ECLI:CZ:US:2012:3.US.3771.11.1
sp. zn. III. ÚS 3771/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Petrem Čunderlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 23, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 251/2011 ze dne 25. 8. 2011 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 11 P 169/2007 ze dne 28. 2. 2011, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.
Napadená rozhodnutí, jak patrno z jejich obsahu, byla vydána v řízení ve věci péče o nezletilé syny stěžovatele k návrhu matky na zvýšení výživného stěžovateli. Těmito rozhodnutími byl změněn původní rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 10. 2007 č. j. 11 Nc 100/2007-70 ve výrocích o výživném tak, že s účinností od 1. 9. 2010 byla stěžovateli stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého J. částkou 40.000,- Kč měsíčně a na výživu nezletilého A. částkou 30.000,- Kč měsíčně vždy do 15. dne v měsíci k rukám matky, přičemž pokud jde o dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2010 do 31. 8. 2011 pro nezletilého J. ve výši 140.000,- Kč a pro nezletilého A. ve výši 105.000,- Kč, byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit je ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku k rukám matky. Odvolací soud rozsudkem shora označeným sice rozsudek soudu I. stupně měnil, avšak pouze s ohledem na uplynutí dalšího času od rozhodnutí prvého soudu, a jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, považoval skutková zjištění prvostupňového soudu i jeho právní závěry za správné.
Proti těmto rozsudkům směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel porušení shora označených ústavně zaručovaných práv spatřuje v podstatě v tom, že nebylo vyhověno jeho návrhu, s nímž v zásadě souhlasila i matka dětí a kolizní opatrovník, totiž návrhu rozdělit výživné na složku spotřební a složku spořící, která by byla ukládána na účty, jež otec pro děti založil. Soudy tomuto návrhu nevyhověly a výživné včetně dlužného výživného vzniklého jeho zpětným zvýšením mu uložily zaplatit k rukám matky. Stěžovatel je tak přesvědčen, že mu tímto postupem soudy znemožnily o potřebách dětí spolurozhodovat a zároveň takové "nerozhodnutí" soudu poškozuje zájem dětí. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhl zrušení napadených rozsudků.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3, §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud především připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Obecné soudy věci věnovaly náležitou pozornost a odvolací soud, jak patrno z obsahu jeho rozhodnutí, dostatečně objasnil, proč neshledal důvody pro vyhovění uvedenému návrhu otce, a to poukazem na zákonnou povinnost matky (§37a zákona o rodině) spravovat jmění dětí, které má svěřeny do výchovy, s péčí řádného hospodáře, přitom konstatoval, že z obsahu spisu ani z tvrzení samotného stěžovatele neplyne nic konkrétního o tom, že by matka tuto svoji povinnost jakkoli porušovala. Dodal také, že je jistě právem otce, aby požadoval vyúčtování toho, jak je s výživným, pokud jde o tvorbu úspor pro děti, nakládáno s tím, že pokud by byly zjištěny skutečnosti svědčící pro závěr, že matka jmění dětí řádně nespravuje, pak lze činit konkrétní opatření. Na odůvodnění tohoto rozhodnutí lze tak odkázat a konstatovat, že dostatečně objasňuje učiněné závěry a nevykazuje tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 18. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu