ECLI:CZ:US:2012:3.US.3689.12.1
sp. zn. III. ÚS 3689/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích č. j. 50 EC 54/2011-58 ze dne 25. června 2012, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníka řízení, a občanského sdružení INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, o.s., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 27, IČO: 00537772, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, po odstranění vytčených vad, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 24. září 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
2. Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že se obecný soud nedostatečně vypořádal s námitkou stěžovatele, mířící na výklad a aplikaci evropského práva a Soudnímu dvoru Evropské unie nepoložil předběžnou otázku. V řízení před obecným soudem byl totiž žalován o zaplacení částky 2 596,80 Kč, o niž se měl bezdůvodně obohatit tím, že v době kontroly, provedené dne 17. 3. 2010 ze strany vedlejšího účastníka, bylo v provozovně stěžovatele - prodejně pracovních oděvů ve Skutči - umístěno zapnuté rádio, které mohli poslouchat přišedší zákazníci (denně cca. 20 osob), aniž by měl uděleno oprávnění a uhrazen poplatek (odměnu) za právo užít umělecké výkony a záznamy jejich sdělováním veřejnosti. Sporným tak učinil výklad termínu "veřejnost", neboť podle něj Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ve věci C-306/5 ze dne 7. 12. 2006 [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Audiencia Provincial de Barcelona (Španělsko) v řízení Sociedad General de Autores y Editores de Espana (SGAE) proti Rafael Hoteles SA] vyložil, že jde "o dosti vysoký počet osob".
3. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (dostupný in http://nalus.usoud.cz), v němž bylo Městskému soudu v Praze kromě jiného vytýkáno, že se nezabýval návrhem stěžovatele, aby položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, případně aby rozhodnutí obsahovalo zmínku o výjimkách, které zbavují národní soud poslední instance povinnost vznést předběžnou otázku, má-li aplikovat normy unijního práva (viz čl. 267 SFEU, rozsudek ESD C-283/81, Srl CILFIT and Lanificio di Gavardo SpA v. Ministry of Health). Protože stěžovatel nemohl z důvodu uvedeného v ustanovení §202 odst. 2, část věty před středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, uplatnit opravný prostředek, a obdobné "pochybení" shledal stěžovatel i v napadeném rozhodnutí, navrhl z uvedených důvodů Ústavnímu soudu, aby rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice č. j. 50 EC 54/2011-58 ze dne 25. června 2012 zrušil.
II.
4. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatel k návrhu připojil.
5. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
6. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných stěžovatelčiným návrhem, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Nejprve je vhodné zmínit, že obsahem rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie C-306/05 ze dne 7. 12. 2006 bylo zjištění, že poskytování signálu prostřednictvím televizních přijímačů klientům ubytovaným v pokojích hotelového zařízení představuje "sdělování veřejnosti" ve smyslu čl. 3 odst. 1 výkladu článku 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230) a soukromá povaha hotelových pokojů je při tom nerozhodná. Soudní dvůr Evropské unie dále uvedl, že z 23. bodu odůvodnění zmíněné směrnice vyplývá, že pojem "sdělování veřejnosti" je třeba chápat v jeho širokém smyslu, neboť "takový výklad se jeví být mimoto nezbytným pro dosažení hlavního cíle uvedené směrnice, kterým je, jak vyplývá z devátého a desátého bodu odůvodnění, zavedení vysoké úrovně ochrany, mimo jiné, autorů, která jim umožní obdržet odpovídající odměnu za užívání jejich děl, zejména sdělováním veřejnosti."
10. Výklad, který z uvedeného rozhodnutí dovozuje stěžovatel, totiž, že se "veřejností" rozumí toliko "dosti vysoký počet osob", je nesprávný. Soudní dvůr Evropské unie k pojmu "veřejnosti" sdělil s odkazem na svoji předchozí judikaturu tolik, že jde o neurčitý počet potenciálních televizních diváků (rozsudky ze dne 2. června 2005, Mediakabel, C-89/04, Sb. rozh. s. I-4891, bod 30, a ze dne 14. července 2005, Lagardere Active Broadcast, C-192/04, Sb. rozh. s. I-7199, bod 31). Celý kontext rozhodnutí Soudního dvora pak zněl (dostupný in http://curia.europa.eu): "(...) je třeba zvolit globální přístup vyžadující zohlednit jednak nejen klienty obývající pokoje hotelového zařízení, kteří jsou jako jediní výslovně uvedeni v předběžných otázkách, ale rovněž klienty, kteří jsou přítomni ve všech ostatních prostorách uvedeného zařízení a mají ve svém dosahu v nich umístěný televizní přijímač. Krom toho je třeba zohlednit okolnost, že se obyčejně klienti v takovém zařízení rychle střídají. Obecně se jedná o dosti vysoký počet osob, takže tyto musí být považovány s ohledem na hlavní cíl směrnice 2001/29, tak jak byl připomenut v bodě 36 rozsudku v projednávané věci, za veřejnost." I kdyby Ústavní soud připustil úvahy stran "počtu osob, jež již tvoří veřejnost", pak je zřejmé, že v provozovně stěžovatele se zákazníci střídají rychleji, než v ubytovacím zařízení (hotelu). A považoval-li též z tohoto hlediska Soudní dvůr Evropské unie hotelové hosty za veřejnost, pak je nutné ke stejnému závěru dojít i v případě zákazníků v prodejně stěžovatele (arg. a minori ad maius - od menšího k většímu).
11. Stěžovatel se rovněž mýlí, domnívá-li se, že na jeho věc dopadají nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011. Institut předběžné otázky, jejíž řešení Soudním dvorem je zvláštním druhem nesporného řízení, obráží především skutečnost, že mnohé prameny evropského práva jsou v členských státech bezprostředně (přímo) aplikovatelné a v důsledku toho vnitrostátní soud v konkrétní věci aplikuje přímo evropské právo a je často konfrontován s problémem jeho vztahu k národnímu právu. Institut předběžné otázky preventivně odstraňuje rozdíly mezi výkladem evropského práva jednotlivými soudy členských států, přičemž jim však zůstává vyhrazena samotná aplikace evropského práva v rámci konkrétních věcí, neboť řízení o předběžné otázce je ve své podstatě mezitímním řízením, které je jen určitou relativně samostatnou částí řízení probíhajícího před národním soudem, jenž pak také na základě vyřešené předběžné otázky ve věci rozhodne.
12. V řízení o předběžné otázce se český soud může - a někdy také musí - obrátit na Soudní dvůr s otázkami o platnosti nebo výkladu evropského práva, které jsou nutné pro rozhodnutí konkrétní věci (kauzy) u takového soudu. Přitom je tento soud oprávněn a povinen podle okolností konkrétní věci rozpoznat nutnost žádosti o řešení předběžné otázky (srov. čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie a případ 338/85 Pardini, obojí dostupné in http://eur-lex.europa.eu resp. http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/index.htm), přičemž si tento soud musí před položením předběžné otázky Soudnímu dvoru v konkrétní projednávané věci předmět řízení nejen po skutkové, ale i po právní stránce náležitě vyjasnit, a to včetně všech v úvahu přicházejících otázek (problémů) českého práva (C-83/91 Meilicke).
13. Podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (bývalý článek 234 Smlouvy o ES) má Soudní dvůr Evropské unie pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě, rozhodne Soudní dvůr Evropské unie v co nejkratší lhůtě.
14. Z uvedeného ovšem plyne též výjimka (tj. z předkládací povinnosti, stanovené článkem 267 Smlouvy o fungování Evropské unie), v důsledku níž předkládací povinnost neexistuje tehdy, jestliže podle dále uvedených konkrétních kritérií neexistují rozumné pochybnosti ohledně platnosti a výkladu příslušného komunitárního práva: a) Soudní dvůr již ohledně stejně znějící otázky rozhodl v jiném řízení (28-30/62 Da Costa), b) k předmětné předběžné otázce již existuje konstantní judikatura Soudního dvora (acte éclairé), nebo c) aplikace komunitárního práva je tak naprosto zřetelná (zjevná, jasná), že o ní neexistuje žádná pochybnost, přičemž taková pochybnost není dána tehdy, jestliže i soudy jiných členských států a Soudní dvůr mají stejný názor na věc; národní soud by tak měl především srovnávat jednotlivé jazykové verze textu, užívat terminologie a právních pojmů komunitárního práva, brát zřetel na odlišnosti interpretace komunitárního práva a ujistit se, že jeho výklad je stejně zjevný ostatním soudům členských států a Soudnímu dvoru (acte clair; srov. rozsudek ESD C-283/81, Srl CILFIT and Lanificio di Gavardo SpA v. Ministry of Health).
15. Posledně uvedená možnost doznala pod doktrinálním vlivem změny za účelem, aby zatěžování Soudního dvora, národních soudů, ale i stran řízení, bylo co nejmenší; to platí jen pro ty otázky, které jsou méně důležité s ohledem na jednotu, soudržnost a vývoj evropského práva. Proto i podle Ústavního soudu mají české soudy vážit, zda je posuzovaný problém vůbec hoden předložení žádosti o zodpovězení předběžné otázky; kritériem tak je závažnost právní otázky, přičemž čím méně závažná tato otázka je, tím více může být obecný soud přesvědčen o tom, že je sám způsobilý tuto otázku vyřešit, a to na základě jeho vlastních znalostí a porozumění evropskému právu. V takovém případě není důvod, aby byl Soudní dvůr obtěžován návrhy, které může národní soud řešit uspokojujícím a přijatelným způsobem sám.
16. Jestliže Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice zhodnotil, že zpřístupňování rozhlasového vysílání zákazníkům, kteří se dostavovali do provozovny stěžovatele v průměrném počtu 20 osob denně, je sdělováním uměleckých výkonů a záznamů veřejnosti ["(...) dosti velkým okruhem posluchačů, resp. příjemců neoprávněné produkce i ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie" viz str. 3 napadeného rozsudku], pak se Ústavní soud rovněž přiklání k jeho závěru, že tu jde o aplikaci komunitárního práva tak naprosto zřetelnou, zjevnou a jasnou, že o ní neexistuje žádná pochybnost; je přesvědčen, že v tomto směru by ke stejnému výkladu dospěly nejen ostatní soudy členských států Evropské unie, ale i Soudní dvůr Evropské unie.
III.
17. Protože se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by obecný soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces a zákonného soudce, a Ústavní soud sám jiné porušení ústavního pořádku neshledal, nezbylo, než aby bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu