ECLI:CZ:US:2012:3.US.3764.11.1
sp. zn. III. ÚS 3764/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem, se sídlem v Brně, Dvořákova 13, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011 sp. zn. 20 Cdo 1963/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 15. prosince 2011 se domáhal přezkoumání výše označeného rozhodnutí a tvrdil, že v řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces a soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
Stěžovatel ústavní stížnost opíral o skutečnost, že veškerá jeho podání směřovaná jak soudům prvého stupně i druhého stupně, tak zejména soudu dovolacímu, obsahovala všechny zákonem předepsané náležitosti. Stěžovatel tvrdil, že na výzvu soudu doplnil ve stanovené lhůtě podání. Je přesvědčen o tom, že jako plnoprávný občan demokratického právního státu má právo na to, aby se soudní orgány zabývaly samou podstatou věci a poskytly mu právní ochranu, nikoli hledaly důvody, jak se této povinnosti zříci. Nejvyšší soud však toto právo stěžovateli upřel a odmítl zabývat se meritem věci.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí zrušil s tím, že novým rozhodnutím bude stěžovateli vyhověno.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplynuly následující skutečnosti: Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 9. prosince 2008 (43 Nc 708/2008-10) nařídil exekuci na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky oprávněných P. a M. B. na dlužné výživné, běžné výživné a pro náklady exekuce. Odvolání stěžovatele nemělo náležitosti řádného odvolání (§205 odst. 1, 2 o. s. ř. chyběl originál podpisu povinného). Stěžovatel vady odvolání neodstranil i přesto, že byl řádně poučen a byla mu stanovena lhůta 5 dnů k odstranění vad podání. Stěžovatel ani v době následující až do současnosti svoje nedostatečné odvolání nedoplnil.
Odvolací soud podle §43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. odmítl odvolání stěžovatele - povinného - usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2010 (12 Co 755/2009-60). Vady podání stěžovatele - chybějící podpis - brání tomu, aby bylo možné v odvolacím řízení pokračovat.
Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nesplnění podmínky řízení spočívající v absenci právního zastoupení stěžovatele advokátem. Proti rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 29. června 2011 (20 Cdo 1963/2011-110) stěžovatel podal ústavní stížnost.
III.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se dále zabýval důvodností ústavní stížnosti. V minulosti v řadě svých rozhodnutí konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. obdobně též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 168/05 in http:/nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých blíže nespecifikovaných základních práv, měl zřejmě na mysli práva obsažená v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a v tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jeho přezkoumání splněny. Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, (dále jen "o. s. ř."), a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. prosince 2010, o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. července 2009 a neshledal je přípustným.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání, upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. proto, že usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání pro vady, které brání jeho projednání, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání pro tyto vady, není rozhodnutím ve věci samé.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl dle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž vyžadoval splnění podmínky obligatorního zastoupení v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem (§241b odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím k tomu, že jde o svévolně podaný opravný prostředek, jehož odmítnutí (dovolacím) soudem je plně v souladu se zákonem, kdy se dovolací soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatele (§169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze napadenému usnesení Nejvyššího soudu nic vytknout.
V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na svoji dřívější judikaturu naznačenou již výše, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v obdobném smyslu a rozsahu dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, staví Ústavní soud do pozice třetí či dokonce čtvrté instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu