani necítí být oprávněn ji řešit, a to s ohledem na princip zdrženlivosti, resp. minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, ještě předtím, že tak učiní soudy obecné.
Jak lze dále usuzovat z tzv. petitu ústavní stížnosti, stěžovatelka alternativně brojí proti samotnému přemístění její osoby do jiné věznice jako proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. I v tomto bodě je třeba poukázat na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v citovaném rozsudku. Uvedený soud sice ponechal otázku (ne)přípustnosti žaloby ve smyslu §85 s. ř. s. otevřenou, avšak tato otázka z hlediska nyní posuzované věci nemá zásadní význam, neboť osoba dotčená tvrzeným zásahem má k dispozici minimálně správní žalobu ve smyslu §82 a násl. s. ř. s., a to pro případ, že by předmětné "rozhodnutí" nebylo možné považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž za nezákonný zásah, pokyn či donucení. Z tohoto důvodu možno závěry Ústavního soudu, týkající se návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí, vztáhnout i na daný návrh. Dlužno poznamenat, že pokud se stěžovatelka domáhá vyslovení zákazu pokračovat v porušování jejích základních práv, takovému návrhu nelze vyhovět již jen proto, že v mezidobí byla propuštěna z výkonu trestu, a tudíž tvrzený zásah již není aktuální.
Ze stejného důvodu by nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud rozhodl, že se přemísťuje do Vazební věznice Ostrava, nehledě na to, že k vydání takového rozhodnutí Ústavní soud nemá žádnou kompetenci (srov. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a rozhodování v této věci přísluší výlučně Generálnímu ředitelství VS ČR.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. d) a e), eventuálně odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu