ECLI:CZ:US:2012:3.US.2897.12.1
sp. zn. III. ÚS 2897/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem se sídlem v Brně, Jeřábkova 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. 8 To 157/2012 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 2. 2012 č. j. 1 T 235/2010-426, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak se podává z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově podal u Okresního soudu ve Vyškově návrh na potrestání stěžovatele a spoluobžalované H. H. pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 208 odst. 2 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (návrh ze dne 27. 9. 2010 č. j. Zk 303/2010-13).
Shora konkretizovaným usnesením Okresního soudu ve Vyškově byl stěžovatel s poukazem na §68 odst. 1, 2 a 3 písm. a) a b) tr. řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu vzat do vazby. Jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Brně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Stížnostní soud rekapituloval průběh trestního řízení a zaznamenal, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. 2. 2012 č. j. 1 T 235/2010-520 zproštěn podle §226 písm. b) tr. řádu výše specifikovaného návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově a že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. 8 To 158/2012 odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku podle §256 tr. řádu zamítl. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. 2. 2012 č. j. 1 T 235/2010-531 byl stěžovatel podle §71 odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu propuštěn z vazby na svobodu s odůvodněním, že pominuly důvody vazby podle §37 písm. tr. řádu. Následně Krajský soud v Brně konstatoval, že "fakticky nemohl o důvodech vazby rozhodovat", neboť "v mezidobí mezi vydáním napadeného rozhodnutí a rozhodnutím stížnostního soudu vazba skončila".
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle oponuje závěrům okresního soudu a namítá, že své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil; zpochybňuje, že úmyslně mařil doručování soudních písemností a uvádí, že si soudní obsílky vyzvedával v předepsané lhůtě (obvykle v její poslední den), zatímco soud "nezvládl" včas doručovat prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, resp. "si nespočítal řádně dny pro doručení a pro zachování lhůty k přípravě", a posléze přistoupil k doručování "rovnou prostřednictvím Policie ČR". Podrobným popisem dokládá, že doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb bylo "téměř bez výjimky" efektivní, oproti tomu doručování policejním orgánem bylo "povětšinou neúspěšné" (ačkoli se ze své iniciativy několikrát dostavil na služebnu Policie ČR, aby si ověřil, jaké písemnosti mu mají být doručovány) a jeho uplatňování bez předchozího využití provozovatele poštovních služeb bylo podle jeho názoru nástrojem zastrašování. Dále má za to, že vazební stíhání nelze odůvodnit ani okolností, že se policejnímu orgánu nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení (trestní spis, č. l. 383), neboť jeho sdělení není specifikované co do způsobu doručení, počtu pokusů doručit ani přesného času doručování atd. Odmítá rovněž odkaz soudu na svůj "častý výskyt v zahraničí", a předesílá, že jde o běžnou praxi občanů České republiky, zejména má-li v zahraničí blízkou rodinu; odpovídající skutečnosti vždy včas soudu sdělil a požádal o odročení jednání. Podle stěžovatele ve sledovaných souvislostech neobstojí ani konstatování, že již byl v minulosti trestně stíhán.
Na tomto podkladě stěžovatel dovozuje, že nebyla k dispozici jakákoli indicie, podle níž by chtěl uprchnout, skrývat se nebo se stíhání vyhýbat, a nedošlo ke splnění podmínek podle §68 odst. 2 a 3 písm. a) a b) tr. řádu. Vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy nedostály požadavkům na doložení zákonem vymezených důvodů vazby vycházejícím z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 a s poukazem na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 25/08 ze dne 6. 5. 2008 dovozuje, že důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu přetrvává i poté, co byl propuštěn na svobodu, neboť "k zásahu do jeho ústavně zaručených práv došlo a zanechalo to zmíněné důsledky narušující zejména pověst, čest, soukromí, osobní vztahy a podobně".
Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje subsidiaritu ústavní stížnosti coby krajního prostředku k ochraně práva a z ní vyplývající princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Přezkum existence vazebních důvodů a ochrana práv vazebně stíhaných osob náleží primárně do pravomoci obecných soudů (srov. čl. 8 odst. 5 Listiny) a do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (srov. např. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, N 88/6 SbNU 145, resp. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3426/10 ze dne 4. 1. 2011 či sp. zn. IV. ÚS 3446/10 ze dne 5. 1. 2011).
Teprve v případě selhání této primární soudní kontroly může ve věci kasačním, přikazovacím či zakazovacím nálezem zasáhnout Ústavní soud (srov. čl. 4 a čl. 83 Ústavy); takový nález je však nadbytečný tam, kde byl zásah do základního práva stěžovatele odstraněn výrokem obecného soudu (srov. též §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci Ústavní soud pokládá - vycházeje rovněž z nosných důvodů svého usnesení sp. zn. III. ÚS 1206/11 ze dne 24. 11. 2011 - za relevantní, že se stěžovatel - před rozhodnutím Krajského soudu v Brně o instanční stížnosti - účinně domohl odstranění zásahu do své osobní svobody v rámci soustavy obecných soudů, neboť byl na základě usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. 2. 2012 č. j. 1 T 235/2010-531 z vazby propuštěn na svobodu. Již před zahájením řízení o ústavní stížnosti tak odpadl důvod k zakazovacímu či přikazovacímu výroku, neboť v době rozhodování Ústavního soudu ústavní stížností napadený zásah orgánů veřejné moci již netrval.
Ústavní soud si je vědom toho, že ve stanovisku jeho pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 25/08 ze dne 6. 5. 2008 bylo vysloveno, že ochrana základního práva na osobní svobodu, které je zakotveno v čl. 8 Listiny, vyžaduje, aby nezákonné rozhodnutí o vazbě bylo výrokem Ústavního soudu zrušeno i v těch případech, kdy již vazba v době jeho rozhodování netrvá. Podle znění odstavec 19 stanoviska i formálně de lege lata (dle §8 zákona č. 82/1998 Sb.) tak bude umožněn přístup stěžovatele k odškodnění za nezákonné rozhodnutí. Podobně se zřetelem k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/10 ze dne 6. 9. 2011, č. 314/2011 Sb. totiž nelze vyloučit i za dané procesní situace (vytvořené usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. 8 To 158/2012) význam eventuálního kasačního zásahu Ústavního soudu vzhledem k případným nárokům stěžovatele na náhradu škody za nařízenou vazbu podle §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde pak již jen o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
Ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, o které jde v dané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak též dokládají judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadeného prvostupňového usnesení se podává, že Okresní soud ve Vyškově právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. a) tr. řádu pokládal za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Jak bylo již výše předznačeno, obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) tr. řádu ve spojení s §68 odst. 1, 2 a 3 písm. a) a b) tr. řádu. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím orgánům však vytýkat nelze. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však Okresní soud ve Vyškově přijaté závěry srozumitelně a obšírně odůvodnil, a zakotvil v dostupných zjištěních. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit "obavu" ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - se sluší poznamenat následující.
1. Okresní soud podal řadu konkrétních údajů ohledně stěžovatelovy opakované neúčasti při úkonech trestního řízení a popsal procesní průtahy jím zaviněné, jmenovitě v souvislosti se zkoumáním psychického stavu soudním znalcem z odvětví psychiatrie MUDr. P. N. v období ode dne 19. 5. 2011 do dne 23. 9. 2011. Vysvětlil, že stěžovatel se po předložení znaleckého posudku soudu dne 21. 10. 2011 stal "fakticky nekontaktním", v období ode dne 29. 10. 2011 do dne 6. 1. 2012 pobýval v zahraničí, aniž by tuto skutečnost soudu řádně a včas oznámil, přičemž tím zmařil hlavní líčení nařízené na den 18. 11. 2011. Hlavní líčení nařízené na den 10. 1. 2012 pak zmařil rovněž, neboť sice byl založen důvod pro jeho odročení podle §233 odst. 2 tr. řádu, avšak k soudu se měl přesto dostavit a vzít na vědomí případný nejbližší náhradní termín hlavního líčení. Předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na den 25. 1. 2012 se poté policejnímu orgánu doručit nepodařilo; ani tehdy se k soudu nedostavil, ačkoli o hlavním líčení věděl, a policejnímu orgánu se nezdařilo jej k soudu předvést.
2. Soudu za této situace (v rámci ústavněprávního přezkumu) nelze efektivně vytýkat, že neoznačil skutečnosti relevantní z hlediska výše specifikovaných ustanovení trestního řádu, a to zejména se zřetelem k tomu, že stěžovatel nezpochybnil závěr, že nenastaly důvody objektivně (a opakovaně) bránící tomu, aby se dostavil k úkonům trestního řízení (viz zejména předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na den 10. 1. 2012, resp. 25. 1. 2012) a zde prezentoval případné argumenty ve prospěch nutnosti předmětné úkony odložit.
3. Za procesněprávně neregulérní nelze označil ani postup okresního soudu, pakliže přistoupil k doručování prostřednictvím policejního orgánu bez předchozího využití provozovatele poštovních služeb.
4. Soud stěžovateli nevytkl samotný pobyt v zahraničí, nýbrž absenci řádného a včasného oznámení takové skutečnosti, resp. odpovídajících důsledků.
5. Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Krajského soudu v Brně (tj. usnesení ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. 8 To 157/2012), konkrétní námitky proti němu však neuplatnil. Lze tudíž vycházet z předpokladu, že úsudek krajského soudu, podle něhož po propuštění stěžovatele z vazby již "fakticky nemohl" o jejích "důvodech" rozhodovat, akceptoval (byť se zřetelem k nosným důvodům již zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 25/08 ze dne 6. 5. 2008, jakož i k čl. 4 Ústavy, je takový postup diskutabilní).
Lze shrnout, že ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a to ani s přihlédnutím k pozdějším (stěžovateli příznivým) rozhodnutím ve věci samé.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu