ECLI:CZ:US:2012:3.US.823.12.1
sp. zn. III. ÚS 823/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti Mgr. Ing. J. H., zastoupeného Mgr. Janem Durčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 68 Co 551/2011 ze dne 7. prosince 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí a domáhá se jeho zrušení.
Jak patrno z obsahu napadeného usnesení, bylo jím v odvolacím řízení změněno usnesení soudu I. stupně (jímž bylo zastaveno řízení a žalovaným podle §146 odst. 2 o. s. ř. uloženo nahradit společně a nerozdílně stěžovateli náklady řízení ve výši 8.600,- Kč) ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a 1. žalovaným tak, že výše přiznaných nákladů řízení činí pouze 4.300,- Kč. Odvolací soud totiž, na rozdíl od soudu I. stupně, pokud jde určení výše paušální odměny za zastoupení advokátem stanovené podle §10 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v tehdy platném znění, tuto krátil podle §18 odst. 1 téže vyhlášky o polovinu. Vycházel totiž ze závěru, že advokát učinil ve věci pouze jeden úkon právní pomoci, za úkon právní služby již nepovažoval vyhotovené písemné vyjádření ze dne 17. 2. 2011, a to proto, že plná moc byla stěžovatelem advokátovi udělena později - teprve dne 23. 3. 2011.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas se snížením výše přiznaných nákladů řízení, resp. snížením výše paušální odměny za zastoupení. Tvrdí, že je třeba přihlížet i k podanému vyjádření jako k úkonu zástupce a dovolává se komentářové literatury, podle níž, pokud je dodatečně předložena plná moc, která byla udělena až po té, co zmocněnec již za účastníka provedl některé úkony, je tím nedostatek plné moci zhojen. Soud však bez jakéhokoliv zdůvodnění zastává jiný názor, jenž je nesprávný, a toto jeho pochybení podle stěžovatele, který se dovolává i judikatury Ústavního soudu, se promítá i do ústavní roviny. V podstatě z těchto ve stížnosti dále rozvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil, "věc vrátil účastníkovi řízení k dalšímu řízení" a žádá, aby mu byly uhrazeny náklady právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj zásah neshledal. Stěžovatel učinil předmětem své ústavní stížnosti nepřiznanou část náhrady nákladů řízení ve výši 4.300,- Kč. Obecný soud stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 2 o. s. ř. přiznal, zároveň však podle něj existoval oprávněný důvod pro krácení této náhrady, resp. paušální odměny za zastoupení advokátem, který v rozhodnutí uvedl a svůj postup vysvětlil. Aniž by Ústavní soud shora uvedenou aplikaci podústavního práva obecným soudem hodnotil, připomíná svou judikaturu bagatelních věcí se týkající (např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2777/11), z níž mimo jiné plyne, že na malý význam ústavní stížnosti jako důvod zjevné neopodstatněnosti také Ústavní soud usuzoval již ze samotné skutečnosti, že její podstatou byl spor o náhradu nákladů řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3409/10 a v něm citovaná rozhodnutí). Při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli anebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07, III. ÚS 1817/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 622/10 a další). Takový stav, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu, v daném případě zjištěn nebyl, a proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu