ECLI:CZ:US:2012:4.US.1041.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1041/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, AK se sídlem v Moravské Ostravě, Stodolní 741/15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012 sp. zn. 3 To 67/2001 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011 č. j. 4 T 6/2009-115 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 16. 3. 2012 se J. Š.(dále jen "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů, vydanými v řízení o návrhu na povolení obnovy v trestní věci Krajského soudu v Plzni (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 T 3/2003, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 12. 10. 2011 nalézací soud ve veřejném zasedání návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení ve věci téhož soudu sp. zn. 4 T 3/2003, pokud jde o bod I. rozsudku téhož soudu ze dne 7. 9. 2004 sp. zn. 4 T 3/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu (dále jen "stížnostní soud") ze dne 25. 3. 2005 sp. zn. 3 To 115/2004, zamítl, protože nebyly shledány důvody obnovy podle §278 odst. 1 tr. řádu.
Dne 23. 1. 2012 stížnostní soud v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení nalézacího soudu ze dne 12. 10. 2011 zamítl, protože nebyly shledány důvody obnovy podle §278 odst. 1 tr. řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); svá tvrzení nijak neodůvodnil.
Nalézacímu soudu stěžovatel vytkl, že se v odůvodnění nezabýval rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2010 č. j. 48 T 2/2005-4243 a rovněž nevysvětlil logicky, proč nevěřil tvrzení svědka S. ve veřejném zasedání při projednání návrhu na obnovu řízení. Nedostatky odůvodnění vytkl též stížnostnímu soudu, zejména pokud jde o výpověď svědka Š. a důkazní povahu výše citovaného rozsudku ze dne 19. 2. 2010.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Obecné principy spravedlivého procesu ve vztahu k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), nutno na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nalézacího a stížnostního soudu jsou podrobně odůvodněna a obsahují dostatečně odůvodněný závěr, že zejména změněná výpověď svědka R. S. nebyla novou skutečností odůvodňující povolení obnovy.
Za uvedených okolností je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tentokrát Ústavním soudem. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení obecnými soudy vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (46)].
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu