ECLI:CZ:US:2012:4.US.1034.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1034/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické ve věci navrhovatele Ing. M. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1079/3a, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. ledna 2012 č. j. 21 Cdo 4487/2010-107, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 15. července 2010 č. j. 15 Co 455/2010-82 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. dubna 2010 č. j. 7 C 358/2009-56, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě o zaplacení částky 146.652,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že tuto požadoval po svém zaměstnavateli z titulu mzdového nároku na základě manažerské smlouvy, když nárok opíral o její obvyklý výklad. Okresní soud v Táboře žalobu zamítl, odvolací soud pak rozsudek soudu I. stupně potvrdil s tím, že odvolání považuje za nedůvodné. Poněvadž se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, ve kterých vytýkal soudu I. stupně, že se v rozhodnutí opíral o hypotézy, které neměly oporu v provedeném dokazování, aniž by svou úvahu blíže odůvodnil, že se nezabýval výkladem předmětné smlouvy v celém jejím kontextu a ve smyslu dlouhodobé praxe, jakou mezi sebou strany zavedly, podal proti rozsudku soudu II. stupně dovolání, v němž své námitky opakoval s tím, že i výklad předmětné smlouvy musí odpovídat dobrým mravům a výklad učiněný soudy považuje za diskriminační. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, okolnostmi výkladu manažerské smlouvy v ostatních letech se nezabýval a pokud jde o korektiv dobrých mravů, vyslovil, že jej nelze v předmětné věci použít. Pro výše uvedené se stěžovatel cítí rozhodnutími soudů dotčen v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1, čl. 2 odst. 4 a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky, jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud opodstatněně konstatoval, že odvolací soud, stejně jako soud I. stupně, s jehož závěry se ztotožnil, právní otázku výkladu ujednání účastníků a tedy projevu jejich vůle v příslušném článku manažerské smlouvy ze dne 22. 12. 2004, v němž byly sjednány podmínky vzniku nároku žalobce na "roční odměnu", posoudil v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou a tak potvrzující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Proto důvodně dovolání jako nepřípustné odmítl, když toto rozhodnutí lze považovat za učiněné dle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K obsahu rozsudku soudu II. stupně nutno uvést, že odvolací soud přezkoumal rozhodnutí Okresního soudu v Táboře v souladu s §212 věta první občanského soudního řádu a rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 146.652,- Kč s přísl. jako odměny dle manažerské smlouvy, opodstatněně potvrdil, v odůvodnění svého rozhodnutí se s odvolacími námitkami vyčerpávajícím způsobem vypořádal s poukazem na provedené důkazy, zákon č. 65/1965 Sb., na obsah a výklad manažerské smlouvy, jež nebyl shledán v rozporu s dobrými mravy, přičemž na obsah tohoto odůvodnění lze v dalším odkázat. Závěrem je třeba zdůraznit, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 81, 83 a 90 Ústavy České republiky). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (čl. 82 Ústavy ČR, rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.). Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou předmětnou věc, neboť obecné soudy se při hodnocení důkazů do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu nedostaly.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 24. dubna 2012
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu