ECLI:CZ:US:2012:3.US.3776.11.2
sp. zn. III. ÚS 3776/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. společnosti CORRI DESIGN, s. r. o., IČ: 275 88 386, se sídlem Vojtíškova 1828, 148 00 Praha 4, zastoupené společníkem J. J., a B. J. J., oba zastoupeni Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem AK se sídlem Na Pankráci 30a/404, 140 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2011 č. j. 35 Cm 25/2009-183, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále 3) P. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem AK se sídlem Bohuslava Martinů 1051/2, 140 00 Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. prosince 2011, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2011 č. j. 35 Cm 25/2009-183, a to pro porušení článku 4 a článku 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud v souladu s ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") až do pravomocného skončení řízení odložil vykonatelnost usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199. Usnesením ze dne 31. ledna 2012 č. j. III. ÚS 3776/11-12 Ústavní soud návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti podle ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověl.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 25/2009. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a P. Z. jako vedlejšího účastníka řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199 bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2011 č. j. 35 Cm 25/2009-183 tak, že řízení, ve kterém se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka ad A.") po žalovaném P. Z. jako jednateli žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") domáhala uložení povinnosti nahradit škodu, se zastavuje.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o zastavení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 25/2009, aniž přihlédl k tomu, že žaloba byla podána dle §131a obchodního zákoníku, z čehož vyplývá, že jedině zastupující společník jako žalobce je oprávněn se žalobou disponovat a tedy učinit procesní úkon zpětvzetí žaloby. S touto skutečností se soud ve svém rozhodnutí nevypořádal. Stěžovatelé poukazují na to, že Vrchní soud v Praze vyšel ze zjištění Městského soudu v Praze, že jedním z jednatelů byla odvolána plná moc právnímu zástupci a tento jednatel učinil procesní úkon zpětvzetí žaloby. Odvolací soud argumentoval tím, že zpětvzetí žaloby jako procesní úkon může za žalobce provést i jen jeden z jejích jednatelů, takže zpětvzetí provedené za společnost jednajícím panem D. B., jednatelem, je platné.
V tomto postupu odvolacího soudu spatřují stěžovatelé porušení svých ústavních práv, neboť jim byla odňata možnost domáhat se před soudem ochrany svých práv.
Z pohledu běhu procesních lhůt stěžovatelé uvádějí, že s ohledem na argumentaci Vrchního soudu v Praze, že nejde o žalobu dle §131a obchodního zákoníku, bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým bylo řízení zastaveno, doručováno na straně žalobce pouze společnosti CORRI DESIGN, s. r. o., nikoli též jejímu společníkovi panu J. J. nebo jeho právnímu zástupci Mgr. Petru Kuchařovi. O zastavení řízení se proto pan J. J. dozvěděl až od svého právního zástupce, a to náhodným nahlédnutím do spisu dne 18. října 2011. Tento den je tak prvním dnem, kdy se stěžovatelé dozvěděli o existenci napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a tedy rozhodným dnem pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka ad A. podala dne 19. prosince 2011 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2011 č. j. 35 Cm 25/2009-183 u Městského soudu v Praze žalobu pro zmatečnost s odvoláním se na §229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Podle ust. §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost mimo jiné pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen.
V ústavní stížnosti stěžovateli namítaný vadný postup odvolacího soudu je tedy důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ust. §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností.
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330; shodně rovněž např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000).
Jak bylo výše uvedeno, v souzené věci stěžovatelka ad A. podala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2011 č. j. 35 Cm 25/2009-183 žalobu pro zmatečnost, o které dosud nebylo rozhodnuto. U Městského soudu v Praze tedy probíhá řízení a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatelka ad A. nebyla nucena podávat ústavní stížnost, neboť tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Podmínkou je pouze to, aby tento mimořádný opravný prostředek stěžovatelka ad A. uplatnila řádně.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, přičemž neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Tímto rozhodnutím ztrácí svou účinnost usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012 č. j. III. ÚS 3776/11-12 o odkladu vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2011 č. j. 14 Cmo 69/2011-199.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2012
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj