ECLI:CZ:US:2012:3.US.3840.11.1
sp. zn. III. ÚS 3840/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AGROMACHINE, s. r. o., IČ: 49197231, se sídlem Komenského 188, 340 12 Švihov, právně zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou AK se sídlem Randova 204/I., 339 01 Klatovy 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2011 č. j. 23 Cdo 2080/2010 - 252, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. prosince 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 27. září 2011 č. j. 23 Cdo 2080/2010 - 252, a to pro porušení článku 11, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Klatovech (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 11. června 2009 č. j. 7 C 234/2005-213 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti žalované A.M. domáhala zaplacení částky 850 000,- Kč s 2% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení a dále rozhodl, že žalované se proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
K odvolání obou účastníků (žalované pouze vůči výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. prosince 2009 č. j. 10 Co 438/2009-234 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011 č. j. 23 Cdo 2080/2010 - 252 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2009 č. j. 10 Co 438/2009-234 a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se nedostalo ochrany jejím právům. Stěžovatelka uvádí, že v období mezi posledním nařízeným předběžným opatřením a jeho zrušením odvolacím soudem bylo zabráněno prodeji majetku a zákazem manipulace s konkrétním majetkem vznikla stěžovatelce škoda ve výši 850 000,- Kč. Stěžovatelka se ani v navazujícím soudním sporu nedovolala soudní ochrany, neboť namítanou neplatnost postoupené pohledávky z titulu transformace ZD Švihov dle smlouvy ze dne 25. května 1996, uzavřené mezi ní a A. M., prostřednictvím jí zmocněné osoby Ing. V. P. až dle následně udělené plné moci ze dne 3. června 1996, uznal za platnou. Z přístupu soudu je zcela zřejmá obstrukce a nezájem řešit způsobenou škodu vzniklou stěžovatelce jako právnické osobě jednáním fyzické osoby za přispění soudu, neboť zcela v rozporu s logikou věci soud uzavřel, že stěžovatelka v žádosti o výmaz poznámky zapsané v katastru nemovitostí, týkající se zákazu dispozice s jejími minijatky, nežádala o výmaz údaje o předběžném opatření A. M. Žádný takový zápis však k datu žádosti, tj. 12. srpna 2003 neexistoval, neboť návrh na vydání předběžného opatření byl podán A. M. až 25. srpna 2003, tj. v době, kdy byl proveden výmaz poznámek v katastru nemovitostí na základě předmětné žádosti.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné, a proto je odmítl.
V předmětné věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatelkou vymezená právní otázka spočívá na názoru, že tvrzená újma 850 000,- Kč je následkem jednání žalované (podání návrhu na předběžné opatření, spočívající v zákazu nakládat s majetkem). Taková otázka se týká určení příčiny vzniklé újmy, nikoliv právního posouzení příčinné souvislosti. Posouzení příčinné souvislosti jako podstatné pojmové podmínky speciální odpovědnosti podle ust. §77 odst. 3 o. s. ř. (obdobně jako v případech jiných druhů odpovědnosti za škodu) nemůže být proto v daném případě otázkou zásadního právního významu ve smyslu výše uvedeném, neboť nejde o právní otázku, podřaditelnou přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95, dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není zpravidla předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud zpravidla oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.
Ústavní soud zpravidla nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována, a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku zásadní právní význam. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, sp. zn. IV. ÚS 573/01, sp. zn. III. ÚS 280/03, sp. zn. I. ÚS 319/03, sp. zn. II. ÚS 644/04, sp. zn. III. ÚS 86/06, sp. zn. III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny založit nemůže.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny. Jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu