ECLI:CZ:US:2012:3.US.3974.11.1
sp. zn. III. ÚS 3974/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 52, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2011 č. j. 5 Cmo 157/2011-63, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2011 č. j. 49 Cm 16/2010-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů vydaná v obchodněprávní věci, v níž byl účastníkem, neboť jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 19. 7. 2010 č. j. 49 Cm 16/2010-11, uložil stěžovateli, aby do tří dnů od jeho doručení zaplatil vedlejšímu účastníku částku 3447 697,- Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu nebo v téže lhůtě podal námitky.
Tentýž soud v záhlaví označeným usnesením stěžovatelovy námitky odmítl jako opožděně podané (§175 odst. 3 o. s. ř.). Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.)
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu směnečný platební rozkaz nebyl doručen, a proto mu lhůta k podání námitek dosud (ani) nezačala běžet.
V jednotlivostech poukazuje na to, že:
1/ Soud prvního stupně skutkové zjištění, že směnečný platební rozkaz mu naopak doručen byl, řádně neodůvodnil, čímž je jeho rozhodnutí "nepřezkoumatelné", a koliduje s judikaturou Ústavního soudu, kupř. nálezem sp. zn. IV. ÚS 304/98. Nezdůvodnil rovněž, proč odmítl provést navržené důkazy, a k dokazování přistoupil až soud odvolací, kterému však nemohl - v rámci řízení před obecnými soudy - oponovat.
2/ Zjištění odvolacího soudu ohledně okolností "rozbalení" sporné zásilky "zasahují" do jeho práva na spravedlivý proces tím, že "vkládají svědkům do úst něco, co jimi nebylo vyřčeno".
3/ Příslušná doručenka, vztahující se k údajnému převzetí směnečného platebního rozkazu, nesplňuje náležitosti dané ustanovením §50g odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť údaj "49 Cm 16/2010-11 SPR+žal.+kop. SM" nepředstavuje řádné označení doručovaných písemností. Právnímu laikovi, kterým je, znemožňuje použití této nesrozumitelné zkratky ("SPR") si ověřit, zda se obsah zásilky s těmito údaji shoduje.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. O takovou situaci v dané věci nejde zjevně, a to ani ve vztahu k námitce směřující k ustanovení §50g odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ani její přijetí by nemohlo na rozhodném závěru obecných soudů, že stěžovateli řádně doručená zásilka obsahovala kritický směnečný platební rozkaz, ničeho změnit.
Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště stěžovatelovy argumentace (viz body 1/ a 2/), kterou v ústavní stížnosti předestírá opětovně poté, co se s ní odvolací soud vypořádal způsobem, který má racionální a obhajitelnou základnu, a jehož výsledek je akceptovatelný. Z obšírného odůvodnění jeho rozhodnutí je též zřejmé, jakými úvahami se řídil při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěl ke konečným skutkovým závěrům, což je v rovině ústavněprávního přezkumu podstatné a zásadně postačující.
Co do úvah odvolacího soudu na straně jedné a stěžovatele na straně druhé ohledně "klíčového" místa otevření ("rozbalení") doručované zásilky se připomíná, že již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) Ústavní soud vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Tak tomu v dané věci není očividně.
Odvolací soud doplnil dokazování s ohledem na ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř., a v jeho implicitním úsudku, že nešlo o rozsáhlé dokazování, tvrzené porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces spatřovat zřejmě nelze; není též bez významu, že stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizoval, jakou oponenturu by v případě poskytnutí "širšího" procesního prostoru ke zpochybnění skutkových zjištění obecných soudů (kromě té, kterou již v řízení vznesl) poté mohl uplatnit.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu