ECLI:CZ:US:2012:3.US.772.12.1
sp. zn. III. ÚS 772/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REALIS - INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, (adresa pro doručování: Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011 č. j. 29 Cdo 1920/2010-291, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010 č. j. 15 Cmo 252/2009-230 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2009 č. j. 46 Cm 20/2005-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavního soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo v řízení o žalobě M. K. na vyloučení věci z konkursní podstaty, směřující proti žalovanému Pavlu Gerö, správci konkursní podstaty P. W., za účasti stěžovatelky jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, rozhodnuto, že konkrétní nemovitosti v k. ú. Jablonecké Paseky se vylučují ze soupisu majetku konkursní podstaty zmíněného úpadce. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastníkem sporných nemovitostí a zástavní právo k nim nevzniklo, neboť pohledávka AB Banky, a. s., resp. stěžovatelky jako její právní nástupkyně ve výši 53 mil. ATS, jež měla být zástavním právem zajištěna, neexistuje (a to na rozdíl od pohledávky 8 mil. DEM), protože vůbec nevznikla - uvedená banka záruku za 53 mil. ATS totiž neposkytla, resp. tato záruka byla zrušena (odstřižením avalu od směnky).
K odvolání žalovaného a stěžovatelky Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (§219 o. s. ř.).
Žalovaný i stěžovatelka napadli rozsudek Vrchního soudu dovoláním, avšak Nejvyšší soud je ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl s tím, že v případě stěžovatelky nebylo podáno oprávněnou osobou a v případě žalovaného není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 970/10 ze dne 9. 2. 2012 ústavní stížnost stěžovatelky proti výše specifikovaným rozsudkům - tj. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010 č. j. 15 Cmo 252/2009-230 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2009 č. j. 46 Cm 20/2005-179 - kterou podala souběžně s dovoláním (evidovaným Nejvyšším soudem pod sp. zn. 29 Cdo 1920/2010), odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V pořadí druhou ústavní stížnost směřující proti shodným rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem (viz výše) podala stěžovatelka poté, co Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání již zmíněným usnesením ze dne 16. 11. 2011 č. j. 29 Cdo 1920/2010-291. Stěžovatelka toto usnesení dovolacího soudu zahrnula do petitu ústavní stížnosti, její odůvodnění nicméně převzala - bez doplnění argumentace - z návrhu ve věci sp. zn. III. ÚS 970/10; co do rekapitulace její polemiky s obecnými soudy lze tudíž jen odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012 (shora), v této věci vydané.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Tato zásada se přiměřeně uplatní i v dané věci.
Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl proto, že vedlejší účastník (ve smyslu §93 o. s. ř.) z důvodů popsaných (mimo jiné) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5 2003 sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není osobou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku oprávněnou.
Přestože stěžovatelka tento úsudek jakkoli nezpochybnila, patří se zaznamenat, že otázku nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka k podání dovolání posuzoval Ústavní soud kupř. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 615/07 ze dne 14. 5. 2007 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/12 ze dne 23. 4. 2012, přičemž interpretační závěry, které Nejvyšší soud učinil součástí své konstantní judikatury (a uplatnil též v usnesení nyní napadeném), shledal ústavněprávně konformními.
Obdobné se - v kontextu ústavněprávním - prosadí (tím spíše) i ve vztahu k té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť zde jde o přezkum rozhodnutí, která již dříve Ústavní soud posuzoval a usnesením sp. zn. III. ÚS 970/10 ze dne 9. 2. 2012 aproboval. Na odůvodnění tohoto - stěžovatelce známého rozhodnutí - pak postačí odkázat.
Je tedy namístě uzavřít, že se stěžovatelce porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a že její ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Ve vztahu k rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem nelze vyloučit ani posouzení přísnější, jmenovitě ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, podle kterého soudce zpravodaj usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení (dovolání bylo ex lege nepřípustné), pročež se neprosadí zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost i proti rozhodnutí, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího". Vzhledem k tomuto nezpochybnitelnému (stěžovatelkou ostatně neoponovanému) úsudku se bezprostředně v dané věci nosné důvody usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3634/10 ze dne 29. 3. 2011, resp. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05, neuplatní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu