ECLI:CZ:US:2012:3.US.3097.10.1
sp. zn. III. ÚS 3097/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Jiráskova 41, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. 8 To 330/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně vydaný v jeho trestní věci s tím, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 3. 2008 č. j. 2 T 515/2005-3303, uznán vinným trestným činem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 9. 2008 sp. zn. 8 To 330/2008, zamítl.
K dovolání spoluodsouzeného V. G. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. 11 Tdo 297/2009, uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně podle §265k odst. 2 tr. řádu za použití §261 tr. řádu zrušil i ve vztahu ke stěžovateli.
Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem výše konkretizovaný rozsudek Okresního soudu ve Znojmě s poukazem na §258 odst. 1 písm. a), b) a d) a odst. 2 tr. řádu zrušil a stěžovatele uznal vinným trestným činem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 43 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §53 odst. 1 tr. zákona stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 20 000 Kč.
Ústavní soud vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovoláních (evidovaných pod sp. zn. 11 Tdo 369/2011), které proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podali spoluodsouzený; pakliže by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než o tomto mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud rozhodl, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 11 Tdo 369/2011, dovolání spoluodsouzeného V. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a dovolání spoluodsouzeného V. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výše jemu uloženého trestu je nepřiměřená. Krajský soud v Brně podle jeho názoru nespecifikoval, jaké úvahy jej vedly k závěru, že je na něho nutné "působit tak přísným trestem", vyměřeným "jen mírně pod samou horní hranicí trestní sazby" a "převyšujícím míru potřebnou" k dosažení jeho účelu. Zdůrazňuje "poměrně dlouhou dobu", která uplynula od spáchání trestné činnosti, a dovozuje, že soud nepřihlédl k jeho řádnému životu v průběhu sedmi let od doby páchání trestné činnosti, jakož ani "kladnému vlivu" pobytu ve vazbě a samotného trestního řízení. Stěžovatel krajskému soudu rovněž vytýká, že zatímco rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 3. 2008 č. j. 2 T 515/2005-3303, byl uznán vinným "ze spáchání 18 skutků", ústavní stížností napadeným rozsudkem byl uznán vinným "za skutky 3", čemuž neodpovídá snížení trestu odnětí svobody jen o 5 měsíců, pročež má za to, že vyměřený trest "leží takřka na hranici" trestu "exemplárního". Konečně poukazuje na to, že trest odnětí svobody stanovil až soud odvolací, v důsledku čehož již nedisponuje řádným opravným prostředkem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257).
Co do ústavní stížností otevřené roviny režimu ukládání trestů v trestním řízení - z pohledu stěžovatelem uplatněných námitek - je příznačné, že poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení, a vyložit rozhodné okolnosti nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně; pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu určení ukládaného trestu) je pak mimo jiné směrodatné, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity okolnosti, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo zda ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně byl jejich význam zjevně vadně poměřen. Podobně je tomu i v ostatních případech diskrece, kdy až nezdůvodněný a nepředvídatelný exces z rozumného a přiléhavého uspořádání posuzovaných poměrů (libovůle) posouvá věc do ústavněprávní roviny; v rozporu s požadavky spravedlivého procesu je též rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Patří se zdůraznit, že stěžovatelem uplatněná oponentura rozsudku krajského soudu směřuje výlučně proti výroku o trestu (resp. části spojené s trestem odnětí svobody), a nikoli výroku o vině. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, ve znění účinném do 11. 7. 2007, u nějž zákon předepisoval výchozí zákonnou trestní sazbu od šesti měsíců až do tří let; jelikož se jednalo o trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, horní hranice trestu odnětí svobody se zvyšuje o jednu třetinu, přičemž soud uloží trest odnětí svobody v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody (§44 odst. 1 tr. zákona). Rozhodující soud byl touto právní úpravou povolán vycházet z rozpětí trestu odnětí svobody v trvání 2 až 4 let.
Soudem uložený trest odnětí svobody v délce 43 měsíců se sice k horní hranici blíží (dosahuje téměř devíti desetin horní zákonné sazby), s trestem "exemplárním" jej však identifikovat (bez dalšího) nelze.
Výrok o trestu Krajský soud v Brně sice stručně, avšak - s přihlédnutím k celkovému kontextu skutkové a právní argumentace obsažené v odůvodnění jeho rozsudku - způsobem (přece jen) relevantně nevybočujícím z mezí ústavněprávních požadavků odůvodnil.
Není přesvědčivé opory úsudek, že závěry Krajského soudu v Brně nejsou věcně udržitelné a stojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu, týkajícími se vztahu uloženého trestu a délky trestního řízení, příp. doby uplynulé od spáchání trestného činu, konkrétně zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 380/09 ze dne 12. 10. 2009 a sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010, resp. zde vymezenými hledisky přiměřenosti trestu.
Ke stěžovatelově výtce, že byl trest odnětí svobody stanoven až soudem odvolacím, se patří připomenout, že připouští-li čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod výjimku z práva na odvolání v trestních věcech v případě, kdy byla příslušná osoba uznána vinnou a odsouzena na základě odvolání proti osvobozujícímu rozsudku, tím spíše ústavněprávním požadavkům odpovídá, byl-li stěžovateli odvolacím soudem trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně snížen (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 12. 2009 ve věci Previti v. Itálie, stížnost č. 45291/06, odst. 315).
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy (resp. Krajským soudem v Brně) uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu