ECLI:CZ:US:2012:3.US.3709.11.2
sp. zn. III. ÚS 3709/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 9. 2011 č. j. 28 Cdo 444/2011-217, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 č. j. 23 Co 337/2010-188 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 1. 2010 č. j. 27 C 475/2007-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho základních lidských práv, a to zejména čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu), čl. 26, odst. 1 Listiny, že každý má právo na svobodnou volbu povolání a čl. 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu).
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel se domáhal na žalované (bývalé manželce) zaplacení částky 180.506,- Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že účastníci byli manželé do 2. 10. 2006, mají společnou dceru M., uvedl, že účastníci před rozvodem i po rozvodu bydlí společně v domě a mají dosud v nevypořádaném společném jmění i automobil Opel Vectra. Stěžovatel od října 2006 do října 2007 hradil některé společné výdaje sám, a to elektrickou energii, poplatek za rozhlas a televizi, splátky stavební půjčky, pojistné na pojištění domu, pojištění domácnosti, dále opravy a údržby domácnosti, dále vynakládal náklady na správu a údržbu nemovitosti, na vodné a stočné, za odpad, na pojištění automobilu, a zejména platil výživné dceři, resp. školné na zahraniční vysoké škole, proto požadoval polovinu takto vynaložených nákladů na žalované. Soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 16.231,- Kč s příslušenstvím a žalobu zamítl ohledně částky 159.700,- Kč s příslušenstvím (školné na zahraniční vysoké škole) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 38.399,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, když vytýkal soudu I. stupně, že nesprávně uzavřel, že žalovaná dostatečně plnila svoji vyživovací povinnost, i když dceři nehradila nadstandardní školné. Dovozoval tak, že přístup žalované by popíral ústavně garantované právo dcery na svobodnou volbu povolání. Odvolací soud však dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Uvedl, že soud 1. stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a takto zjištěný stav nedoznal změny ani v odvolacím řízení. Svá skutková zjištění posoudil soud I. stupně správně, když se zabýval předpoklady pro uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §101 odst. 1 zákona o rodině částku 159.700.- Kč s příslušenstvím. Soud I. stupně správně uzavřel, že zletilá dcera účastníků se s matkou dohodla na úhradě výživného v rámci jejích majetkových možností v rozmezí 1.500,- až 2.500,- Kč měsíčně s tím, že matka uspokojovala potřeby dcery i z titulu vlastnictví nemovitosti a příspěvku na provoz domácnosti. Z výpovědi účastníků i svědkyně (jejich dcery) přitom vyplynulo, že situaci se studiem řešili všichni, a pokud hrozil dceři odchod na státní vysokou školu, příp. dokončení maturity na střední škole, převzal stěžovatel dobrovolně závazek hradit vysoké školné. Vzhledem k tomu, že bývalí manželé dosud nemají pravomocně vypořádáno společné jmění manželů po jejich rozvodu, nelze ani uzavřít, že by prostředky poukazované stěžovatelem zahraniční vysoké škole byly oddělenými prostředky stěžovatele, které tento nabyl po rozvodu manželství, resp. že nebyly vynakládány ze společného jmění. Soud I. stupně tak dospěl ke správnému závěru, že stěžovatel neplnil ve smyslu ust. §101 zákona o rodině za žalovanou vyživovací povinnost, kterou by podle zákona byla povinna plnit žalovaná. Navíc žalovaná plnila vyživovací povinnost k dceři na základě dohody s ní v rozsahu, který odpovídal jejím možnostem a schopnostem. A byl to stěžovatel, který placením školného plnil to, k čemu se ve vztahu k dceři zavázal. Proto náklady takto vynaložené nemohou jít k tíži žalované z titulu "bezdůvodného obohacení", jak se stěžovatel domáhal.
Proti druhoinstančnímu rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Žalobce se dovoláním domáhal, aby Nejvyšší soud posoudil právní otázku, zda "plnění vyživovací povinnosti vůči zletilému dítěti na dosažení kvalifikace umožňující volbu povolání je, či není plnění ve smyslu ustanovení §101 zákona o rodině". Konkrétně žalobce svůj nárok v režimu §101 zákona o rodině ("Kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn na něm požadovat úhradu tohoto plnění.") dovozuje ze skutečnosti, že žalobce po rozvedení manželství se žalovanou hradí jejich společné dceři značné školné na soukromé vysoké škole, zatímco žalovaná se na těchto úhradách nepodílí.
Nejvyšší soud uvedl, že kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn požadovat na něm úhradu tohoto plnění (§101 odst. 1 zákona o rodině). Jde o případy, kdy výživné bylo plněno bez právního důvodu, nebo později odpadl právní důvod plnění. Obdobné ustanovení obsahuje §454 obč. zák., podle nějž se bezdůvodně obohatil i ten, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám. S ohledem na skutečnost, že zákon o rodině obsahuje v tomto směru zvláštní ustanovení, dospěla ustálená teorie rodinného práva i judikatura soudů k závěru, že v případě §101 zákona o rodině jde o speciální rodinně právní institut, a proto nelze použít ustanovení občanského zákoníku, týkající se institutu bezdůvodného obohacení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2008 sp. zn. 30 Cdo 477/2008 a tam uvedené právní zdroje). Vzhledem k tomu, že uvedený nárok může být založen výhradně §101 zákona o rodině, nevzbuzuje pochybnosti, že se v daném případě uplatní §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.: "Dovolání ... není přípustné ... ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení." Nepřípustnost dovolání je tedy dána tím, že se jedná o věc dle zákona o rodině a přitom není naplněna žádná z výjimek, která by dovolací přezkum v takové věci přece jen umožňovala (nejde o omezení ani zbavení rodičovské zodpovědnosti či pozastavení jejího výkonu, ani o určení či popření rodičovství, ani nezrušitelného osvojení).
Stěžovatel má za to, že každý peněžní závazkový vztah, tedy i závazkový vztah v rámci rodiny, by měl být v právním státu přezkoumatelný mimořádným opravným prostředkem, a to při splnění podmínky dané v současnosti ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Skutečností podporující tento závěr je dle stěžovatele to, že Nejvyšší soud nevyhodnotil a nezaujal stanovisko k rozhodovací činnosti soudů ve věci plnění vyživovací povinnosti za jiného.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel v rámci své argumentace namítá mimo jiné, že nemožnost přezkumu rozhodnutí obecných soudů mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) v rodinně-právních věcech narušuje jeho právo na spravedlivý proces. "Z hlediska ústavněprávního nemusí být občanské soudní řízení nutně dvou- nebo vícestupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni. Dvojinstančnost není - jak se často s oblibou říká - obecnou zásadou občanského soudního řízení. Nicméně, nebylo by správné, kdyby všechna soudní rozhodnutí vydaná již v prvním stupni byla konečná, a to z mnoha pohledů. Pro soudce by se to stalo - jak uvádí prof. JUDr. V. Hora - "těžkým břemenem, kdyby věděli, že jejich rozhodnutí je konečné a že proti němu nápravy není", a poskytnutí opravných prostředků "ulehčuje jedněm soudcům konání jejich povinnosti, rozdělujíc odpovědnost mezi více orgánů soudních, a je vzpruhou soudcům druhým, ponoukajíc je k tomu, aby si počínali co nejsprávněji" (srov. Hora, V. Československé civilní právo procesní, díl III. Opravné prostředky a zvláštní způsoby řízení, s. 8, Praha, 1934)" (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1582).
Rovněž nelze souhlasit s prezentovaným názorem stěžovatele, že právo na svobodnou volbu povolání spočívá v právu člověka studovat na soukromé zahraniční škole. Jak již vyplývá z dřívější judikatury Ústavního soudu [např. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. 11. 2003 (N 138/31 SbNU 227), či usnesení sp. zn. IV. ÚS 266/09 ze dne 19.3.2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz], je právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost jedním ze základních hospodářských práv jednotlivce. Toto právo však není absolutní a může být v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny omezeno.
Námitky vznesené stěžovatelem se tak jeví jako ryze účelové, a proto lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu