ECLI:CZ:US:2012:3.US.3705.11.1
sp. zn. III. ÚS 3705/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Bc. B. M., zastoupené Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 1661, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. 21 Co 387/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 56 C 471/2009 ze dne 11. 7. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu k ní připojených napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení, v němž měla stěžovatelka postavení žalované a jimiž byla zamítnuta jak žaloba žalobce směřující proti stěžovatelce na náhradu škody na zdraví ve výši 19.146,- Kč s přísl., tak vzájemný návrh stěžovatelky na zaplacení částky 48.600,- Kč s přísl. žalobcem, představující její škodu na zdraví, přičemž ke škodě obou účastníků došlo při témže incidentu dne 31. 3. 2009. Soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně uvedl, z jakých v řízení provedených důkazů vycházel a které z navržených důkazů a proč neprovedl, přitom obsáhle rozvedl své úvahy vedoucí jej k závěru, že ani u jednoho z účastníků není dána odpovědnost za škodu na zdraví druhého z nich, k níž při incidentu došlo. Soud odvolací, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky, ve svém rozhodnutí obsáhle vysvětlil, z jakých důvodů stejně jako soud I. stupně dovodil, že u žalobce nebyly shledány podmínky obecné ani preventivní odpovědnosti za škodu na zdraví stěžovatelky (která jí vznikla pádem na hromadu sutě po konfliktu se žalobcem u provizorního plotu oddělujícího pozemky obou účastníků), přičemž pokud jde o stěžovatelkou navrhovaný důkaz výslechem znalce MUDr. T., považoval tento za nadbytečný, neboť se týkal výše vzniklé škody a nikoliv základu uplatněného nároku.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka oponuje úvahám a závěrům obou soudů, předkládá svou skutkovou verzi incidentu i jeho právního posouzení z hlediska odpovědnosti žalobce za jí vzniklou škodu na zdraví, přitom dává najevo přesvědčení o tom, že navrhovaný výslech znalce mohl prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním žalobce a vznikem jejího zranění.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil. V posuzované věci, jak shora naznačeno, soud I. stupně i soud odvolací na základě zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy vedoucí je k přijatým závěrům. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatelky se podrobně zabývající, dostatečně objasňující své závěry, nevykazující tak prvky libovůle, přitom extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), zjištěn nebyl. Konečně třeba uvést, že neprovedení výslechu znalce nelze považovat za opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť nevyhovění tomuto návrhu stěžovatelky řádně zdůvodnil již soud I. stupně, když uvedl, že výslech znalce neprovedl proto, že mechanismus, jakým mohlo dojít ke zranění stěžovatelky, měl za dostatečně prokázaný vyjádřením tohoto znalce v písemném posudku, který k důkazu proveden byl.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 18. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu