ECLI:CZ:US:2012:3.US.371.11.1
sp. zn. III. ÚS 371/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti P. P., právně zastoupeného JUDr. Rudolfem Vokounem, CSc., advokátem v Praze 2, Trojanova 18, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010 č. j. 12 To 81/2010-5419 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. 10 T 11/2009, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele zaručených článkem 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona (dále jen "tr. zákon"), jehož se měl dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona tím, že "po předchozí domluvě s obžalovaným M. J., v úmyslu se obohatit, uzavřel dne 9. 12. 1997 v sídle společnosti Toyota Tschuscho, s. r. o., v Praze 10, Švehlova 1900, leasingovou smlouvu č. 150231909 na osobní motorové vozidlo Toyota Land Cruiser 4.2. TD, v pořizovací ceně 1.581.967,- Kč, VIN:JT111TJ8207406290, se společností CAC Leasing a. s., se sídlem Janáčkovo nábř. 55/140 v Praze 5, které po složení zálohy obžalovaný P. P. odebral, dále byly uhrazeny obžalovaným M. J. tři splátky a poté podle pokynů obž. M. J. bylo předmětné vozidlo vyvezeno P. P. do Ruska, kde bylo ponecháno, a tímto jednáním způsobili společnosti CAC Leasing, a. s., nyní UniCredit Leasing CZ, a. s. se sídlem Radlická 3201, v Praze 5, škodu ve výši 667.012,- Kč".
Ve výroku o trestu ohledně stěžovatele Městský soud v Praze podle §37 tr. zákona upustil od uložení souhrnného trestu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. 20 T 95/2008. Nalézací soud dále vyslovil, že stěžovatel je společně s obž. M. J. povinen poškozené UniCredit Leasing CZ, a. s., Radlická 3201, Praha 5, zaplatit na náhradě škody částku 471.232,- Kč. Se zbytkem svých nároků byly poškozené obchodní společnosti podle §229 odst. 1, resp. 229 odst. 2 tr. řádu odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel odvolání, které však Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodné podle §256 zamítl.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že záznam policejního orgánu o sdělení obvinění ze dne 6. 3. 2001, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, nevyhovuje zákonným požadavkům §160 odst. 1 tr. řádu (ve znění tehdy účinném). Dle názoru stěžovatele záznam neobsahuje takové skutkové okolnosti, ze kterých by bylo zřejmé naplnění všech zákonných znaků trestného činu, který je policejním orgánem ve skutku spatřován. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, jež se týká řádného zahájení trestního stíhání, zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99, které dle jeho názoru plně dopadají i na jeho trestní věc. Zdůrazňuje, že základní okolnosti, ze kterých vyplývá naplnění znaků trestného činu musejí být zjištěny již v době, kdy je trestní stíhání zahajováno, jinak dochází k porušení zásady zákonnosti dle §2 odst. 1 tr. řádu, resp. článku 8 odst. 2 Listiny. Stěžovatel poukazuje na to, že z popisu skutku, jak je ve shora citovaném záznamu uveden, nikterak neplyne, že by stěžovatel jednal v úmyslu (přímém nebo nepřímém) někoho "podvést" a tím sebe nebo jiného obohatit ke škodě cizího majetku. Podvodný úmysl by stěžovatel musel mít v době, kdy poškozený učinil majetkovou dispozici, v jejímž důsledku se zmenšil jeho majetek, tedy v okamžiku uzavírání leasingové smlouvy nebo předání vozidla. Z popisu skutku nelze seznat, zda stěžovatel při uzavírání leasingové smlouvy aktivně nepravdivými informacemi v jiné osobě (např. v pracovníku poškozené společnosti) omyl vyvolával, anebo zda je mu kladeno za vinu, že nenapravil mylnou představu takové osoby.
Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na výše uvedené nebyl v dané trestní věci nikdy řádně obviněn a nebyla tudíž realizována zásada řádného a zákonného procesu. Stěžovatel na tuto skutečnost upozorňoval ve svém odvolání, Vrchní soud v Praze se však k jeho námitkám náležitě nevyjádřil. Jestliže samo zahájení trestního stíhání ve věci stěžovatele bylo vadné a postrádalo zákonný základ, představují podle názoru stěžovatele i následná rozhodnutí obecných soudů porušení článku 8 odst. 2 Listiny.
III.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Vyjádření obecných soudů byla stručná, označovala ústavní stížnost za neopodstatněnou s tím, že v trestním řízení proti stěžovateli bylo postupováno v souladu se zákonem a s plným respektováním jeho práv. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádnou právní argumentaci, jež by nebyla obsažena již v napadených rozhodnutích, Ústavní soud považoval za nadbytečné, zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.
Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 11/2009.
IV.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z jejího účelu jako subsidiárního prostředku ochrany základních práv. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jak bylo výše uvedeno, není Ústavní soud součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní stížnost je založena na námitce, že trestní stíhání proti stěžovateli nebylo zahájeno zákonným způsobem, neboť v záznamu o tzv. sdělení obvinění ze dne 6. 3. 2001 ve smyslu ust. §160 tr. řádu (v tehdy účinném znění) absentuje řádný popis skutku, pro který je obviněný stíhán. Stěžovatel se dovolává nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99, s tím, že dle jeho názoru, bylo-li samo zahájení trestního stíhání vadné, musí dojít ke zrušení posléze vydaných rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s článkem 8 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud je na základě spisového materiálu nucen zčásti souhlasit s námitkami stěžovatele do té míry, že skutek v policejním záznamu ze 6. 3. 2001 (ČVS: ÚVP-93/12-2000) není popsán tak, aby z jeho popisu jednoznačně vyplývalo naplnění všech znaků trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 tr. zákona. Toto ustanovení trestního zákona (ve znění platném do 30. 6. 2006) předpokládalo, že pachatel "ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou". Záznam policejního orgánu ve věci stěžovatele toliko konstatuje, že "na podkladě dosud zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že obv. P. po předchozí domluvě s obv. J. uzavřel dne 9. 12. 1997 v sídle firmy Toyota Tsuscho, s. r. o., Praha 10, Švehlova 1900, leasingovou smlouvu č. 1502315909 na motorové vozidlo Toyota Land Cruiser 4.2 TD, v hodnotě 1.740.000,- Kč, VIN JT111TJ8207406290, se společností C.A.C. Leasing, a. s., se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 55/140, a toto obv. P. odebral po složení akontace a po třech splátkách, které uhradil obv. J., bylo vozidlo vyvezeno dne 5. 1. 1998 za účasti obv. J. obviněným P. na území Ruska".
Popis skutku v záznamu nezahrnuje výslovné zjištění ohledně toho, zda stěžovatel v době, kdy uzavřel uvedenou leasingovou smlouvu, případně v době, kdy vozidlo odebral, byl alespoň srozuměn s tím, že leasingové splátky přestanou být po určité době hrazeny a vozidlo bude "zašantročeno" do Ruska ke škodě uvedené obchodní společnosti. V popisu skutku stěžovatele jako obviněného fakticky chybí výslovné uvedení okolností zakládajících úmyslné "podvodné jednání" (úmyslné uvedení v omyl nebo využití omylu s cílem obohatit sebe nebo jiného), neboť z popisu skutku v uvedeném záznamu nelze jednoznačně dovodit, že inkriminované jednání směřuje ke způsobení škody třetí osobě a k obohacení stěžovatele nebo jiného.
Tento postup policejního orgánu při pořizování záznamu o tzv. sdělení obvinění ze dne 6. 3. 2001 je třeba hodnotit jako ledabylý a nesprávný a v jiných souvislostech by mohl být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu V nyní posuzované věci však tomu tak není, protože zmíněné pochybení nedosahuje ústavněprávní dimenze.
Ústavní soud na tomto místě připomíná opakovaně zdůrazňovanou tezi, že na popis skutku v době zahajování trestního stíhání nelze mít přemrštěné požadavky, protože, jak vyplývá z povahy věci, v samotném počátku trestního stíhání nemohou být ještě shromážděny všechny informace, které by byly pro precizní formulaci skutkové věty potřebné. Lze se proto v této fázi trestního řízení spokojit i s méně detailním popisem skutku (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 369/05 ze dne 4. 10. 2005, sv. 39, č. 24, Sbírka nálezů a usnesení, str. 469).
Podle §160 odst. 1 tr. ř. (ve znění platném v době sdělení obvinění), záznam o sdělení obvinění kromě jiných náležitostí "musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán". Těmto minimálních požadavkům shora citované sdělení obvinění vyhovuje jen zčásti - subjektivní stránka trestného činu, tj. popis skutečností, ze kterých by bylo možno dovozovat alespoň nepřímý úmysl pachatele jednat podvodně, není ve skutkové větě obsažena.
Ústavní soud však nesouhlasí s mechanickou interpretací článku 8 odst. 2 Listiny, případně svých starších nálezů, k níž navrhovatel v ústavní stížnosti dospěl. Nelze souhlasit s představou, že absence vyjádření subjektivní stránky trestného činu v tzv. skutkové větě vždy a za všech okolností nezhojitelně působí nezákonnost celého dalšího trestního řízení, a že zjištění takové nesprávnosti Ústavním soudem musí nutně vést ke kasaci následných meritorních rozhodnutí obecných soudů. Starší nálezy, jichž se stěžovatel dovolává, byly vydány v případech, kdy zahájení trestního stíhání pro vágně popsaný skutek mělo současně za následek bezprostřední zásah do osobní svobody stěžovatele (vzetí do vazby, viz již nález ve věci sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996, sv. 5, č. 43 Sbírky nálezů a usnesení, str. 363, případně nález sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000, sv. 17, č. 30 SbNU, str. 221).
Pokud ústavní stížnost směřuje až proti meritorním rozhodnutím trestních soudů, je třeba zjistit, zda počáteční pochybení policejního orgánu při zahájení trestního stíhání mělo v daném konkrétním případě fakticky za následek porušení základních práv stěžovatele v daném řízení. Ústavní soud vždy posuzuje spravedlnost řízení jako celek a vychází přitom ze skutečného obsahu a smyslu jednotlivých základních práv a svobod. Ryze procedurální pochybení, které bylo dalším postupem orgánů činných v trestním řízení zhojeno, nedosahuje ústavněprávního významu. Přitom je třeba vycházet z účelu požadavku řádného popsání skutku, pro který je obviněný stíhán. Tento požadavek má z hlediska ústavněprávního význam, především pokud jde o realizaci práva obviněného být seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu [viz článek 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy].
Od práva obviněného hájit se proti konkretizovanému obvinění se odvíjí i zásada zachování totožnosti skutku v trestním řízení, vyjádřená v ust. §176 odst. 2 tr. řádu a §220 odst. 1 tr. řádu (srov. §2 odst. 8 tr. řádu). Tuto zásadu však nelze vykládat v tom smyslu, že by státní zástupce, resp. soud nesměl za žádných okolností upřesnit popis skutku tak, aby vystihoval správně stav věci, pokud se tím zároveň identita zažalovaného skutku nezmění (srov. rozhodnutí publikované pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr.). Nelze přitom zaměňovat pojmy "skutek" (událost ve vnějším světě, vyvolaná jednáním člověka) a "popis skutku" jako slovního vyjádření (k tomu velmi podrobně viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 179/2010 ze dne 24. 2. 2010 a další judikaturu tam citovanou). V případě, že by opominutí znaků odpovídajících subjektivní stránce v popisu skutku mělo zcela zjevně ráz pouhého formálního pochybení policejního orgánu, bylo by je za současného zachování totožnosti skutku možné zhojit dalším postupem státního zástupce či soudu. Taková situace je představitelná zejména tehdy, pokud i neúplný popis skutku fakticky vylučuje jiné než zaviněné jednání a kdy zároveň skutková zjištění obsažená v odůvodnění usnesení dle §160 odst. 1 tr. řádu vylučují o naplnění subjektivní stránky pochybnost.
V projednávané věci bylo počáteční pochybení policejního orgánu při popisu skutku následně státním zástupcem v obžalobě a posléze i obecnými soudy v napadených rozhodnutích alespoň zčásti napraveno tím, že do skutkové věty těchto rozhodnutí byla doplněna formulace "v úmyslu se obohatit" a v popisu skutku jsou obsaženy výrazy a formulace, z nichž lze dovodit znaky subjektivní stránky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 tr. zákona. Tento úsudek lze vyvodit např. z formulací, že obviněný P. P. leasingovou smlouvu uzavřel "po předchozí domluvě s obviněným M. J.", že vozidlo "odebral", že vozidlo "za účasti obou obviněných bylo vozidlo vyvezeno do Ruska, kde bylo ponecháno". Ze samotné povahy těchto činností se podává, že k průběhu skutku, který svou celkovou strukturou odpovídá složitému a rafinovaně provedenému deliktnímu jednání, přispíval stěžovatel přinejmenším s nepřímým úmyslem. Podobné charakteristiky jsou obsaženy i v odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že popis subjektivní stránky trestného činu v napadených rozhodnutích má daleko k dokonalosti. Vyslovuje na tomto místě (opakovaný) apel, aby orgány činné v trestním řízení věnovaly slovnímu vystižení podstatných náležitostí zavinění větší pozornost. V tomto případě však dospěl Ústavní soud k závěru, že tento nedokonalý popis nevedl k omezení práva obviněného na obhajobu. Obviněný, zastupovaný v průběhu trestního řízení obhájcem, měl opakovaně příležitost se seznámit s podstatou vzneseného obvinění po skutkové i právní stránce, k věci se vyjádřit a vznést své důkazní návrhy a připomínky, což také využil.
Ústavní soud dodává, že i po důkazní stránce jsou závěry obecných soudů ohledně subjektivní stránky trestného činu (přinejmenším nepřímého úmyslu) opřeny o dostatečně zjištěná fakta. Lze poukázat např. na výpověď obviněného P. P. z přípravného řízení (č. l. 529 a násl. trestního spisu), v níž sám stěžovatel uvádí, že již před uzavřením leasingové smlouvy došlo mezi ním a M. J. k domluvě, že smlouvu uzavřel proto, aby spoluobviněnému J. "pomohl ohledně těch daní", že při uzavření smlouvy věděl o tom, že "to bude vozidlo pro potřeby jeho (rozuměj J.) firmy, ale psané na moji osobu a po několika měsících si vozidlo vezme zpět z daňových důvodů", že při dalších transakcích vyplňoval různé čisté formuláře, do nichž vypisoval J. diktované sumy apod. Tyto všechny informace, jakož i samotný "dobrodružný" průběh převážení vypůjčeného auta do Ruska, nemohly stěžovatele nechat na pochybách, že celá tato operace má podvodný charakter.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu se nevyžaduje, aby srozumění spolupachatele se vztahovalo na všechny detailní operace trestného jednání; postačí, aby srozumění pokrývalo podstatné části deliktního jednání.
Z uvedených důvodů nebylo shledáno porušení stěžovatelem tvrzených ani jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod a návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí byl posouzen jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížnost byla proto, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu