ECLI:CZ:US:2012:3.US.3632.11.2
sp. zn. III. ÚS 3632/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Alešem Roztočilem, LL.M. advokátem se sídlem Hilleho 6, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. září 2011 č. j. 1 Ans 6/2011-171 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2011 č. j. 31 A 64/2010-121, spojené s návrhem na zrušení §81 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, po jejím doplnění na základě výzvy Ústavního soudu splňující podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení všech v záhlaví usnesení označených rozsudků pro údajné porušení článku 36 a článků následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V doplnění návrhu, které Ústavní soud obdržel dne 30. 12. 2011, stěžovatelka spojila ústavní stížnost s návrhem na zrušení ustanovení §81 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, pro tvrzený rozpor s ústavním pořádkem České republiky.
Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení a obsahu napadených rozhodnutí stěžovatelka uvádí, že Krajský úřad Zlínského kraje po podání její žaloby pro nečinnost správního orgánu vydal dne 1. 9. 2009 rozhodnutí č. j. KUZL 60406/2009, kterým zamítl její odvolání jako nepřípustné. Protože však prý toto rozhodnutí je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné a trpí i dalšími závažnými vadami, které z něj činí rozhodnutí "nicotné", nemohlo prý být soudem považováno za rozhodnutí a tedy za relevantní důvod pro zamítnutí její žaloby. Stěžovatelka označuje za "paakt" rovněž další rozhodnutí stavebního úřadu, a to rozhodnutí ze dne 12. 1. 1998 č. j. 1114/97, které bylo údajně vydáno bez náležitých podkladů - projektové dokumentace nezbytné pro vydání stavebního povolení ke stavbě domu Kelč čp. 34. Tato skutečnost však prý stavebnímu úřadu nebránila v tom, aby povolil "plynofikaci domu Kelč čp. 34", i když není zřejmé, zda za této situace došlo (či mohlo dojít) k řádné kolaudaci předmětného domu. Nezákonnost, resp. neúčinnost stavebního povolení ke stavbě předmětného domu stěžovatelka dovozuje rovněž z jeho nedoručení své právní předchůdkyni jako účastnici stavebního řízení podle tehdy platného zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon. Jestliže stavební úřad rozhodl v roce 2009 podle nyní platných právních předpisů, že stěžovatelka nebyla účastnicí stavebního řízení, protože její vlastnické právo k sousední nemovitosti nemohlo být v tomto řízení dotčeno, je prý tento závěr v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 609/04.
Krajskému soudu stěžovatelka dále vytýká, že i když v napadeném rozhodnutí konstatoval, že v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu je oprávněn pouze přezkoumávat, jestli ve stanovené lhůtě došlo k vydání rozhodnutí či takové rozhodnutí mělo být vydáno, sám se v něm zabýval též obsahem tohoto rozhodnutí, aniž byla tato "zmatečnost" kasačním soudem v ústavní stížností napadeném rozsudku zmíněna. Tím prý došlo ze strany krajského soudu k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, přičemž oba soudy, jak krajský soud, tak i soud kasační se měly ze zákona zabývat tím, zda rozhodnutí krajského úřadu splňuje znaky rozhodnutí či nikoli.
Stěžovatelka spolu s ústavní stížností navrhuje zrušení ustanovení §81 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, aby náklady jejího právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem v plné výši zaplatil stát.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2011 č. j. 31 A 64/2010-121, zamítl žalobu stěžovatelky na ochranu proti nečinnosti žalovaného Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, který nerozhodl o jejím odvolání ze dne 12. 12. 2008 proti stavebnímu povolení vydanému Městským úřadem Kelč ze dne 12. 1. 1998 sp. zn. 1114/97. Krajský soud uvedl, že dřívějším rozhodnutím ze dne 27. 10. 2009 č. j. 31 Ca 109/2009-46 zastavil řízení, neboť dne 1. 9. 2009 pod č. j. KUZL 60406/2009 sp. zn. KUSP 83065/2008 ÚP-S bylo vydáno rozhodnutí, kterého se cestou předmětné žaloby stěžovatelka domáhala. Rozhodnutí krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud s odůvodněním, že v předmětné procesní situaci měl soud postupovat podle ustanovení §81 odst. 3 s. ř. s. a žalobu zamítnout.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2011 č. j. 1 Ans 6/2011-171 zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou, pokud stěžovatelka svými námitkami zpochybňuje obsah požadovaného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, neboť tím překračuje rámec důvodů podané žaloby pro nečinnost.
III.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Z tohoto důvodu nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu. Výše uvedené platí v případě, že soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Ústavní soud již mnohokrát rovněž zdůraznil, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou pouze záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, jestli skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, jestli právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a jestli podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V projednávané ústavní stížnosti námitky stěžovatelky se týkají především údajného porušení spravedlivého procesu a možnosti obrátit se na soud, aby v případě, že se stěžovatelka cítí být zkrácena na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak (čl. 36 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud však v mezích výše vymezeného limitu přezkumu napadených rozhodnutí tvrzené porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Stěžovatelka se žalobou proti nečinnosti správního orgánu (podle §79 až 81 s. ř. s.) domáhala rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Zlínského kraje, jímž by odbor územního plánování a stavebního řádu rozhodl o jejím odvolání ze dne 12. 12. 2008 proti stavebnímu povolení vydanému Městským úřadem Kelč dne 12. 1. 1998 č. j. 1114/97 na "plynoinstalaci rodinného domu č.p. 34 Kelč". Žalobu stěžovatelka podala k příslušnému soudu dne 9. 7. 2009, přičemž již dne 1. 9. 2009 žalovaný o jejím odvolání rozhodl zamítavě, jako o odvolání nepřípustném. Za této procesní situace, kdy správní orgán rozhodl, i když až po podání příslušné žaloby, aniž stěžovatelka vzala žalobu zpět, krajskému soudu nezbylo, vázán závazným právním názorem kasačního soudu v jeho zrušujícím rozhodnutí, než její žalobu jako nedůvodnou zamítnout (§81 odst. 3 s. ř. s.).
Důvodem takového postupu je nepochybně (mimo dikci výše citovaného ustanovení) skutečnost, že pominuly důvody pro pokračování v řízení o takové žalobě. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 30. 9. 2004 č. j. 7 Afs 33/2003-80), "soud v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu není oprávněn posuzovat formální náležitosti již vydaných rozhodnutí, ale pouze to, jestli existuje povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé". K této skutečnosti se ostatně Nejvyšší správní soud vyslovil v napadeném rozsudku, pokud uvedl, že "procesní a obsahové vady rozhodnutí žalovaného jsou jako kasační námitky pro posouzení jím projednávané kasační stížnosti irelevantní".
Vzhledem k tomu, že důvody vymezující rámec žaloby proti nečinnosti správního orgánu, o níž rozhodují soudy, jsou vymezeny poměrně úzce, nelze v takovém řízení rozhodovat o meritu věci. Z hlediska námitek stěžovatelky je tak možné souhlasit s tím, že krajský soud se nemůže v případě výše popsaném jakkoli zabývat meritem věci, tedy přezkumem správnosti či nesprávnosti vydaného správního rozhodnutí. Takovému přezkumu, tedy z hlediska stěžovatelkou namítaných formálních a obsahových vad, bylo nepochybně podrobeno příslušné správní rozhodnutí v řízení ve věci samé, které, jak připomněl Nejvyšší správní soud, je vedeno tímto soudem pod sp. zn. 1 As 55/2011.
Stěžovatelce napadenými rozsudky a řízením jim předcházejícím nebylo upřeno právo domáhat se ochrany jejích práv a oprávněných zájmů před soudem, byť lze připomenout, že soudní ochrany proti témuž tvrzenému porušení práv je možné se domáhat nikoli duplicitně, tedy dvěma různými procesními prostředky, jak se podle obsahu ústavní stížnosti mylně domnívá stěžovatelka. Odkazy na judikaturu Ústavního soudu spojenou s problematikou účastenství ve stavebním řízení nejsou tak v projednávané věci relevantní.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, přičemž ze stejného důvodu odmítl i návrh na zrušení ustanovení §81 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního [podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka nebyla splněna. Proto není možné návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů jejího zastoupení vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu