ECLI:CZ:US:2012:3.US.2884.12.1
sp. zn. III. ÚS 2884/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HQ - PLUS, s. r. o. se sídlem Praha 8, Chotovická 1788/10, zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012 č. j. 23 Cdo 4355/2010-565, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivé soudní řízení zakotveného v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu ze strany soudů ve smyslu článku 90 Ústavy České republiky zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu vydané v její obchodněprávní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2010 č. j. 1 Cmo 189/2009-534 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2009 č. j. 34 Cm 178/1997-457, jímž bylo stěžovatelce (žalované) uloženo zaplatit žalobkyni částku 934 782,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a zamítnut její vzájemný návrh co do uložení povinnosti žalobkyni zaplatit stěžovatelce částku 277 029,60 Kč s úrokem z prodlení (výrok IV.). Spor byl veden o oboustranné nároky žalobkyně Prodak, spol. s r. o., se sídlem v Praze (jako zhotovitelky) a žalované stěžovatelky (coby dodavatelky), jež měly vzniknout z provádění díla na stavbách v Kobylisích a Průhonicích.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 4. 2012 č. j. 23 Cdo 4355/2010-565 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné [viz §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], jelikož jím byly uplatněny nepřípustné dovolací důvody (směřující proti skutkovým zjištěním), a na základě v daném dovolacím řízení nezpochybnitelném skutkovém stavu nebylo možné ani "posouzení bezesmluvního plnění ohledně domků v Průhonicích" zhodnotit jako rozporné s hmotným právem.
Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti naopak přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť otázka platnosti konkrétní smlouvy o dílo jím byla řešena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2081/2007; cena i rozsah díla byly dány cenovými propočty, nabídkami a rozpočty, podle kterých bylo dílo prováděno a fakturováno, což mělo vést k úsudku o platnosti příslušné smlouvy, přičemž odvolací soud pochybil, že nepřipustil její oponenturu znaleckému posudku M.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, zde zjistitelné nejsou.
Stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2081/2007 byl vydán v odlišné procesní situaci - dovolání tam bylo přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a umožňovalo tak (úspěšné) uplatnění dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), resp. odst. 3 o. s. ř., který v případě přípustnosti stěžovatelčina dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný nebyl.
Již jen nad tento rozhodný rámec (rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti nezahrnula) se poznamená, že ani způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s její námitkou proti znaleckému posudku M., není prima facie ústavněprávně neakceptovatelný.
Stěžovatelce se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu