ECLI:CZ:US:2012:3.US.3062.12.1
sp. zn. III. ÚS 3062/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. srpna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti H. B., zastoupené JUDr. Soňou Průšovou, advokátkou se sídlem tř. 1. máje 97, 460 01 Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. května 2012 č. j. 36 Co 452/2011-236 a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23 srpna 2011 č. j. 14 C 23/2004-206, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2012, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro porušení čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení základních práv spatřuje stěžovatelka v postupu soudu prvního stupně, který sice provedl řadu důkazů, ty však nehodnotil ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř.
Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem obou obecných soudů, který v předmětné věci zaujaly, a proto podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, v předmětné věci rozhodoval Okresní soud v Jablonci nad Nisou, který rozsudkem ze dne 23. 8. 2011 č. j. 14 C 23/2004-206 žalobu stěžovatelky, která se jejím prostřednictvím domáhala odstranění stavby opěrné zdi, zamítl a uložil jí povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 5. 2012 č. j. 36 Co 452/2011-236.
III.
Ústavní soud dříve, než může přistoupit k meritornímu posouzení projednávané ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází v zásadě konstantně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 62/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl., rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených obecně vymezených kompetencí Ústavního soudu pak dále vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena, resp. postoupena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na subsidiaritu ústavní stížnosti, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05 a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud ČR dosud o jejím dovolání nerozhodl. Z tohoto důvodu je nezbytné považovat podané dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však vhodné není. Nadto vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu mohlo by být považováno za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2012
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj