ECLI:CZ:US:2012:3.US.3761.11.1
sp. zn. III. ÚS 3761/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ARBEGE HOLDING LIMITED, se sídlem Cyprus, Nicosia, Flat/Office 601, KERMIA BUILDING, Diagorou 4, zastoupeného Mgr. Filipem Smějou, advokátem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2011 č. j. 2 VSOL 465/2011-B-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 12. 2011, doručenou Ústavnímu soudu dne následujícího, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2011 č. j. 2 VSOL 465/2011-B-51, a to pro porušení jeho ústavně zakotveného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel mj. uvedl, že ústavní stížnost je přípustná, protože proti napadenému usnesení není přípustný jakýkoliv relevantní opravný prostředek a ochrana jeho základních práv až po pravomocném ukončení řízení by byla zcela neefektivní, a dovolával se rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 170/08, IV. ÚS 956/09 a II. ÚS 468/10. K tomu dodal, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť se týká obecně práva na zákonného soudce, na soudní ochranu a na spravedlivý proces, a to u všech účastníků předmětného insolvenčního řízení.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením bylo (ve výrocích II až V) zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2011 č. j. KSBR 24 (28) INS 11584/2010-B-26 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Posledně uvedeným usnesením byl v insolvenční věci dlužníka RE 100 D s. r. o. zamítnut návrh věřitele K. Ř. na povolení reorganizace (výrok I) a dále jím byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka (výrok II), přičemž se soud vyslovil k oprávnění insolvenčního správce (výrok III a IV) a k časovým účinkům prohlášení konkursu (výrok V).
Obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky, jež byla vedena pod sp. zn. III. ÚS 3762/11, se již Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 22. 12. 2011 a od závěrů v něm uvedených nemá důvod se odchýlit ani v nyní souzené věci. Z tohoto důvodu nezbývá než shodně konstatovat, že dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se uvádí, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížností napadeným usnesením bylo (zčásti) zrušeno usnesení soudu prvního stupně a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V dané právní věci tedy nadále probíhá soudní řízení, v jehož rámci se stěžovatel může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, jichž se domáhá cestou ústavní stížnosti. Není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci - nyní rozhodoval.
K závěrům vysloveným ve věci sp. zn. III. ÚS 3762/11 možno dodat, že za výše popsané situace nepřipadá aplikace ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v úvahu, neboť stěžovatel žádné procesní prostředky proti vlastnímu kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu k dispozici nemá, přičemž zde není ani žádné (natož pravomocné) rozhodnutí, vůči němuž by byly (mohly být) zmíněné procesní prostředky uplatněny, protože usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a ve věci samotné bude teprve rozhodnuto [srov. i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na výše zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu, tato se týkají jiné procesní situace, a to rozhodnutí o (ne)přikázání věci jinému soudu [§12 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.)], resp. rozhodnutí, kterým odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce (§221 odst. 2 o. s. ř.). V nyní posuzované věci došlo ke zrušení usnesení soudu prvního stupně ve věci samé pro tzv. zmatečnostní vadu, přičemž proti příslušnému právnímu názoru odvolacího soudu se stěžovatel může bránit prostřednictvím (minimálně) dovolání [§238a odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř.], bude-li to (vůbec) s ohledem na obsah v budoucnu vydaných soudních rozhodnutí pokládat za potřebné. Za tohoto stavu je třeba ústavní stížnost považovat za "předčasnou".
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2012
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu