ECLI:CZ:US:2012:3.US.3865.11.1
sp. zn. III. ÚS 3865/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Anglicko-českého gymnázia AMAZON s. r. o., se sídlem Praha 1, Rytířská 406/10, IČ 28228235, zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou v Praze 1, Dlouhá 16, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010 č. j. 18 C 295/2009-37 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011 č. j. 20 Co 60/2011-60, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 12. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud, aby podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům D. a I. H. žalovanou částku 29 800 Kč s příslušenstvím a dále náklady řízení ve výši 22 291,20 Kč. Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatel přijal dceru žalobců ke studiu ve svém zařízení rozhodnutím ze dne 11. 5. 2009, dne 18. 5. 2009 mezi ním a žalobci byla uzavřena Smlouva o poskytnutí vzdělání (dále jen "Smlouva"), kterou však žalobci vypověděli ke dni 8. 6. 2009 a současně požádali o vrácení již zaplaceného školného. Stěžovatel s ukončením Smlouvy souhlasil, ale vrácení školného odmítl. Následně obvodní soud - s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 1562/2006 - uzavřel, že se dcera žalobců nestala žákem stěžovatele ve smyslu §66 odst. 1 školského zákona a že pokud zanikl závazek stěžovatele jakožto poskytovatele studia poskytnout vzdělávání ještě předtím, než jej vůbec začal naplňovat, odpadl i právní důvod hrazení školného; bylo-li školné již uhrazeno, představuje zaplacená částka bezdůvodné obohacení na stěžovatelově straně.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil uhradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 10 008 Kč. Uvedený soud sice argumentaci rozhodnutím Nejvyššího soudu neshledal případnou a dále vyslovil názor, že ke zrušení Smlouvy došlo ke dni 26. 6. 2009 dohodou stran, s tím, že v důsledku toho odpadl oběma stranám důvod k plnění. Kromě toho konstatoval, že smluvní ujednání o tom, že v případě zániku Smlouvy nevzniká rodičům právo na již zaplacené školné, je v rozporu s ustanovením §451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (a je ve smyslu §39 téhož zákona neplatné), protože žalobci nezískali do zrušení Smlouvy žádnou protihodnotu. Vzhledem k tomu se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že závěr obvodního soudu o bezdůvodném obohacení je správný.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí městského soudu je logicky nekonzistentní a nedostatečně odůvodněné. Dle stěžovatele nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, přičemž odlišný názor jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího považuje za základní pochybení. V prvé řadě poukazuje na to, že danou situaci městský soud posoudil jako plnění z právního důvodu, který odpadl, avšak odůvodnil ji neplatností ustanovení Smlouvy, tedy jako by šlo o plnění z neplatného právního úkonu. Vyšel-li městský soud z toho, že strany Smlouvy se na ukončení poskytování studia dohodly, a proto odpadl důvod k plnění, daný závěr neodpovídá obsahu Smlouvy, dle níž se zaplacené školné na rok při předčasném ukončení studia studentovi nevrací. Toto ustanovení je právním důvodem, který neodpadl. Navíc k uzavření písemné dohody o ukončení Smlouvy nedošlo a eventuálně opačný závěr nemá podklad v provedených důkazech. Stěžovatel v návaznosti na výše uvedené upozorňuje, že argumentace městského soudu nemůže obstát, protože - v důsledku záměny příčiny a následku - je založena na nelogickém tvrzení, že "došlo k bezdůvodnému obohacení, protože ve smlouvě není obsažen pro plnění žádný důvod, přičemž ve smlouvě není pro plnění žádný důvod, neboť je částečně neplatná, protože jinak by šlo o bezdůvodné obohacení". Dle stěžovatele přitom ustanovení Smlouvy o tom, že v případě zrušení objednávky služeb v určitém termínu dojde k "propadnutí" kupní ceny za tyto služby, nemůže být samo o sobě v rozporu s §451 občanského zákoníku, kdy i městský soud uznává, že pro případ odstoupení od Smlouvy lze sjednat odstupné. V daném případě Smlouva pro případ svého ukončení dohodou stanoví následek v podobě odstupného či "ponechání" si plnění. Daný důvod (k plnění) by ukončením Smlouvy neodpadl, ale naopak by se "aktivoval". Kromě toho ani k ukončení Smlouvy nedošlo. Podle stěžovatelova názoru je rozhodnutí soudu objektivně v rozporu s psaným právem. Existence předmětného ustanovení Smlouvy, jak stěžovatel dále uvádí, byla soudu zdůvodněna, a to tím, že školné zaplacené studenty je spotřebováno na materiální zajištění pomůcek a služeb na celý školní rok dávno před jeho začátkem. Jde tedy o legitimní právní důvod pro plnění žalobců, který "neodpadl", i kdyby k ukončení Smlouvy došlo. Jestliže městský soud vyvodil, že daný právní důvod byl vyloučen dohodou, o této věci byl veden daný spor a takovéto tvrzení odporuje skutkovému stavu, resp. nemá oporu v provedených důkazech. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že pokud by "ponechání si školného" bylo sjednáno jako odstupné, pak by zřejmě jeho nárok byl po právu. V tomto případě měl soud daný úkon vykládat podle obsahu, a nikoliv jak byl označen smluvními stranami. Uvedená pochybení pak mají zakládat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovateli, jak plyne z úvodu ústavní stížnosti, je známa judikatura Ústavního soudu, v níž tento soud vymezuje své postavení v ústavním systému a v tom rámci i svůj vztah k obecné justici a v návaznosti na to i principy, jež ovládají přezkum soudních rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. K tomu, co stěžovatel uvedl, je však třeba dodat, že předpokladem pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů není rozpor jimi vydaného rozhodnutí s hmotným nebo procesním právem obecně, ale jen rozpor s normami práva ústavního, přičemž z hlediska norem tzv. jednoduchého práva Ústavní soud zásadně soudní rozhodnutí nepřezkoumává.
S ohledem na to, že právo na vydání bezdůvodného obohacení nepatří mezi ústavně zaručená základní práva, napadená rozhodnutí lze (primárně) přezkoumat z hlediska ústavněprávních norem procesní povahy. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by řízení, které napadeným rozhodnutím předcházelo, bylo zatíženo vadami, natož pak vadami majícími za následek porušení ústavnosti, vadná mají být samotná rozhodnutí, a to pro zjevný rozpor jednak skutkových závěrů s provedenými důkazy, jednak právních závěrů s pravidly logického myšlení. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda soudní rozhodování nevykazuje znaky libovůle, a to konkrétně z toho důvodu, že odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou natolik vadná, a to pro svou vnitřní rozpornost či "nepřezkoumatelnost", že nemohou z hlediska ústavnosti obstát. K takovému závěru však v posuzované věci dospět nelze.
Stěžovatelova stěžejní námitka spočívá v tom, že městský soud uplatnil právní argument, jenž zcela zjevně porušuje pravidla logického myšlení (má jít o tzv. argumentaci v kruhu). Ústavní soud však tuto stěžovatelovu výhradu k rozhodnutí městského soudu nikterak nesdílí. Uvedený soud především nevycházel z toho, že předmětný majetkový prospěch vznikl z neplatného právního úkonu, ale z právního důvodu, který odpadl, což odůvodnil tím, že Smlouva mezi stěžovatelem a žalobci byla (dohodou) zrušena, přičemž stěžovatel dceři žalobců žádné plnění - na rozdíl od žalobců, kteří předem zaplatili školné - neposkytl. Současně odmítl stěžovatelovu obranu, že mu vznikl nárok na "ponechání si školného" z titulu smluvního ujednání obsaženého v čl. IV Smlouvy (které se, jak stěžovatel uvádí, mělo za daných okolností "zaktivovat"), s tím, že v této konkrétní situaci nutno považovat uvedené ustanovení za neplatné. Kromě toho, i kdyby věc bylo možno posoudit tak, že se původní plnění žalobců, tj. školné, "transformovalo" v plnění z titulu stěžovatelova nároku na "ponechání si školného", jednalo by se sice o plnění z neplatného právního úkonu, avšak na výsledku řízení by to nic změnit nemohlo, neboť zákon stran restituční povinnosti žádný rozdíl mezi oběma případy nečiní (viz §457 občanského zákoníku).
Namítá-li stěžovatel, že ustanovení čl. IV Smlouvy ve své podstatě upravuje odstupné, je Ústavní soud toho názoru, že rovněž s touto otázkou se městský soud dostatečně, resp. řádně vypořádal. Uvedl totiž, že smluvní strany si mohly sjednat přiměřené odstupné, přičemž z kontextu, v jakém toto bylo vyřčeno, lze vyvodit, že danou podmínku (přiměřenosti) by sjednané "odstupné" v plné výši školného - za daných okolností (což nutno zdůraznit) - nesplňovalo. Tímto způsobem se městský soud vypořádal i s argumentací, že stěžovateli v souvislosti s budoucím studiem dcery žalobců vznikly určité náklady.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítl, že k uzavření písemné dohody o ukončení Smlouvy nedošlo a že závěry soudu nemají podklad v provedených důkazech. Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, jak byla tato námitka míněna. Pokud má stěžovatel za to, že nedošlo ke zrušení Smlouvy, možno odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, z něhož je zřejmé, že uvedený soud vycházel z konkrétních důkazů, a to z dopisu žalobců ze dne 8. 6. 2009 a písemné reakce stěžovatele na tento dopis dopisem ze dne 26. 6. 2009. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v této souvislosti nic bližšího neuvádí, Ústavní soud za dané situace nemá, co by městskému soudu vytknul. Pakliže stěžovatel argumentuje tak, že zmíněnou dohodou smluvních stran nezaniklo (nemohlo zaniknout) ujednání ve smyslu čl. IV Smlouvy, lze s ním souhlasit, avšak tato otázka nemá žádný význam, protože předmětné ujednání bylo městským soudem shledáno ve smyslu §39 občanského zákoníku neplatným. Závěrem možno dodat, že v posuzované věci je zjevně klíčovou otázkou interpretace a aplikace posledně uvedeného ustanovení, přičemž její řešení je věcí obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Protože ústavní stížnost nebylo možné projednat věcně, nebylo možné ani tímto způsobem rozhodnout o stěžovatelově návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí; daný návrh je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým a sdílí (tak) osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu