ECLI:CZ:US:2012:4.US.1123.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1123/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti B. B., zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem, AK Elišky Machové 41, 616 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2012 č. j. 15 Co 395/2011-228 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu v jeho civilní věci pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 95 odst. 1 a článku 96 odst. 1 Ústavy, které se týkají práva na spravedlivý proces.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 9. 2011 č. j. 49 C 155/2004-219 z důvodu vznesení námitky promlčení stěžovatelem zamítl žalobu žalobce (výrok I.), jíž se po stěžovateli domáhal vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení nemovitosti stěžovatele formou rekonstrukce v době společného soužití s dcerou stěžovatele. S odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Uvedl, že stěžovatel nezpochybnil zhodnocení jeho nemovitosti finančními prostředky i prací žalobce, nicméně nebyl ochoten se s žalobcem vyrovnat, a proto považoval uložení povinnosti žalobci uhradit stěžovateli náklady řízení za rozporné s dobrými mravy. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 2. 2012 č. j. 15 Co 395/2011-228 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Prvostupňové rozhodnutí shledal věcně správným a doplnil, že ani osobní, majetkové či výdělkové poměry na straně stěžovatele neodůvodňují odmítnutí aplikace ustanovení §150 o. s. ř.
Stěžovatel považuje postup soudu opírající rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o ustanovení §150 o. s. ř. za zcela neopodstatněný; odůvodnění aplikace citovaného zákonného ustanovení soudem hodnotí jako naprosto nedostatečné, vágní, vytržené z kontextu soudního jednání a nikterak neobjasňující, v čem lze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele. Zdůrazňuje, že od samého počátku řízení namítal promlčení nároku žalobce, který však vedl marný spor řadu let a vystavil stěžovatele nákladům řízení pouze proto, že si chybně vykládal ustanovení o počátku běhu promlčecí doby. Soudům vytýká, že neprovedly dokazování o dopadu aplikace ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. do majetkové sféry žalobce, který je obecně známým a obsazovaným hercem televizních seriálů. Naopak majetnost stěžovatele soudy dovodily z výlučně z faktu, že je vlastníkem domu o třech bytech užívaných stěžovatelem a jeho dětmi, pročež stěžovatel nemá z domu žádný výnos např. formou nájemného. Stěžovatel proto v rozhodnutí obecných soudů spatřuje výrazné prvky libovůle a dále také porušení zásady legitimního očekávání, protože ačkoli po celou dobu řízení nic nenasvědčovalo aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., nalézací soud stěžovatele nepoučil v souladu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. o svém odlišném právním názoru a nevyzval jej k vylíčení rozhodných skutečností.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující nález Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307), odst. 12]. Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)]. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)].
Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)]. Je nutno pamatovat i na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/05 ze dne 12. 12. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze protežovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, protože ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307), odst. 13., nález sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. 1. 2010 (N 4/56 SbNU 33), odst. 19., nález sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 74/57 SbNU 15) a nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)].
V projednávané věci obecné soudy svá rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodnily v souladu s požadavky vyslovenými judikaturou Ústavního soudu, přičemž okolnosti, kterými obhajovaly aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., považuje Ústavní soud za akceptovatelné a tedy nikoli za natolik extrémní, že by vybočovaly ze smyslu a účelu použitého zákonného ustanovení a jevily se jako svévolné. V intencích výše vyloženého soudy akcentovaly specifické okolnosti případu a vzaly za rozhodné okolnosti vzniku nároku z bezdůvodného obohacení a stěžovatelův přístup k řešení sporu, který nebyl obchodní či jinak profesionální povahy, ale vyplýval z blízkého mezilidského vztahu založeného na bázi důvěry. Obecné soudy měly rovněž na zřeteli, aby jejich rozhodnutí nebyla zcela nepřiměřená vzhledem k osobním a majetkovým poměrům stěžovatele. Je tedy nutno shrnout, že Ústavní soud v použití ustanovení §150 o. s. ř. ve stěžovatelově věci nespatřuje porušení ústavnosti, ale naopak je považuje za výsledek přiléhavého zhodnocení okolností případu, které vyústilo ve spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení.
Ústavní soud také nesdílí přesvědčení stěžovatele, že mu nebyl poskytnut procesní prostor k předložení námitek ohledně aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Naopak tohoto práva využil v hojné míře v odvolacím řízení, které inicioval a jehož výlučným předmětem byl právě nesouhlas stěžovatele s aplikací citované normy procesního práva.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu